Za jídlo a obilí. Budou Severokorejci bojovat na Ukrajině za Putina? |

Sdílet článek:

Podle nepotvrzených informací by mohla KLDR vyčlenit pro ruskou „speciální operaci“ zhruba 100 000 vojáků výměnou za potraviny. Divize, což je již poměrně velká vojenská jednotka, má 6000 až 25000, takže KLDR by vyslala 4 divize, což by odpovídalo armádnímu sboru, jenž má dle organizační struktury určité země dvě až pět divizí.

Zatím není jisté, zda by severokorejský armádní sbor byl pěší, motorizovaný, mechanizovaný nebo měl i těžkou techniku. A zda si techniku, zbraně a munici přiveze z KLDR, kdy je stejně technika sovětská/ruská, nebo bude vybaven až na místě.

Severokorejci sice třeba létají s MiG-19, ale útočné pušky AK-47 jsou stejné v KLDR i v Rusku. Problémem by mohla být jazyková bariéra a pro Korejce i „kulturní šok“, kdy v Rusku i na Ukrajině zjistí, že lze žít jinak než v „jejich zemi zaslíbené“. Určitou hrozbou je, že v rámci severokorejských jednotek by mohlo docházet k masivní dezerci, pokud daní vojáci nebudou žít v permanentním strachu, že domácí režim ztrestá jejich rodiny.

Akceptování takto velké síly ze zahraničí znamená, že ruská armáda je v problémech, ekonomika je v problémech a Rusko rozhodně nemá kapacity napadnout kohokoliv jiného, byť by se jednalo o „malé“ pobaltské státy. Dalo by se to přirovnat ke konfliktu v Koreji, kdy na jedné straně byly síly OSN pod vedením USA a na druhé SSSR a Čína, a v podstatě nikdo nezvítězil a poloostrov je rozdělen na rozdíl třeba od Vietnamu.

Nyní se bojuje o rozdělenou nebo jinak organizovanou Ukrajinu – bohužel. Ani myšlenky, že část Ukrajiny pohltí Rusko a část Polsko nejsou šťastné, protože i to může vyvolat dlouhodobé etnické konflikty. Balkán je toho nejlepším příkladem, Afghánistán nebo řada afrických států. Koloniální dědictví, náboženské či národnostní rozpory mohou přetrvávat po staletí.

Co se týče Ukrajiny, jedinou možností v prvním kroku jsou jednotky OSN, které oddělí bojující strany, pak je to stanovení podmínek dohod (třeba eliminace zahraničních bojovníků nebo jednotek typu AZOV) a navrácení konvencemi uznaných území s určitými garancemi. Nelze vyžadovat diktát z jedné strany, vždy musí dojít k dohodě – a to není lehké.

Severokorejci mají v arzenálu mnoho zbraní, některé, jako pistole CZ-82 nebo Sa vz.61 Škorpion z Československa, další třeba z Číny nebo i Belgie. Ale to jsou lehké zbraně. Následuje granátomet AGS-17 nebo AGS-30. V rámci tankové techniky jsou to variace na tanky z doby sovětské éry nebo dodané z Číny, počínaje modely T-54/T-55 až po T-72. KLDR měla údajně jednat i o T-90, ale tento požadavek byl zamítnut. Dále jsou ve výzbroji BMP-1 či BTR-80 oboje buď importované nebo z domácí ne/licenční produkce.

Dělostřelectvo je též jednoznačně sovětského typu, a to od 122 mm po 180 mm S-23. Raketomety zahrnují sovětské BM-11 i československé RM-70, oboje ráže 122 mm až po KM-15 ráže 300 mm s dostřelem 250 km.

Pokud by tedy armáda KLDR „putovala“ na Ukrajinu i s vlastní výzbrojí, jediným benefitem, který by mohla nabídnout, jsou 300 mm raketomety, jinak je to pouze lidská síla. A je nutno zakalkulovat i čas na přesun, buď letecky, nicméně pak nelze uvažovat o těžké výzbroji, nebo po železnici, protože doba přesunu po transsibiřské železnici bude v řádech dnů.

Otázkou zůstává, jaký přínos by mělo nasazení Severokorejců do války, která z jejich pohledu nedává žádný smysl, protože co má KLDR společného s Ukrajinou? Je nutno případné vojenské angažmá KLDR vnímat optikou výměnného obchodu. KLDR by nasadila své síly na Ukrajině, za což by získala nezbytné jídlo, jehož má trvalý nedostatek, energetické suroviny a další komodity, záleželo by, jak by se potenciálně obchod vyjednal. A jestliže embargo EU má vliv na ruskou ekonomiku, jistě velmi aktivně hledá jiná odbytiště, třeba Indii, Čínu nebo KLDR – i výměnou za vojáky.