Věčný souboj mezi autoritou a svobodou podle Stuarta Milla

John Stuart Mill patří podle stanfordské filozofické encyklopedie mezi nejvýznamnější anglické filozofy 19. století a je největším myslitelem v historii liberalismu. Jeho nejznámějším dílem je kniha „O svobodě”, „On Liberty”. V jejím samém úvodu píše:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Předmětem eseje o svobodě je podstata a limity moci, kterou může společnost legitimně uplatňovat nad jednotlivcem.

Svoboda versus autorita

Boj mezi svobodou a autoritou je nejvýznačnějším znakem částí historie, o které máme nejranější záznamy, zejména z Řecka, Říma a Anglie. Svobodou byla myšlena ochrana před tyranií politických vládců, kteří byli s výjimkou některých lidových vlád v Řecku nutně v nepřátelském vztahu s lidmi, kterým vládli. Snahou patriotů bylo nastavit limity moci pro vládce a tato omezení byla tím, co si představovali pod svobodou.

Limity pro vládu?

S vývojem humanity si lidé přestali myslet, že je dobré, aby jejich vládci disponovali mocí, která stojí proti jejich zájmům. Zdálo se jim mnohem lepší, že různí funkcionáři vlády by měli být jejich zástupci, jež mohou být odvoláni dle libosti. Chtěli, aby se vládci ztotožňovali s lidmi. Národ pak nepotřeboval ochranu před svou vlastní vůlí. Ti, kteří připouštěli, že mají existovat limity toho, co může vláda dělat, vyčnívají jako brilantní političtí myslitelé.

Většina nebo ti, kteří dokáží přesvědčit většinu, aby je podporovala, mohou následně zatoužit po útlaku části menšiny a proti tomu jsou bezpečnostní opatření stejně potřebná jako proti jakémukoli jinému zneužití moci. Omezení moci vlády proti jednotlivci neztrácí nic ze své důležitosti, když jsou držitelé moci odpovědni společnosti. Tyranie většiny je nyní obecně zahrnována mezi zla, proti kterým musí být společnost ve střehu.

Tyranie většiny

Tyranie většiny se prosazuje hlavně prostřednictvím veřejných institucí. Ale i společnost může a také praktikuje sociální tyranii mnohem děsivější než jakákoli jiná forma politického útlaku. Je tomu proto, že ačkoliv není postavena na extrémních trestech, je těžší jí uniknout, proniká mnohem hlouběji do života a zotročuje samu duši. Ochrana před tyranií vlády proto nestačí. Je třeba ochrana před tyranií převažujícího mínění a před tendencí společnosti uvalovat za pomoci jiných nástrojů než formálních trestů vlastní představy o světě.

Cílem tohoto eseje je hájit jeden jednoduchý princip, který by měl řídit vztah mezi společností a jednotlivcem, ať už jde o nátlak nebo kontrolu nebo ať už se jedná o zákonné pokuty nebo morální nátlak veřejného mínění. Jediným důvodem, pro který může být právoplatně uplatněna síla proti jakémukoli jednotlivci civilizované společnosti, je ochrana ostatních, aby jim nebyla způsobena škoda.

Pozn. autora: Mill v úvodu též rozvádí myšlenku, že určitá forma despotismu je oprávněná při jednání s „barbary”.

Absolutní svoboda názoru

Svoboda jednotlivce zahrnuje v prvé řadě svobodu svědomí v nejširším slova smyslu, absolutní svobodu názoru ve všech oblastech, ať už ve věcech vědeckých, morálních nebo náboženských. Svoboda vyjadřovat svoje názory může spadat pod jiný princip, neboť spadá do kategorii činů jednotlivce, jež se dotýkají jiných lidí, ale protože je téměř stejně důležitá jako sama svoboda názoru, je od něj prakticky neoddělitelná.

Druhou svobodou je svoboda vkusu, která zahrnuje plánování vlastního života podle svých představ, právo konat, jak člověk uzná za vhodné za předpokladu, že neškodí ostatním. Z této svobody každého jednotlivce pramení svoboda spolčování omezená stejnými limity, to jest neškodit druhým.

Podmínka svobody

Žádná společnost, ve které nejsou tyto svobody plně respektovány, není svobodná, ať už je forma její vlády jakákoli. Lidstvo na tom bude lépe, když budou všichni žít podle svého tak, jak uznají za vhodné, než aby žili podle toho, co si ostatní myslí, že je pro ně dobré. Ačkoliv není tato doktrína nic nového, neexistuje jiná doktrína, která by byla více v rozporu s obecnou tendencí stávajících názorů a praktik.

Ve světě panuje vzrůstající tendence rozšířit nepřiměřeně moc společnosti nad jednotlivcem silou veřejného mínění a dokonce zákonnými prostředky. Protože všechny změny, ke kterým dochází, posilují stát a oslabují pozici jednotlivce, není tato tendence jedním ze zel, které se spontánně samo vypaří, ale naopak bude stále zesilovat.

Lidé to mají vrozené

Vrozená snaha lidstva, ať už z pozice vládců nebo spoluobčanů, vnucovat svoje názory ostatním je mohutně podporována těmi nejlepšími a těmi nejhorším pohnutkami, které jsou lidstvu vlastní. Je těžké ji udržet na uzdě, neboť je poháněna touhou po moci, která neochabuje, ale posiluje, dokud se jí nepostaví silná bariéra morálního přesvědčení.

Nejsilnějším principem z obecných tezí je svoboda názoru, od které je nemožné oddělit svobodu vyjadřování a svobodu tisku. Ačkoliv jsou tyto svobody součástí politické morálky zemí, které praktikují toleranci a svobodné instituce, nejsou základy, na kterých stojí, důvěrně známé veřejnosti ani zcela chápány jejich názorovými lídry.

Napsal anglický filozof John Stuart Mill v roce 1859.

Post scriptum

Pozn. autora:

Kdyby podstata svobody slova nebyla zcela chápána názorovými lídry, bylo by to ještě v pohodě. Názoroví lídři dneška nemají ani nejmenší tušení, co znamená.

V zemi, které dala světu Stuarta Milla nebo nejslavnější dílo o svobodě slova, spisek Areopagitica Johna Miltona, chce levicová soldateska premiéra Starmera zavírat do vězení zoufalé matky, které napíší nějakou hloupost na internetu v reakci na vraždu tří malých dívek na tanečním kurzu.

V zemi, kde ještě před 21 lety prezidentoval bývalý disident Václav Havel, považuje vláda, která se označuje za poslední strážkyni demokracie, dezinformace neboli jiné názory za velký problém. Dokonce si na to zřídí odborný útvar, jehož vedoucí v duchu nejlepších tradic doby, kdy Václav Havel disidentoval, prohlásí, že kdo ho kritizuje za cenzuru, je přítel Ruska. Pro přesnost by tehdy řekl, že je přítel imperialismu.

Dokazuje to dvě věci. Že svobodná společnost není rovnovážný a setrvalý stav, do kterého se společnost sama vrátí poté, co ji nějaký dezinformátor vychýlí ke svrabu a šikaně. Svoboda je velká výjimka v historii lidstva, svrab a šikana je ten setrvalejší stav.

Útoky na svobody jednotlivce se spontánně samy nevypaří. Vláda si sama neřekne, že už té šikany bylo dost. Vedoucí útvaru dezinformací si najednou nepřečte díla, která inspirovala vznik svobodné společnosti, aby se zamyslel nad tím, co tím velká jména minulosti chtěla říci.

Svoboda není zadarmo a vrátí se jedině odspodu. Dostatečný počet lidí si musí říci, že jim stojí za to, aby ji bránili.