Západ musí zastavit pokusy stran rozšíření NATO o Ukrajinu |

Sdílet článek:

Konflikt na Ukrajině vypadá jako, kdyby měl rozmrznout. Velké hromadění ruských vojsk nedaleko ukrajinské hranice, spojené vojenské cvičení připravených spojenců, rozmístění ruských bombardérů schopných nést jaderné zbraně v oblasti, vedlo k neklidu mezi členy NATO. Navíc ke zvyšujícímu se napětí Moskva silně reagovala na výzbroj a výstroj, která byla dodána do Kyjeva ze strany západních spojenců. Ke všemu Kreml tvrdí, že vláda v Kyjevě plánuje ofenzivu proti republikám Doněck a Luhansk, dvou východním secesionistickým oblastem, které Moskva uznává jako nezávislé a pod ochranou. Návdavkem k hrozící katastrofě, měl ukrajinský president Volodymyr Zelensky veřejnou řeč, v které tvrdil, že byl odhalen a zmařen Ruskem podporovaný puč proti jeho vládě. Jevy mohou klamat, zdá se.

Podobně jako v dubnu, nahromadění sil a provádění vojenských cvičení, může být pokusem Moskvy o výzvu k jednání s presidentem Joem Bidenem. Může to také znamenat signál důvěry vyslaný k sešikování spojenců v Bělorusku, Bosně a Hercegovině a jinde. Nebo to může být pokus o přimknutí se nespokojených Rusů ke vlajce, jako se stalo s doma populární anexí Krymu v roce 2014.

Nicméně přímý útok ruské pravidelné armády na ukrajinskou armádu znamená mnoho risik, jejichž přínos by byl přinejlepším nejistý. Vladimír Putin trpí pravděpodobně nejnižší úrovní své popularity během svých dvaceti let u moci, zatímco výzkumy také odhalují, že velká většina Rusů neschvaluje hypotetickou anexi Ukrajiny. Již rozčileni neznámým počtem ruských vojáků zabitých v sedmiletých přerušovaných bojích, pohřbených v neoznačených hrobech a bez oznámení jejich rodinám, nerozčílily by ztráty několika tisíc vojáků při invazi na Ukrajinu již tak frustrované Rusy? Tato potencionální hrozba režimu by byla zjitřena jakýmikoliv sankcemi, které by Spojené státy a Evropská unie mohly uvalit. Ruská ekonomika zápasí a stagnuje po několik let (1) Korupce je záležitostí všedního života, od policisty po doktora, soudce, veřejného úředníka, učitele, podnikatele a politika.

Pokud by nepravděpodobně Putin nařídil úspěšnou invazi na Ukrajinu, bylo by to výbušné pro jeho nestabilní režim, sužovaný boji v rámci elity a nejistou nástupnickou linií. Tak nehledě na skutečné anebo zdánlivé provokace z obou stran, konflikt na Ukrajině pravděpodobně zůstane u ledu. Jakýkoliv výsledek by nicméně nezasáhl klíčové americké zájmy. Pobaltské země nebudou ve výsledku více nebo méně neubránitelné a selhání Spojených států a jejich spojenců obnovit ukrajinskou územní suverenitu – jak ji společně zaručily Washington a Moskva pomocí Budapešťského memoranda zdá se, nemá nic společného s podkopáváním šířeji chápaných amerických bezpečnostních záruk.

Ze své strany Moskva bude pravděpodobně spokojena se situací. Protože má nerozřešené teritoriální spory, Ukrajině je bráněno v tom, aby se někdy připojila k NATO, podobně tak je Moldávii a Gruzii bráněno díky jejich zamrzlým konfliktům, co se týče Podněstří a Abcházie. Tato situace udržuje ruskou strategickou hloubku, když Rusku dává politický, vojenský a ekonomický vliv nad tím, co je považováno jako klíčové teritorium. Putinova strategie zadržování nechtěného rozšiřování NATO pomocí vytváření zamrzlých konfliktů, která brání těmto zemím v připojení se k bezpečností organizaci NATO, se ukázala býti efektivní a je ekonomicky a geopoliticky nákladově snesitelná. Je tak nepřekvapivé to, že najdeme Moskvu skrývající se za tím, co se peče na Balkáně. Dlouholeté touhy Bosny a Hercegoviny připojit se k NATO byly zmařeny vůdcem koalice bosenských Srbů, Miloradem Dodikem. Jeho aktivity byly podpořeny mocným „přítelem“ srbského lidu, snažícím se umístit trvalejší překážku na této cestě. Tato hypotetická situace je také snesitelná, pokud jde o hlavní americké zájmy.

V případě Ukrajiny jediná odsouhlasená cesta k míru, Minský protokol, se ukazuje býti mrtvým textem, zatímco Moskva trvá na ústavních změnách, které by daly Doněcké a Luhanské republice kontrolní hlas nad kritickými záležitostmi, jako je zahraniční politika předtím, než převezme Kyjev kontrolu nad východní částí země, Kyjev říká, že nebude dělat žádné ústavní změny, dokud neobnoví svoji suverenitu nad secesionistickými regiony. Jakkoliv jsou jejich postoje protichůdné, Rusko již odvolalo svůj souhlas s memorandem v Budapešti o bezpečnostních zárukách Ukrajině z roku 1994. Proto ho USA nemůže vynutit za přijatelných nákladů, a tak za situace jaká je dnes, je nejlepší to nechat být.

Nicméně mezi Západem a Ruskem si vyvinula nezdravá dynamika nad aktivitami toho druhého v ruském „blízkém okolí.“ Putinovy pokusy bránit ruské nároky na sféru vlivu ve své bývalé říši jsou nahlíženy zeměmi NATO a Evropské unie jako agresivní. NATO se potom pokouší posílit Pobaltské země anebo Polsko ze strachu před ruskou agresí, na což je pohlíženo jako na agresi ze strany Moskvy, která poté jedná, to se zdá opět jako agresivní a tak dále. Tento cyklus je samo se obnovující a potencionálně nebezpečný. Války se stávaly, i přesto, že je žádná strana nechtěla. Ze své strany, USA a NATO by toho měly činit tak málo, jak jen možné, aby přispívaly k danému problému. To se týká zvláště vyzbrojování Ukrajiny a trvání na tom, že Ukrajina má budoucnost v NATO.