Z unijních mozkových tanků |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Mainstreamové noviny Le Monde, které běžně skeptiky k evropskounijnímu monstru vydávají v nejlepším případě za extremisty, nasadily pár žurnalistů na systém unijních zelených regulací, po osmi měsících bádání publikovaly noviny o tématu několik článků pod titulem “Fiasko evropskounijního systému.” Ovšem ani sebevětší unijní fiasko noviny nedovede k poznání, že nejlepším řešením by bylo mrtvolu pohřbít a začít jinak. Unijní dispozice jsou podle novin do té míry iracionální, že řadě velkých evropských podniků umožnily šmelit s uhlíkovými povolenkami a přijít si na miliardy. V březnu Von Der Leyenová v Evropském parlamentu vyzvala ke snížení administrativní zátěže na podniky o 25 %, svědčí to o tom, že bruselská exekutiva začíná chápat katastrofální důsledky, které pro evropskou ekonomiku plynou z jejich nesmyslných rozhodnutí. Technokratické monstrózní konstrukce, které na počátku překypují dobrými pocity, nakonec evropskou ekonomiku zadusí. V roce 2018 se začalo s tzv. zelenou taxanomií ekonomických aktivit, tyto klasifikace na papíře vypadají jednoduše: environmentálně udržitelné ekonomické aktivity, tj. bez dopadu na klimatické změny. Direktivy se opírají o 6 environmentálních cílů: adaptace ekonomické aktivity na klimatické změny, mírnění klimatických změn, ochrana vod, zachování biologické variability, rozvoj environmentálně příznivé ekonomické cirkulace, boj se znečištěním.

Ve Frontpopulaire komentuje zelené ekonomické direktivy Emmanuel Bloch. Aby ekonomická aktivita byla klasifikována udržitelnou, musí být vepsána do taxonomického seznamu. Např. doprava je v systému dobře zohledněna, ale ne hotely a distribuce, jejichž aktivity taxanomický systém nepovažuje za udržitelné. Poté, co je činnost taxanomicky způsobilá, musí ještě splňovat 3 hlavní kritéria, aby byla sladěna s evropským záměrem, tj. stala se udržitelnou v evropském smyslu. První kritérium je technické, např. automobil nesmí vypouštět víc než 50 g CO2 na km. Druhým kritériem je neškodit ostatním taxanomickým cílům (princip DNSH: Do not significantly harm). Bruselský text např. vysvětluje, že zrekonstruovanou budovu s pisoáry, které berou víc než dva litry vody na mušli za hodinu nelze považovat za environmentálně udržitelnou, bez ohledu na další parametry, které budova má. Pokud je elektrické vozidlo vyrobeno bez environmentálního znečištění, ale špatně placenými pracovníky nebo se s nimi špatně zachází ve smyslu lidských práv, pak vozidlo nelze považovat za environmentálně udržitelné. Bloch píše, že kritéria v normě DNSH jsou tak složitá a rafinovaná, že doposud bylo podle normy sladěno pouze 10 % ekonomických aktivit firem, které jsou kótované na pařížské burze, na frankfurtské burze je to ještě méně. Bilance této direktivy je katastrofická, zužuje investiční možnosti natolik, že provokuje vznik velkých finančních bublin a zvyšuje finanční rizika. Tento bruselský text je darem z nebe pouze pro poradenské kanceláře, firmy nemají kapacitu strávit a implementovat konstrukce, které vyžaduje taxanomie.

Dalším textem v duchu “Udržitelné Evropy” je dva roky stará direktiva SFDR (Sustainable finance disclosure Regulation). Nařízení je určeno finančním institucím, mj. se po nich požaduje, aby zveřejňovaly celou řadu informací o “udržitelných” produktech. Záměr vypadá jednoduše – umožnit investorovi, aby měl dostatek informací o environmentální udržitelnosti své investice. Výsledek je ovšem stejně katastrofický. Schema předpokládá 3 kategorie investic: bez udržitelných cílů, investice podporující udržitelné charakteristiky, investice, které mají přímo udržitelnost v záměru. Definice udržitelné aktivity je jiná než u taxanomie. Novináři Le Mondu odhalili 388 investic, které jsou udržitelné v klasifikaci SDFR, ale odporují zelené taxanomii.
Třetí text, který vzešel z dílny bruselské direktivní obsedantnosti CSRD ( Corporate sustainability reporting directive). Cílem direktivy je environmentálně zprůhlednit počínání každého podniku: kolik CO2 vypustí, kolik kilo odpadu generuje, kolik zaměstnává žen atd. V první verzi direktivy se po podniku požadovalo 2 500 parametrů, vylepšená druhá verze požaduje 1 300 parametrů. Finální verze byla hotova před pár dny, ale uchovala si všechny aspekty frankensteinovské bruselské administrativy. Celé schema se může zdát komické, kdyby nebylo pro evropskou ekonomiku tak tragické a nakonec zatěžující i pro environment. Některé podniky daly evropské Komisi vědět, že dopad nákladů tohoto typu reportování bude větší než vysoká cena energie.