V osidlech justice

Práce policejní versus práce fízla

První, co si musíme objasnit, je rozdíl mezi policajtem a fízlem. Rozlišení spočívá v tom, že policajt má zločin a hledá pachatele. Třeba vykradené auto, ukradené kolo nebo něco obdobného. Následně ke zločinu hledá pachatele a důkazy. To je základ policejní práce. Naopak práce fízla spočívá v tom, že má člověka a hledá mu zločin. Sami si z vlastní zkušenosti porovnejte, který druh práce převažuje. Takže fízl dostane krásnou uniformu, pěkný plat, nějaký úderný název útvaru, kde se mu dostane školení a povzbuzení v duchu hesla, že nejsou nevinní, jen důkladně nevyšetření. Dále se mu dostane poučení, že hlavní pro autoritu sboru je objasněnost a skvělý mediální obraz. Jenže ouha, kámen úrazu spočívá v tom, že žije v klidné zemi, kde lidé poměrně poctivě dodržují zákony a nic moc se neděje. Vedení na něj tlačí, že má málo případů, co jako dělá. Co v pudu sebezáchovy takový fízl splácející hypotéku udělá? Prostě vyrobí případ. Vezme libovolnou větší veřejnou zakázku, na kterou mu ukáže nějaký obskurní spolek, a začne sepisovat úřední záznamy. Zločin už má, a protože všichni kradou, je jen otázkou času, kdy ke zločinu přibude pachatel.

Králík určený k lovu

Na druhé straně příběhu stojí obyčejný zaměstnanec pracující jako obchodník ve firmě. Vedení na něj tlačí, aby nosil obchody, má doslova nesplnitelný byznys plán. Splácí hypotéku, má služební oktávku v tédéíčku a na krku nějaké ty děti. Říkejme mu třeba Honza Knedlhans. Co udělá takový Honza, aby si pojistil svou práci? Začne zjišťovat, kde se co chystá. Protože když přijde k obchodu, který je už veřejně znám, tak už ho asi nedostane. V rámci své práce se dozví, že se připravuje nějaká velká veřejná zakázka, kterou by mohla jeho firma dělat. Prima, ne? Obvykle se to táhne dlouho, holt předpisy ve veřejné správě. Takže může na poradách vykládat, jak na tom maká, a zatím v klidu chodit klábosit s kámošema, kteří se kolem zakázky vyskytují do hospody za firemní. Jenže netuší, že i jiní musí splácet hypotéku, a on je ten králíček, kterého hadi požírají.

Jak malé věci způsobují velké problémy

Jednoho dne Honza jede ve svém služebáku do práce na poradu, ale na silnici je efektivně naplánovaná oprava spolu s rekonstrukcí objízdné trasy. Porada už brzy začne, ale nevadí, máme přece mobilní telefony. Zavolá tedy šéfovi s omluvou a šéf se ho ptá, jak je daleko s tou zakázkou. Protože však je měsíc, kdy se rozhoduje o prémiích, tak do telefonu chce vypadat jako někdo, kdo má zakázku prakticky jistou. Dost přehání svůj vliv na obchod a líčí, jak pevně to řídí. Pravidlu o tom, že každý telefonický hovor má nejméně dva účastníky, se směje, protože on přece nic špatného nedělá, ne? Navíc získat soudní povolení na odposlech je složité. O tom, že by snad soudce nechal fízla sedět za svým počítačem a dovolil mu napsat si povolení k odposlechu, které ani nečte a rovnou na něj vrzne razítko povoleno, v životě neslyšel. O něčem podobném mluvil ten zlý Rath a to je přece jasná pomluva, ne? Navíc, kdo by se zajímal o tak malou rybu, jako je on? Časem se Honza poučí, co znamená policejní rybaření.

Čas při sezeních v hospodě s kamarády tak pěkně plyne a jeden dostal za úkol vyrobit zadávací dokumentaci, ale neví si rady s některými technickými detaily. Požádal tedy Honzu o radu. Tady už Honza trochu vytušil, že by mohl být nějaký problém, ale byznys plán nepočká a pár rad přece neuškodí. Dokonce na to existuje výraz předběžná tržní konzultace. Nicméně pro jistotu si založí email na googlu s přezdívkou Přítel v nouzi a tam si nechá poslat zadávací dokumentaci. Opraví pár pitomostí, protože to jsou nesplnitelné požadavky, a pošle zpět na podobný „anonymní email“.

Jak se štěstí změní v pohromu

Následně zakázka proběhne a ke štěstí Honzíkově jeho firma zakázku vyhraje. Je to velká zakázka, prémie jsou fajn, všichni Honzovi uznale klepou na rameno. Byznys plán splněn na rok dopředu. Šlo víceméně o náhodu, protože nějaký agilní ouřada stanovil podmínky výzvy tak výhodně pro zadavatele, že i Honzovi dalo dost práce přemluvit šéfa, aby do toho šli. Ale to Honza nikomu už nepřipomíná. Leč štěstí nemá dlouhé trvání. Jednoho krásného dne se mu vnitro rozhodne popřát krásné jitro. Udělá to s plnou parádou, zapnuté majáky, namířené zbraně, šacování, domovní prohlídka. Nakonec si odnesou Honzův počítač a pár disků. Podobná akce proběhla ve firmě, kde Honza pracuje, a na spoustě dalších míst. V novinách se píše, že policie rozkryla síť manipulátorů s veřejnými zakázkami. Noviny operují s miliardovou škodou a do kamer kulí oči fízl spolu s nějakým prokurátorem s výrazem zachránce státu.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech

Honza si s rozechvělou rukou přečte, že je trestně stíhán podle jakýchsi paragrafů. Při jejich čtení prakticky omdlí, protože sazba je v podstatě shodná, jakoby podřezal důchodkyni v metru. Iluze o měkkosti našeho trestního práva se mu rázem vytratí z hlavy. Dál se dočte, že všichni kamarádi, co se spolu scházeli v hospodě, jsou v tom taky. A proto se jedná o organizovanou skupinu, což značně zvyšuje délku nucené dovolené. Škoda je ve výši celé zakázky včetně DPH, přestože zboží bylo dodáno, DPH odvedeno. V tu chvíli se mu také ozve jeho bankéř se zprávou, že má omezené vlastnické právo na dům a jeho hypotéka tak není zajištěná. Ale protože máme milostivé doby, tak dostane dva měsíce na to, buď zaplatit zbytek značně vysoké dlužné částky na hypotéce, nebo najít ručitele. Zajde tedy za advokátem, kterého si najde. Ten ho upozorní, že bude probíhat takzvané přípravné řízení. A protože v případu figuruje značné množství lidí, znamená to také množství právních úkonů v advokátní sazbě. Na závěr má pro Honzu zprávu i jeho šéf a dostává okamžitou výpověď. Je to sice právně špatně, ale Honza v tu chvíli prostě nemá sílu na to, aby se soudil i tady.

Doma to graduje neustálými výčitkami manželky, kde teď jako budou bydlet a proč zrovna ona se musela provdat za takového troubu, co uvrhl rodinu do existenčních potíží. Kamarádi mu přestanou volat, protože je přece zloděj a je takové riskantní se s ním stýkat. Ti, co jsou obvinění, mlčí pro jistotu taky. To, co budoval léta, během okamžiku zmizí. Začíná chápat význam slov soukromí, šifrovaní, hotovost a rozptýlení majetku. Se zablokovaným účtem toho taky moc nemůže dělat. Má pocit, že jeho život skončil. V mysli mu zní vzpomínka, jak mluvil o známých korupčních kauzách, jakou měl radost, že policie konečně jednala a byl zjednán průchod spravedlnosti. A najednou je v tom taky.

Nad hlubinami neštěstí zní zpěv Sirén

Pod novinovými články o kauze si čte příspěvky vohnoutů, kteří tleskají policii a přejí mu, aby ho zastřelili nebo rovnou dali doživotí. Honza se topí, doslova a do písmene dostává do těla tolik stresových jednotek, jejichž hodnotu psychiatrie definuje jako za hranicí chuti k sebezáchově. V této situaci ho potká policejní Siréna. Ta ho pokouší lahodným zpěvem – my víme, v jaké jste situaci, nezavinil jste to, je to tak trochu smůla, ale víte něco tam přece je a jistě souhlasíte, že jsme museli začít jednat, protože jde o veřejné prostředky a ty my musíme chránit. Vím, že jste v zásadě poctivý občan a nabízím vám pomoc. Když nám pomůžete, tak se vyhnete vysokému trestu a když ta pomoc bude stát za to, tak se i trestu vyhnete docela. Jako projev dobré vůle vám pak odblokujeme účty a hypotéku zase budete platit z práce, co si rychle najdete. Nu, co vy na to? Divíte se, že tolik lidí podlehne a stane se spolupracujícím obviněným? Ti pak vypovídají vše, co potřebuje fízl slyšet a doplní vhodné detaily. Novináři se pak postarají o správné naladění veřejnosti. Už chápete, proč všichni víme a že tamto nebo ono je veřejné tajemství?

Koupán v proudu špíny

V Honzovi se ale probudí vzpomínka, kdo dostal tresty v kauze OpenCard, a Siréně odmítne. Začíná přípravné řízení, kde se může vyjádřit k obvinění. Honza se cítí dobře, že konečně bude moci vysvětlit, že to je jeden velký omyl. Ale naštěstí se v něm už probudí opatrnost a poslechne rady advokáta, že nemá říkat naprosto nic a výpověď odmítnout. Jako obviněný má právo nemluvit a nikdo po něm nic nemá právo chtít. Ve spise vidí rozsah sledování, dokonce i úřední záznam s fakty, které bylo možno získat jen fyzickým sledováním, výpisy a trasování jeho mobilu. Dokonce vidí své rádoby anonymní maily s důkazy, že je psal on. Má možnost číst nebo slyšet odposlechy, kde o něm hovoří jeho známí a doslova je tak svlékne z masky. Na výslechy chodí prakticky kde kdo od sekretářky až po uklízečku. Honza začíná chápat, že značná délka času vyšetřování je v zájmu fízlů, protože si pak nikdo nic nepamatuje a důkazy jsou jediné záchytné body. Čím delší čas šetření případu, tím se mění frčky, prší odměny, protože se jedná o velký případ. V protokolech může vidět, jak se hodnosti fízlů zvyšují. Honza na své kůži poznává význam slovního spojení kreativní práce s důkazy, a jak je vše vysvětlováno tím nejhorším možným způsobem. Po mnoha letech je přípravné řízení uzavřeno a prokurátor podává obžalobu. Mezitím se s Honzou rozvedla jeho žena, bydlí v pronajaté garsonce a ve prospěch své ex splácí hypotéku, za kterou se zaručili rodiče bývalé ženy svým domem. Jako vrchol ironie svou prací tvoří prostředky, které financují systém snažící se ho sežrat.

Honza má konečně pocit, že se dočte, co vlastně způsobil. Konečně to má v rukou osoba s právním vzděláním a té snad bude jasné, že na zakázku vliv prostě mít nemohl. Ale ouha, obžaloba obsahuje v podstatě tytéž bláboly a škoda je prostě jednoduše dovozena z hodnoty zakázky. Na argumenty některých agilních obhájců v přípravném řízení obžaloba s klidem odpovídá, že škoda vzniknout mohla, i když zatím nevznikla. To je naprosto mimo Honzovo chápání. Je obžalován z toho, že mohl způsobit škodu, která, dokud ho soud neuzná vinným, nevznikla. Na otázku proč tedy policie nezabránila proběhnutí zakázky, když už v té době vše věděla, nedostane žádnou pochopitelnou odpověď. Jen mu advokát naznačí, že klíčový je jeho úmysl. A protože všem je jasné, že chtěl udělat obchod, tak z toho obžaloba úmysl jasně dovozuje. Díky tomu Honza začíná chápat, co se myslí slovním spojením kriminalizace běžných podnikatelských aktivit.

Honza v sobě najde sílu bojovat do zdárného konce

Teď teprve plně Honza pochopí, do jaké kaše se dostal. Dá si práci, projde si spis, najde ohromnou spoustu chyb a logických nesmyslů. Je to obtížná práce. Jak si jen po těch mnoha letech vzpomenout, jak to vlastně bylo? Ale tohle úsilí ho zachrání. Prokurátor je státní zaměstnanec a tomu odpovídá kvalita práce. Pletou se mu lidé, události a souvislosti nechápe vůbec. Jen dal dohromady velkou skupinu, navrhuje vysoké tresty a předvolává co nejvíce svědků. Všem je ale jasné, že klíčové jsou odposlechy. Prokurátor tuhle hru hraje, protože chápe, že účast advokátů stojí obžalované peníze a ne málo. Jejich schopnost bránit se je dlouhodobě vyčerpávána šikanou se zajišťováním majetku a teď je čekají další statisícové náklady na obhajobu. Soud jde v tomto prokurátorovi na ruku a nahustí dny hlavního líčení tak, aby obžalovaní nemohli chodit do práce a vydělávat na tu zábavu. Honza začíná chápat, proč systém advokátům nasadil sazby tak vysoko a proč omezuje jejich počet.

Už Honzu dál nebudeme trápit, tentokrát měl štěstí, ustál finanční stránku věci a po letech her s odvoláváním ho soud zprostil. Honza může bilancovat, ale pořád je ve hře dovolání podané prokurátorem. Ale i to nakonec je zamítnuto. Případem ztratil mnoho let, jeho obličej zdobil noviny s popisky, jaký je to zloděj veřejných financí, vohnouti mu přáli jen to nejhorší. Přátele už nemá, rodina s manželkou ho zatratila, jeho děti mezitím vyrostly a on ztratil jejich nejkrásnější léta. Stres si vybral svou daň a projevil se na jeho zdravotním stavu. Z ministerstva spravedlnosti mu poslali formální omluvu, že jim je jako fakt líto, že měl trochu trable. Dokonce mu poslali nějakou tu korunu. Po sečtení svých reálných nákladů a obdrženého odškodnění mu vyšlo značně záporné číslo. Naivně žádal doplacení, ale soudruh úředník pracující na ministerstvu ho odkázal na soud. Soud mu to seškrtal na minimum a něco jako zničený život prostě vůbec nebral na vědomí. Jemně Honzovi naznačil, že to vlastně byla jeho chyba a může být rád, že neskončil ve vězení, protože měl štěstí na benevolentního soudce.

Poučení z příběhu?

Honza se poučil, jak to v životě chodí a zase může zamířit zpět do neexistence. Pokud se vám, milí čtenáři, nelíbila moje fabulace, tak můžete mít příběhy, co psal sám život. Přečtěte si příběh pana Haly, kauzu Nečesaný nebo případ Vitásková. Posuďte potom sami, do jaké míry jde o ojedinělé excesy? Či jakou roli v osvobození hrála schopnost ustát finanční tlak a ustát náklady na obhajobu? Zvažte, kolik lidí se prostě v té stoce utopí, kolik jich přistoupí na dohodu? Už rozumíte tomu, proč jsem psal, že osvobození Rittiga je dobrá zpráva?