Země svobody?

Jen ten názor (a v obou případech) vychází z hluboké neznalosti současné podoby USA.

Bývaly doby, není to tak dávno, kdy Spojené státy byly považovány za světový standard ekonomických svobod. Ano, byly země, jako Hongkong, nebo Singapur, které měly nižší daně, nebo méně zákonů a předpisů. Ale objektivně jsme ještě mohli hovořit s jistotou o americkém volném podnikatelském systému, možná kapitalismu. Dnes už ne. To „dnes“ vlastně skončilo už velmi dávno, patrně nástupem F. D. Roosevelta do funkce presidenta USA.

Nedávno byla publikována zpráva mozkových týmů z cca 90 zemí, která jednoznačně řadí USA mezi deset států, které se vyznačují nadměrnou velikostí a mocí vlády, naopak redukcí přirozeného práva, popíráním vlastnických práv, neospravedlnitelnými zásahy do peněžní zásoby, vyžívající se v regulacích volného trhu a obchodu.

Spojené státy se již před řadou let vyřadily ze společností přirozených ekonomik, kterých dosud využívá snad už jen Hong Kong, Singapur, Nový Zéland, Švýcarsko, Mauritius, Spojené arabské emiráty, Kanada, Austrálie, Jordánsko, Chile a Finsko (a i ten výčet je lehce diskutabilní). USA jsou dnes prakticky socialistickým státem, a podle svědectví (mně dobře známého člověka) exulanta, blížící se spíše principům fašismu.

Ekonomická situace USA není dobrá, právě těmi státními zásahy do ekonomiky, a proslýchá se, že většinu amerických dluhopisů dnes vlastní čínští investoři.

Podle produktivity jsou dnes USA (podle některých metodik výpočtu) až na 46. místě ve výkonnosti produkce. Jako ve všech státech, kde se orientovali na socialismus, i USA tendují k zavedení všeobecné rovnosti tak, že dosáhnou společnosti rovnoměrně chudé.

Klinickým nálezem je velikost a moc vlády, ostatně platným i pro jiné země. Žádná vláda na světě není schopna analyzovat ekonomické děje v komplikovaném světě dobrovolné směny hodnot a statků. Jen socializující státy přešly k předpokladu, že státní úředník nejlépe ví, co občané potřebují a silou zákona to umí vynutit, protože tu sílu má, nebo se domnívá, že princip voleb (4 — 9% politické vítězství) mu ji dává.

Mohli bychom položit jedno znaménko mezi státy, které fungují (občané jsou relativně spokojení) a které nefungují (občané jsou agresivní a nespokojení).

Měřitelným ukazatelem je moc vlády. Čím více je vlády (a zákonů), tím méně je prosperity a svobody jedince. Vidíme to třeba na zásazích EU do svobodného jednání jedinců, ať už se jedná o nějaké žárovky, vysavače, nebo třeba banány. Do všeho z toho nemají vlády zasahovat, ale vidíme, že se tomu tak děje jak za oceánem, tak před průlivem La Manche.

Zesilování vlivu vlád je přímo opozitní k míře svobody a jednání jednotlivce a ničí všechny pokusy o hledání nových řešení (samozřejmě s předpokladem hledání osobního zisku).

Ještě v roce 2005 (ale už obtížně) se mohly Spojené státy honosit jako leader světové ekonomiky. Dnes jsou vinou své vlády nezajímavým 29. členem žebříčku svobody podnikání. A pan Obama by strašně rád rozdával různým sociálním skupinám další hmotné statky, ale nedomyslel, že každý takový krok umenší ty zdroje, ze kterých si nárokuje rozdávat.

Nejinak je na tom americká měna. Vlivem takzvaného kvantifikativního uvolňování (hezčí výraz pro inflační politiku FEDu), jsou USA někde na 38. místě důvěryhodnosti měny. Ten tam je čas, kdy USD $ byla jistota.

Pokud použijeme jako měřítko respekt k vlastnickým právům jedince, ještě v roce 1980 byly USA také světovým etalonem.

Dnes je tomu jinak. US vláda má tolik moci, že umí zpochybňovat vlastnická práva tak, že v roce 2000 byly USA v žebříčku jistoty vlastnictví světově na desátém místě a dnes až někde na šestatřicátém. Lépe je na tom dnes třeba Malajsie, Namibie, nebo Kypr.

Americký stát (Evropská unie stejně) se vydal cestou, že státní zájem (pochybných politiků), je nadřazen soukromým zájmům. Proto jsou dnes Spojené státy americké i Evropská unie stejným produktem pansocialismu.

Průvodními jevy jsou odklony od právního státu, sklony k vyvlastňování majetku (často směrem k vlivovým skupinám, které typicky ovlivňují mocenskou věrchušku), nakonec i směřování k válečnému řešení různých sporů, terorismu, nebo zneužívání drogové scény k vlastním cílům.

Dnešní USA nejsou právním státem, jsou vysoce regulovaným, politizovaným státem (míním tím politické osoby řízené z povzdálí zájmovými skupinami). Totéž platí pro EU. Socialistický projekt rovnostářství, jehož výsledkem nikdy není rovnoměrný blahobyt, ale rovnoměrná bída, vyvolaná ztrátou motivace.

Jistě se najdou tací, kteří napíší, že na tom ještě nejsme tak blbě, jako Venezuela, Kongo, Zimbabwe, Argentina, Alžírsko, Írán, Čad, Burundi, Kuba, nebo Myanmar. Ale z toho vzchází ta elementární chyba.

Všechny státy, které zavedou principy socialismu, nakonec skončí v hlubokém marasmu korupce a neefektivity. Skončí v nutnosti zcela abnormálního zdanění a vytvoření takového prostředí, že soukromé podnikání se stane zcela nebezpečným a nežádoucím krokem.

Pak nastoupí socialistický stát s konceptem jistoty pracovního místa, povinné zaměstnanosti a jsme v režimu fašistického pojetí státu: stát určuje, stát řídí, stát vidí.

Protože už je to trochu dlouhé, uzavřu to tak, že USA nejsou dnes vůbec žádným vzorem, protože je to stát socialistický, EU je také socialistickým konstruktem.

Náš stát směřuje k témuž. To, co jsme před 25 lety odmítli, dnes má zelenou. Vlastně (skoro) všechny politické strany jsou dnes socialistické. I když si říkají jinak.

Měli bychom se, jako Češi, osvobodit od té chyby. Zahodit ty domnělé a pofiderní vzory, které vedou leda do kádě a začít se chovat suverénně.

Přestat si nalhávat, že Sovětský Svaz (dnes RF) je náš vzor, jak jsme léta slýchali, ale také, že USA jsou náš vzor, jak jsme sice neslýchali, ale prakticky provádíme.

Anebo, a k tomu to směřuje, zavádění celosvětového socialismu s tím, že mezi všemi rovnými budou vždy zase někteří rovnější. To ale není zájmem většiny obecných lidí.

Srozumitelným cílem je prosperita všech a socialismus ji neumí realizovat. Tento stát umí jen krást a nařizovat. Jsme dnes (žel) plně socialistickým státem se všemi důsledky a je jedno, která vlivová strana vyhrála volby (ty názvy jsou totiž hladce zaměnitelné).

Já tohle řešení prostě nechci.