Zákeřná úskalí Istanbulské úmluvy |

Sdílet článek:

BENJAMIN KURAS

Člověk dnes nemusí být chronický paranoik, aby kdekteré nadnárodní, mezinárodní a globální instituce mohl podezírat, že za fasády bojů za lepší svět zakukleně propašují něco nově totalitního. Na současném prosazování Istanbulské úmluvy Rady Evropy o prevenci násilí na ženách – o níž česká média nevedla dostatečně podrobnou debatu, aby občan (a politik) věděl, oč se jedná – by bylo nejzajímavější zjišťovat, kolik jejích nadšených propagátorů ji vůbec četlo, a jestli ano, jak si ji dokážou sloučit s ochranou ubližovaných, s demokracií, rovnými lidskými a občanskými právy a svobodou slova. Ona se vlastně ani neobtěžuje to propašování totality zakuklit. Máte je tam jako na dlani.

Z povrchního sledování i toho mála mainstreamových informací v evropských médiích se dá získat takovýto obraz: propagátoři Úmluvy prosazují moderní evropské humanistické hodnoty, její kritici jsou misogynní barbaři. Tento obraz je posílen tím, že úmluvu odmítají zjevně morálně zaostalé postkomunistické státy. Korunu tomu nasadilo úplným odstoupením Turecko, potvrzující tím své antifeministické tradice podle starého přísloví „Když přijdeš domů, zbij ženu. I když ty nevíš za co, ona to vědět bude.“ Čímž potažmo potvrdilo i správnost Úmluvy.

Jenže nejnověji tím zamíchal Izrael, jehož ochranu a kompletnost ženských práv nezpochybňuje ani ten nejzarytější antisemita. I když i tam se to vysvětluje „nejpravicovější vládou za celé jeho dějiny“. Jenže pravým důvodem jejího zamítnutí, jak je vysvětlil premiér Netanjahu, je obava ze zasahování do národní politiky cizími institucemi, o jejichž složení a charakteru se nic neví.

Ale i kdybychom nechali stranou politické (pravicové, zaostalé, antifeministické) aspekty debaty, zůstává nám stále kritika, kterou vůči Úmluvě vznášejí organizace usilující o ochranu rodiny a pomoc obětem domácího násilí. Za všechny si ocitujme španělskou Národní asociaci pro pomoc obětem domácího násilí ANAVID, která se obává „růstu totalitních regulací v celé Evropě.“ Ta upozorňuje (a cituje soudní případy a statistiky), že ač oběťmi domácího násilí jsou i muži, Úmluva zmiňuje ochranu žen 56krát, ochranu mužů ani jednou. Což ANAVID vnímá jako porušení „rovných práv mužů i žen“ zakotvených v článku 23 Evropské charty lidských práv.

Dále ANAVID připomíná, že o Úmluvě se nevedly dostatečné právní analýzy aspektů, jež by mohly mít totalitní dopad na právní řád signatářských států. Jako třeba její klauzule 4 stanovující, že „zvláštní opatření nutná k ochraně žen před genderovým násilím nebudou pokládána za diskriminaci podle podmínek této Úmluvy“. Čili nulovou ochranou mužů Úmluva ruší základní článek Evropské charty lidských práv.

Ale za nejzákeřnější článek Úmluvy ANAVID pokládá zavedení „totalitní instituce“ GREVIO, která bude podle článku 66 Úmluvy „dozírat na implementaci a přijímat vlastní pravidla postupu“, pro signatářské země „právně závazná“. Její pravidla musí být začleněna do národních zákonů. Kdo v této instituci bude sedět a jak budou vybíráni, Úmluva nesděluje. A jakmile Úmluvu ratifikuje Evropská unie (aniž bude mít nadále možnost její postupy ovlivnit), Úmluva automaticky vstoupí do zákonů členských zemí, i když ji samy nepřijaly.

Úmluva je postavena na čtyřech hlavních pilířích: „Prevence, ochrana, právní postih a koordinovaná politika“. Po ratifikaci členské státy musí „poskytovat adekvátní financování a zdroje na uvědomovací kampaně a edukaci, podpůrné služby a zlepšení sběru dat“. Každý stát musí navíc zavést příslušné úřady integrující činnost vládních agentur, NGO, státních, krajských i obecních úřadů. Čili další instituce odsávající peníze z evropských daňových poplatníků, hromadící data o občanech a poskytující trafiky absolventům genderových studií.

Žádná klauzule Úmluvy nepočítá s poměrně rozšířenou praxí falešných obvinění, takže před ním falešně nařčené osoby nechrání. A její článek 55 dokonce nařizuje pokračovat v právním stíhání, i když údajná oběť obžalovaného sama neobvinila nebo obvinění odvolala. To de facto umožňuje jakékoli organizaci nebo osobě obvinit kohokoli, bez vlastního rizika postihu za falešné obvinění.

Jenže čert vem rovná práva, když jde o budování lepšího světa. Tak to vnímá většina propagátorů Úmluvy, za něž všechny si vyberme berlínský „nezávislý neziskový think-tank“ zvaný A Path for Europe (Stezka pro Evropu), která „do budoucna směřující politikou rešerše a debaty usiluje o rozvíjení inovativních politických řešení a prosazování vytváření politiky, jaká by utvářela EU budoucnosti“. Ta to vidí takto: „Porušení základních práv by nemělo být příčinou oslabení úsilí o spravedlivější svět“.

Možná je to tak opravdu správně a kritici Úmluvy jsou předpotopní zaostalci. Ale bude tím ten svět skutečně spravedlivější?