Za všechno můžou běloši!

Kritická rasová teorie by si snad ani nezasloužila pro svou očividnou demagogii podrobnější a zkoumání, kdyby nebyla vážným problémem hodným zájmu Samuela Alita, soudce Nejvyššího soudu USA.

Běloši jsou viníky rasismu pouze na základě své existence ve společnosti. Narodili se s „prvotním hříchem“ bílé výsady, kterou nikdy nemohou smýt. A pokud to popírají, dokazuje to, že jsou rasisté.

(Sebe)kritika nade vše

To je ve stručnosti základní teze americké politické teorie, kterou jsme se naučili označovat, jako kritickou rasovou teorii  a která je hojně vyučována na amerických školách po celé zemi. V podstatě jde o přesvědčení, že rasismus má tyto nejdůležitější znaky:

1) způsobuje ho výhradně jen jedna z vybraných lidských ras – běloši

2) popírání této teze bělochy, je důkazem pravdivosti myšlenky.

Slovo „kritická“ není zvoleno zdaleka náhodně, poněvadž úzce souvisí s komunistickými myšlenkami i naší nedávné historie. Jistě si dobře vzpomenete, že kritika patřila vždy k středobodům bolševické teorie. Silné opovržení nad vlastnictvím kapitálu střídaly sebemrskačské seance („sebekritika“), při kterých se soudruzi takticky přiznávali k menším prohřeškům, aby jim ty skutečné nakonec prošly.

Říká se, že kritika odvádí pozornost, přičemž těžší je přijít s vlastním pojetím, které kritizované souvislosti bez jakéhokoliv zjevného úmyslu potlačí natolik, že se rozplynou nad tím naším a daleko hlubším.

Komunisté v Československu neustále kritizovali a používali k tomu v sofistikované formě ulhané kulturní závěry osvícených romanopisců. S těmi oponenty, se kterými si intelektuálně poradit neuměli, hrubě a násilím zatočili. Nad vší argumentací pak stála ústavně zakotvená vedoucí úloha KSČ, která jako mávnutím proutku potlačila chuť vyčítat jim jakýkoliv ideologický protimluv či vady v triviální logice jejich učení. Tyto evidentní disproporce byly jako „tajemství víry“ překlenuty spravedlností vůle lidu jako imaginární, přesto všudypřítomné, revoluční politické síly – proletariátu, který se stal vládcem a současně i otrokem svého vlastního systému.

Podobnost čistě náhodná?

Za zcela shodných okolností přichází americká extrémní levice s vysvětlením historického étosu vykořisťovaných dělníků tentokrát v podání černých Američanů. Jen těžko uvěřitelný projektil v podobě kritické rasové teorie probíjí i nejtlustší pancíř rovnosti (ras) a jiných do té doby svatých přívlastků americké demokracie, doprovázených kulometnou palbou policejního násilí, jako elementární překážky afrocentrického probuzení a rasového obrození.

Nejedná se tedy jen o nápadnou podobnost s československým komunistickým režimem a jeho falešně podaným husitstvím nebo národním obrozením, nýbrž o veskrze totožný hodnotový systém, ve kterém jsou vybrané socioekonomické třídy jen nahrazeny určitou rasou. Zlovolní kapitalisté v podání bělochů, kteří za pomoci stovek let umně pěstované nadvlády vykořisťují dělníky s doživotními maskami černých Američanů, kteří jsou nejen pachateli, ale i oběťmi jejich vlastní kriminality, čemuž s cynickým úsměvem sekunduje brutální policejní síla, namířená vždy a jen proti zájmům černochů.

Část afroamerické inteligence teze o spravedlivém boji černochů proti bílé nadvládě sice z principu nepřijímá, ale současně proti tomuto nesprávnému vzorci nevystupuje navenek razantně, jak by si každá teorie dehonestující důstojnost člověka zasloužila.

Není to proto, že by nedisponovala potřebnými argumenty nebo snad pokrytecky vyčkávala na to, kdo a co vyhraje. Je tomu pro jejich konzervatismus, který jim zapovídá revoluční formu odplaty ideologickým protivníkům. Naopak, svým životním příběhem názorně ukazují, že v případě kritické rasové teorie jde o jednu velkou a nebezpečnou lež. Obyčejná lidská hrdost jim nedovoluje se řadit po boku těm, kteří převracejí dějiny, fabulují přítomnost a lživě vykreslují krásné zítřky, ve kterých černí dozorci bičují sedící bílé Američany při otrocké práci na osobním počítači.

O co jde v Maine?

Soudce Nejvyššího soudu, republikán Samuel Alito, se dotazuje v soudním případu známém jako Carson versus Makin, zda je kritická rasová teorie (také) náboženstvím. V tomto právě probíhajícím případu jde o školné ve státě Maine.

Stát Maine neprovozuje střední veřejné školství v potřebné síle a tuto svou částečnou absenci řeší příspěvky na školné, za které pak žáci a studenti studují na soukromých školách přímo v Maine nebo i za hranicemi státu. Ze státního příspěvku jsou však vyloučeny náboženské školy.

Vloni Nejvyšší soud rozhodl v podobném případu (Espinoza versus Montana Department of Revenue), ve kterém potvrdil, že stát nemůže vyloučit náboženské školy z příjmu finančních prostředků jen proto, že jsou náboženské.

V případu Carson versus Makin jde o podobnou, ale přesto jinou otázku: Porušuje stát Maine ústavu, když disponuje programem, který poskytuje studentům peníze na navštěvování soukromých škol, ale brání jim navštěvovat školy, které vyučují náboženství?

Žalobcem jsou dva páry rodičů, David a Amy Carsonovi a Troy a Angela Nelsonovi, Oba páry chtěly využít prostředky ze státního programu k tomu, aby poslali své děti do soukromých křesťanských škol, které však stát Maine označil za sektářské. Rodiče jako příklad uvádějí Cardigan Mountain School, soukromou chlapeckou školu v New Hampshire, kterou shodou okolností navštěvuje také syn permanentně váhajícího soudce Johna Robertse, předsedy Nejvyššího soudu USA. (Posílá předseda Nejvyššího soudu USA svého syna do sektářského lycea…?)

Termín „sektářské“ má český slovník spojen s náboženskou sektou, což bývá menší, okrajová a ve svých projevech často i netypická náboženská společnost, snad možná až za hranicí společenské přijatelnosti.

Ve slovníku oponentury k žalobě v podání státu Maine jde také v jistém smyslu o hanlivý termín, který má vystihnout spíše přísnost státu v jeho odluce od církve, než snahu špinit náboženská společenství, kterých jsou na území USA jen v křesťanském provedení stovky druhů. V každém případě jde o úmyslně použitý přívlastek těžšího kalibru, který má deklarovat odpor státu k jakkoliv pojatému náboženskému školství.

O případu soud rozhodne nejspíš někdy na podzim příštího roku, momentálně probíhají slyšení zástupců stran sporu.

Je to náboženství?

Případ je mj. zatížen argumentací žalobců, kteří v podstatě namítají, že žádné školské zařízení nemůže být sekulární absolutně, neboť zřizovatelem, ředitelem a pedagogem je vždy člověk, který drží jistý světonázor, který studentům chtě nechtě promítá při výuce.

Jako příklad uvádějí právě kritickou rasovou teorii, kterou nelze označit jednoduše jen za politickou teorii, nýbrž za očividné náboženství. Obsahuje totiž jeho zřejmé znaky. Přívrženci věří něčemu, co odporuje vědeckému poznání a co nelze rozumně prokázat. Hovoří např. o neviditelném rasismu, který běloch neumí běžnými vjemy zaznamenat, kdežto černoch ho dobře cítí, apod. Důkazem, že kritická rasová teorie obsahuje jakési transcendentální prvky, je také skutečnost, že teorii zdaleka nevyznává ani většina Afroameričanů a naopak příznivců z řad bělochů jsou statisíce.

To, že teorie je postavena na protiústavní nerovnosti ras, musíme v tomto okamžiku pominout neboť i progresivistický politický program Demokratické strany USA je v mnoha ohledech v rozporu s ústavním pořádkem USA.

Ve Spojených státech má svoboda slova (projevu) pro nás v mnohých ohledech až nekompromisní charakter, když připouští např. právo veřejně ctít nacistická či jiná zvrhlá učení. Jakési mantinely tvoří v podstatě jen osobnostní práva. Americké soudy přiznávají úctu a důstojnost jen lidem, nikoliv myšlenkám. A naopak, odsuzují se jen činy lidí, nikoliv jejich myšlenky. Proto nelze účinně na federální úrovni napadnout ani kritickou rasovou teorii jako pseudonáboženskou či pseudopolitickou doktrínu.¨

Grilování Mainu

Vraťme se zpět k případu rodičů, kterým stát Maine odmítl platit školné na sektářské střední škole. Osmého prosince proběhly ve věci ústní interpelace. Soudce se zástupce žalovaného státu Maine zeptal, jaká konkrétní (světonázorová) přesvědčení, pokud by se vyučovala ve škole, by stát označil náboženstvím. Zástupce státu odpověděl, že o tom by musel rozhodnout stát, nebylo-li by jinak zřejmé, že jde o známé náboženství.

Soudce Samuel Alito se však s odpovědí zástupce státu nespokojil a zeptal se tedy přímo: Co by stát řekl „o škole, která vyučuje kritickou rasovou teorii? Byla by taková škola způsobilá v rámci školského programu státu Maine?“

Zástupce státu odpověděl, že i tuto teorii by musel posoudit zákonodárce státu, zda jí považuje za náboženskou (nepoužil slovo „sektářskou“).

Jinak řečeno, soudci jistě nešlo o samotnou teorii, na kterou může mít jakýkoliv názor, šlo mu o to, kdo a podle čeho posoudí, zda jde o náboženství, tedy zda jde o soubor morálních zásad, které příznivci teorie musí (chtějí) vyznávat.

Soudce ale možná chtěl zástupci státu naznačit, z jakých morálních atributů kritická rasové teorie vychází, neboť označuje každého bělocha vinným rasismem, protože je běloch – bez toho, aniž by se rasismem jakkoliv projevil a byl mu prokázán. Tento náš abstrakt samozřejmě u soudu nezazněl, ale přesto po otázce soudce zůstává jakýsi nepříjemný opar oprávněné výtky směrem k státu Maine.

Dne 11. prosince 2020 totiž vydalo ministerstvo školství Maine prohlášení, které „deklaruje závazek k podpoře diverzity, spravedlnosti a inkluzi na školách v Maine“. A předtím v červnu přijalo „závazek k sdílení zdrojů v boji proti rasismu“. Obsahy závazků plně odpovídají zásadám kritické rasové teorie (zanesení panelu černošské historie a etnických studií do učebních plánů, systematické procvičování emocionální empatie vůči menšinám, apod.).

Ministerstvo školství státu Maine však přijalo kompletní progresivistickou agendu Demokratické strany USA, tedy nejen kritickou rasovou teorii, ale také LGBTQ a gender studia.

Jde tedy o to, že stát Maine oficiálně přijal jistou specifickou (a také zcela novou) definici morálky prostřednictvím kritické rasové teorie a o té povinně vyučují všechny školy v Maine (bez toho, aniž by zákonodárce rozhodl, že kritická rasová teorie není náboženstvím).

Černošský profesor John McWhorter z Columbia University ve své knize „Woke Racism: How a New Religion Has Betrayed Black America“ píše o tom, že kulturní levice zašla až příliš daleko v přijímání „antirasistických“ myšlenek.  Recenzi knihy si můžete přečíst zde.

O tom, že jde v případě kritické rasové teorie o nové náboženství, profesor lingvistiky McWhorter vůbec nepochybuje. Říká, že pokud musíte pro obhájení svého názoru přestat používat logiku a nahradit jí vírou, pak jde o náboženství. Jestliže musíte pro potvrzení existence systémového rasismu připustit, že rasismus existuje i přesto, že o něm nemáte důkazy, pak jde jistě o náboženství. Pokud posoudíme akcent „prvotního hříchu“ bělochů, tedy jakési těžké okované boty, která nad bělochem bdí od jeho narození, až do smrti, protože je běloch, z čehož se nemůže vůbec ničím vyvinit, jde o jasný syndrom náboženství.

Levicová porucha chování

V chování progresivistické levice, ve vztahu k teorii, můžeme spatřit také jisté až traumatické poruchy chování, které bylo možné spatřit třeba u mučených v čarodějnických procesech nebo u komunistů mučených vlastními soudruhy. Levice se bez vyzvání přiznává ke svému rasismu, poklekávají dokonce i černí policisté před bílými demonstranty, všichni odsuzují ďábla Rasistu a všichni pak společně provolávají slávu bohu Antirasismu.

Profesora McWhortera bychom prizmatem vyznavačů kritické teorie rasy mohli s klidem označit za heretika, který je sice černoch, ale zpochybňuje základní katechismus tím, že je nedostatečně antirasistický.

Pojednání o kritické rasové teorii tak můžeme pomalu uzavřít konstatováním, že je až příliš povrchní na to, než aby byla schopna skutečně pomoci černým Američanům. Jejich sociální problémy vyžadují zcela jiná řešení, než objev nového náboženství, které svede jejich neúspěch na jiné (na bělochy). Forma prosazování teorie také odpovídá teorii samé – jde o následek jakési falešné emancipace, která nestojí na pevných základech společenské shody o pravých příčinách problémů a způsobech jejich řešení.

Levice se snaží vypěstovat u veřejnosti zdání, že ten, kdo nesouhlasí, je rasista, resp., kdo jen pochybuje, je rasista. Toto zastrašování ze strany pokrokové levice se však potýká s důležitou okolností, kterou připomíná i profesor McWhorter: Jde o míru očekávání. Co nastane, až se tento strach otupí? Až všichni Američané bez rozdílu barvy pleti zjistí, že vůbec žádný z jejich problémů se nevyřešil a že jsou v podstatě tam, kde stali na začátku?

Samuel Alit

Na obrázku vedle prezidenta Trumpa vidíme soudce Nejvyššího soudu USA Samuela Alita (71). Jde o nominanta George W. Bushe, ve funkci je od 31. ledna 2006.

Alito je považován za konzervativního soudce školy svého bývalého kolegy, soudce Antonina Scalia (1936 – 2016). Stejně jako Scalia je vyznavačem ústavního originalismu, tj. směru ve výkladu Ústavy USA ve smyslu tak, jak ústavu vnímali ti, kteří jí ve své době přijali. K argumentu, že jde o archaický pohled, originalisté své oponenty uklidňují radou, aby ústavodárci ústavu změnili, pokud se jim nelíbí, ale ať nechtějí po soudcích, aby ji modernisticky a aktivisticky dotvářeli na základě vlastního uvážení. O zákonech, a o těch ústavních obzvlášť, by měli rozhodovat zástupci lidu a nikoliv krátký zástup soudců.

Alito je ženatý, má dvě dospělé děti. Je římským katolíkem a členem Republikánské strany USA. Původem je Ital. Podle znalců poměrů patří mezi neochvějné odpůrce rozhodnutí Roe v. Wade z roku 1973, které ve Spojených státech zlegalizovalo potrat.