Zelenskyj žádný mír nechce

Je dobře, že se v Istanbulu po třech letech opět setkali ruští a ukrajinští představitelé. Jen velký optimista bude mluvit o počátku cesty k míru, zatím ji není vidět. Zato překážky bijí do očí. Mír blokují ze všech stran. Zatímco u překážek z Ruska, Evropy či USA se lze dohadovat o směsi racionálních a ideologických motivů, ukrajinský odpor je výrazem Zelenského zoufalé snahy přežít.

Rusko je racionálnější než ostatní, neboť vychází z reality, kterou samo vytváří svojí převahou na bojišti a postupujícím úpadkem Ukrajiny. Na jedné straně každý den války pro Rusko znamená úbytek lidských i materiálních zdrojů, které by se daly využít produktivněji. Na druhé straně může Moskva tyto zdroje považovat za investici, která se jí vrátí kontrolou stále rozsáhlejšího území Ukrajiny, posílením mezinárodní prestiže na globálním Jihu a ponížením Západu. Může totiž vycházet z toho, že brutální fakta povedou k míru, který bude podstatně bližší představám ruským než západním. Vzhledem k tomu, že ze strany Západu se Rusko setkává jen s představami, které s realitou nemají nic společného, do jednání se nehrne. O čem by se Rusové bavili s lidmi, kteří se ocitli mimo realitu?

Část amerických představitelů si tato fakta uvědomuje. Lidem jako prezident Trump, viceprezident Vance či zvláštní zmocněnec Witkoff navíc vadí, že válka odvádí pozornost od hlavního amerického rivala Číny a dalších otázek, které racionálně považují za podstatnější. Proto naléhali na rychlé ukončení konfliktu. Čelí však dvěma vnitřním překážkám. Za prvé, i když Trump opakuje, že se nejedná o jeho válku a za vše může „pitomec“ Biden, nechce zopakovat Bidenův ponižující scénář z Afghánistánu, který by nejspíše nastal s náhlým stažením USA a zhroucením Ukrajiny. Za druhé, Trump ovládá vlastní administrativu jen částečně. Její jiná část, představovaná ministrem zahraničí Rubiem či zvláštním velvyslancem Kellogem, chce pokračovat v Bidenově, neokonzervativní linii. V okamžiku, kdy Trumpovu ukrajinskou politiku formulují současně Witkoff i Kellog, se racionalita z amerického jednání vytrácí.

Hlavním nositelem bidenovské neokonzervativní ideologie v ukrajinském konfliktu se v posledních dvou letech stala Evropa. Její pozice jsou na první pohled nepochopitelné. Trvá na sankcích, které ji ekonomicky ničí, Rusku dává prázdná ultimáta, hrozí mu vojsky a zbraněmi, které nemá. Lze to částečně přičíst ideologickému poblouznění podobnému Green Dealu či migračnímu multikulturalismu.

Nicméně i zde se může skrývat racionalita. Evropská elita, která u vlastních občanů neustále ztrácí na demokratické podpoře i věrohodnosti, objevila v ukrajinské válce další nástroj manipulace. Straší Ruskem, které přes Ukrajinu postupuje až k Atlantiku, aby občany přiměla k souhlasu s posilováním represivních struktur a další bruselskou centralizací. S válkou nabrali nový dech odpůrci jednomyslnosti v rozhodování o zahraniční politice. Vlády Německa, Francie, Itálie, Španělska a pár menších států tvrdí, že kvůli Rusku je nutno zrušit právo veta. Předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, jejíž instituci nepřísluší ve věcech války a míru žádné pravomoce, staví sebe i Evropskou komisi do čela evropské podpory válce. Čím déle potrvá, tím lépe. Při evropských výletech do Lvova či Kyjeva nemusí proto vůbec jít o záchranu Ukrajiny, nýbrž o federalizaci Evropy.

Nejtragičtější překážkou míru je však současný kyjevský režim. Měl by se snažit válku okamžitě zastavit, neboť její každý další den přináší nejen nové ztráty, ale také stále horší vyhlídky konečného uspořádání. Mír, který by Ukrajina mohla mít dnes, je méně příznivý, než co bylo s Rusy dohodnuto v březnu 2022 a přesto příznivější, než co bude na stole letos na podzim. Ale Zelenského režim se stal na válce závislým: nepřežil by bez západní válečné pomoci ani bez porušování demokracie a represí odůvodňovaných válkou. S koncem války skončí i Zelenskyj; nejspíše dost špatně, pokud neuteče. Proto dnes odmítá přijmout ztrátu Krymu, který se v hranicích Ukrajiny ocitl čistě náhodou a proti vůli místních, i východních oblastí, jejichž většinově ruskojazyčné obyvatelstvo by se dnes už asi těžko smiřovalo s kyjevskou nadvládou.

Na tomto pozadí nabývají smysl bizarní události posledních týdnů. Rozpolcení Američané snižují své diplomatické zapojení, na což reagují Evropané vyhlášením ultimáta: buď Rusko okamžitě přijme příměří nebo … Nebo co? Těžko říci, čím vlastně chtějí Rusko přitlačit ke zdi. Ale pro domácí potřebu stačí, že hrozí a straší. Když Rusko nabídne Ukrajině jednání v Istanbulu, Zelenskyj přijde s bombastickým a nesmyslným vyhlášením, že bude jednat jenom s Putinem. Takové setkání by mělo smysl na konci cesty, k překonání posledních sporných otázek, nikoliv na jejím začátku, kdy si vyjednavači nejprve musí ujasnit, kdo kde stojí a co očekává. Zelenskyj dává pokřikováním pouze najevo, že o jednání nestojí.

Jak reagují Rusové? Vysílají do Istanbulu delegaci na stejné úrovni a se stejným šéfem jako před třemi roky, než Kyjev pod britským tlakem a pod záminkou ruského masakru v Buči jednání přerušil. V diplomacii postupují stejně racionálně a systematicky jako poslední dva roky na bojišti. Až na druhé straně stolu usedne příčetný partner, kterému půjde o budoucnost země spíše než o vlastní přežití, bude šance na mír.