Vidlák: Ta podobnost s rokem 89 je až zarážející |

Sdílet článek:

PZ/VIDLÁK

V den, kdy vznikal tento rozhovor, jsme si připomínali 34. výročí sametové revoluce – 17. listopad 1989. Onoho dne začalo období změn, jež ve svém konečném důsledku vedlo k pádu komunismu a postupnému přechodu k právnímu demokratickému státu.

Jaký má pro Vás pojem „sametová revoluce“ význam?

Sametová revoluce byl způsob, jak pokračovat dál. Víte, v poslední době mám pocit, že se dnešek velmi podobá roku 1989. Především tou frustrací. Nic nejde. Ať se pustíte do čehokoliv, nahážou vám pod nohy tolik klacků, že uspějete jedině zázrakem. Na všechno je nějaký předpis, všechno je od začátku problém. Všichni mají práci, ale nikde nic není. Ve venkovské lékárně pracují tři lékárnice, ale nemají endiaron ani penicilín. Na auto se čeká skoro dva roky. Průmysl podivně stagnuje a některá odvětví jsou už v těžké krizi. Lidé jsou demotivovaní. Proč šetřit, když vám to sežere inflace? Proč se snažit o dům, když vám zdvojnásobí jeho zdanění? Proč se snažit dobře pracovat, když to stejně nikdo neocení a žádnou výhodu to člověku nepřinese? Ta podobnost s rokem 89 je až zarážející.

Tenkrát byla “sametovka” způsob, jak to prolomit. Jak znovu nastartovat důvěru lidí, jak je motivovat k jiné cestě, jak jim slíbit budoucnost, kterou vlastně chtěli. Je úplně jedno, jestli to tehdy bylo řízené předání moci nebo spontánní revoluce. Byl to prostě způsob, jak přetnout gordické uzly předchozího režimu.

Dnes se podle mě schyluje k něčemu podobnému. K aktu, který přetne ty miliony paragrafů a pravidel, kterými jsme se sešněrovali tak, že už nic nejde.

Jak ukázal exkluzivní průzkum společnosti SANEP k 34. výročí sametové revoluce, pro takřka dvoutřetinovou většinu dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek domácí populace, se Česká republika nevyvíjí podle jejich představ. Kam se naše republika od listopadu 1989 posunula a jak se vyvíjí podle Vás?

Myslím, že tu hlavní a jednotící myšlenku nejlépe vystihl Zdeněk Troška ve své komedii Slunce, seno, erotika. Do Evropy, klidně s holým zadkem. Budeme patřit na Západ. A to se skutečně stalo, na tom se třicet let pracovalo, stálo to tento národ ohromné náklady a když se to v plnosti podařilo, zjistili jsme, že je to už úplně jiný Západ, než k jakému jsme původně chtěli patřit.

Za třicet let jsme nepostavili jedinou novou elektrárnu. Nepostavili jsme jedinou přehradu, neotevřeli jsme jediný důl… Nešlo to. Prostě to nešlo. Zamezili jsme tomu množstvím předpisů a podmínek, které se prostě nedaly splnit. Chtěli jsme na Západ a Západ nám začal kecat do života. Chtěli jsme na Západ a Západ nám začal ukládat povinnosti…

Teď už na Západ moc nechceme, jak ukázal průzkum. A víc víme, co nechceme, než co chceme.

Čekáme na myšlenku, kterou budou schopni přijmout víceméně všichni. Tak silnou, jakou byla tehdy touha patřit na Západ.

.
Jak dále vyplynulo z průzkumu, i po čtyřiatřiceti letech stále přetrvávají mezi lidmi pochybnosti o spontánnosti “sametové” revoluce, neboť většina veřejnosti se domnívá, že 17. listopad byl něčím mezi plánovaným předáním moci a spontánní revolucí. Co si o tom myslíte Vy?

Je mi to jedno… 🙂

V každém revolučním ději se vždycky angažují všichni, kdo mohou. Tajní i veřejní, stará i nová moc, domácí i cizinci, pokoutné temné nitky i jasně osvětlené akty natočené na kameru. Děj proběhl, lidé mu tehdy uvěřili a žili z toho vlastně doteď. Ano, už dávno byly problémy. Už dávno leckdo přišel o iluze. Ale vlastně až do doby covidové se to bralo, že je to anomálie. Chyba, kterou je možné napravit. Až od covidu začali mít lidé pocit, že je to celé špatně. Že současné problémy jsou přímo geneticky ukotveny v tomto režimu a bez změny všeho nebude možné napravit problémy.

Komunismus u nás vydržel čtyřicet let. První republika vydržela dvacet let. Tento režim má za sebou už víc než třicet. Svým způsobem není zase až tak neúspěšný. Už skoro dotáhl komunisty… 🙂

Průzkum také ukázal, že necelá třetina obyvatel se domnívá, že za komunistů (tedy před sametovou revolucí) bylo lépe než dnes. Většina však tento názor, i přes kritiku výkonů stávající vlády a přes většinový názor, že ani po třiceti čtyřech letech stále nejsme vyspělou demokratickou zemí, nesdílí. Bylo podle Vás před „listopadem 1989“ lépe než dnes?

To záleží, co porovnáváte. Když budete porovnávat ceny zboží v obchodech nebo třeba ceny aut, tak tehdy bylo jídlo i auta dražší. Když budete porovnávat cenu bytů, tak tehdy byly levnější. Když budete porovnávat míru klientelismu, tak je to vlastně srovnatelné. Doktoři tehdy vydělávali míň, horníci víc. Na průměrný tehdejší plat dosáhlo víc lidí. Nůžky mezi chudými a bohatými byly rozevřené málo. Míra dožití tehdy byla nižší. Vzdělanost dětí tehdy byla jednoznačně větší. Jsou lidé, kteří na změně režimu vydělali a jsou lidé, které změna režimu zadupala do země.

Ale takhle otázka nestojí. Na světě je minimálně sto padesát zemí, kde je podle všech naznačených kritérii horší život než u nás. A přesto tam lidé žijí a dokonce jsou mnohdy šťastnější než my. Podle mě nás dnes neničí pocit materiálního nedostatku, ale vlastně stejné zatuchlosti, která tu bylo i před rokem 89… Možná jsme to zdědili po Rakousku… naši obrozenci ho označovali za zpuchřelé. Jako bychom určité “přítmí” po každých zhruba dvou generacích měli přímo v genech.

Sdílíte názor nadpoloviční většiny lidí, že stále nejsme vyspělou demokratickou zemí?

Co je to, vyspělá demokratická země? Ta, která si mezinárodní právo upravuje tak, aby prospělo nám nebo škodilo těm druhým? Která čelí nezvladatelné migraci? Která si dobrovolně vypíná jaderné elektrárny ve prospěch větrníků slunečníků a měsíčníků? Která odmítá uznat fyzikální limity svých předpisů? Jestli se tím myslí, že stále ještě nejsme jako Německo, tak tento názor sdílím. A dodávám k němu: Díky Bohu, že nejsme.

Na závěr dvě otázky z jiného soudku. Máme toho dost a jdeme k Ústavnímu soudu. Českým zemědělcům evidentně došla trpělivost s vládní politikou. „Místo diskuse před námi utíkají zadním vchodem a omezují naše soukromé vlastnictví,“ zaznělo na nedávném shromáždění v Poslanecké sněmovně o aktuální situaci v českém zemědělství a potravinářství, na kterém promluvili jak představitelé státu a dotčeného resortu či politici, tak samotní zástupci zemědělců a drobných hospodářů z českých vesnic. Veškeré námitky a připomínky by se daly shrnout do jedné věty, a to že vláda usilovně pracuje na zničení českého zemědělství a venkova. Jak vnímáte situaci vy? Je české zemědělství a venkov díky krokům naší vlády skutečně v ohrožení?

Víte, tohle je ten jediný důvod, proč pořád koketuji s myšlenkou se politicky angažovat. Protože to vidím úplně stejně, jak jste naznačil. Vláda české zemědělství ničí. Bylo by zapotřebí naplnit sněmovnu lidmi, kteří to uvidí a budou s tím něco dělat. Bylo by zapotřebí takovými lidmi naplnit senát. A když to není možné, tak by bylo dobré, aby tam těch lidí bylo alespoň několik, aby řvali a říkali to ostatním. A nebo aby tam byl alespoň jeden…

České zemědělství není daleko od kolapsu. Předpisy, závislost na dotacích, nemožnost vlastní iniciativy, nezvladatelné požadavky… ale riziko počasí, cizopasníků a podobných katastrof zůstává zcela na bedrech zemědělce. V mnoha případech se těm katastrofám ani nesmí bránit.

Teď se má rapidně snižovat množství hnojiv, které se smí aplikovat ročně na hektar, mění se předpisy pro postřiky…. a o všem bude rozhodovat úředník, který to pole ani neviděl.

Zemědělcům v jejich iniciativě držím palce, ale obávám se, že žádné zastání mít nebudou.

Nastoupil podzim a období různých virových nákaz a chřipek. Situace s léky však v Česku není ani po roce stabilní a nemalá část lidí nabývá dojmu, že chybějící léky ohrožují jejich zdravotní stav. Vyplývá to z nejnovějšího průzkumu Českého národního panelu, který se dotazoval lidí na situaci v posledních měsících. Situace přitom není stabilní ani podle lékárníků a stále hrozí problémy s dodávkami penicilinu a v prodeji chybí i řada špatně nahraditelných léků. Téměř polovina z těch, kteří narazili na nedostatek léku, se pak nedostala ani k vhodné alternativě. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek však stále věří ve zlepšení díky novele o léčivech, která ve středu prošla sněmovnou. Neocitl se Válek tak trochu „mimo trať“ a nepřijde Vám, že už je snad jediný, kdo ve zlepšení věří?

Co jiného by Válek také měl říkat, že? On musí věřit ve zlepšení, protože nic jiného mu nezbývá. Ostatně, to platí pro celou vládu. Nedá se čekat, že by někdo vystoupil, zaplakal a řekl, že je všechno v hajzlu a odstupují. Budou dále věřit a lidé budou stále více nevěřit. Jednoho dne to pak rupne.