Žurnalistika je mrtvá. Média nestojí na straně veřejnosti, nezáleží jim na pravdě |

Sdílet článek:

EDUARD CHMELÁR

Média už nejsou alternativním centrem moci vůči státu, transformovala se na mocenskou strukturu. Opouštějí klasická pravidla žurnalismu jako je objektivita, pluralita, ověřování informací z více na sobě nezávislých zdrojích atp. Stávají se z nich názorové bubliny, kterým nezáleží na dialogu, nadhledu, dokonce ani na pravdě. Žurnalistika ztrácí podporu veřejnosti, čím méně lidí ji čte, tím více se ukájí sama sebou.

Eduard Chmelár v úvaze popisuje i konkrétní slovenské reálie, podoba se situací u nás se hledá velmi lehce.

Před dvanácti lety jsem vystoupil na mezinárodní konferenci na Karlově univerzitě v Praze s přednáškou, která vyvolala značný ohlas. Vyslovil jsem v ní předpoklad, že klasická éra žurnalistiky skončila a že už nebude možné obnovit původní funkci médií. Argumentoval jsem tím, že fenomén novinářství je typický produkt evropské modernity. S novověkem se zrodilo a s novověkem končí. Na všech kontinentech a ve všech zemích s výjimkou Číny zakládali noviny evropští kolonizátoři. Po zrodu veřejnosti na konci 18. století se stalo jedním z hlavních nositelů osvíceného, demokratického budování občanské vůle. Tato éra vymezená lety 1789–1989 je však mrtvá a problém s pochopením nové situace mají jak novináři, tak politici. Mezitím se tato moje prognóza, která před lety působila skandálně, stala i v zahraničních odborných kruzích uznávanou realitou.

Základní rozdíl lze vidět ve dvou rovinách. Ta první je, že média už nejsou alternativním centrem moci vůči státu, ke kterému se uprchli občané, jak tomu bylo ještě ve 20. století. Média se transformovala na konzervativní mocenskou strukturu, která v digitální éře usiluje udržet si informační privilegia vůči samotným občanům. Umělá inteligence v posledních letech tento rozpor ještě více urychlila a prohloubila. Ta druhá rovina spočívá v tom, že samotná média opouštějí klasická pravidla žurnalismu jako je objektivnost, pluralita, ověřování informací z více na sobě nezávislých zdrojích atp. Stávají se z nich názorové bubliny, kterým nezáleží na dialogu, nadhledu, dokonce ani na pravdě. Žurnalistika ztrácí podporu veřejnosti a v podstatě prochází podobnou krizí jako poezie: čím méně lidí ji čte, tím více se ukájí sama sebou. Revoluční změna oproti éře žurnalistiky spočívá v tom, že občané již nejsou závislí na pasivním přijímání zpravodajství od informačních monopolů, mají sami rozšiřující se možnosti informace vyhledávat, přijímat i šířit. Tato interaktivita zbavuje žurnalistiku exkluzivity. A přestože se média a jejich spříznění politici této narůstající konkurenci brání stále nepřesvědčivějšími výmluvami, že je všichni potřebují, každodenní praxe a měnící se trendy to vyvracejí.

Média hlavního proudu tyto změny ještě odmítají uznat a přizpůsobit se jim. Faktem však je, že hlavním důvodem rostoucího konfliktu mezi mainstreamovými a alternativními médii je obyčejný konkurenční boj. Nemůžu říct, že tento trend je kvalitativní posun vpřed. Německý filozof Jürgen Habermas už před lety varoval, že tím, že z médií mizí pluralitní diskuse, „vysychá diskurzivní srdce veřejnosti“. Ještě před dvaceti lety byla „redakční beseda“ považována za žurnalistický žánr. Dnes něco takového v printových médiích prakticky nenajdete. Italský spisovatel a profesor semiotiky Umberto Eco navrhoval, aby noviny opustily běžnou zpravodajskou činnost, kterou dnes dokáží efektivněji nahradit specializované portály a soustředily se na hloubkové analýzy a expertízy nezbytné pro zachování diskurzivní demokracie. Problém je, že naše média si tyto změny stále odmítají připustit a při představě, že by měl být slovenský čtenář odkázán na „analýzy“ Petra Schutze, Moniky Tódové a Zola Mikeše, musí přijít nejednomu inteligentnímu čtenáři mdlo.

Vstupme nyní do polemiky se samotnými představami novinářů. Na začátek bych rád upozornil, že se změnil nejen charakter práce v médiích, ale především jejich kádrová úroveň. Nemusíme jít do dob Štúra, Hurbana a Vajanského, ale stačí si připomenout, že ve 20. století představovali špičkoví novináři tu nejvzdělanější, nejrozhleděnější a nejváženější společenskou elitu. Lidé jako Milan Hodža, Anton Štefánek, Laco Novomeský, Ladislav Mňačko či Roman Kaliský byly skutečné autority nejen ve svém oboru. Dokonce ještě v devadesátých letech minulého století byli zahraničněpolitičtí komentátoři typu Boris Latta, Julius Lörincz, Jan Škoda, Leopold Moravčík, Jaroslav Brabec, ale i nedávno zesnulý Michal Havran starší svým rozhledem, zkušeností a vzdělaností na úrovni špičky. Dnes jsou takoví redaktoři k smíchu. Navíc, všimněte si, co má společné svatá trojice naší žurnalistické žumpy Arpád Soltész, Peter Schutz a Martin Šimečka – ani jeden z nich si nedokázal udělat řádnou vysokou školu a všichni urážejí vzdělané lidi. A ty křečovité komplexy, když si například Šimečka dovolí urážet přední slovenské vědce a umělce jako „spodinu“, nebo když primitivní Soltész a Schutz dehumanizují lidi s nesrovnatelně vyšší kvalifikací a morální integritou, jakou mají oni, až křičí do očí. Z těchto lidí nejenže přetéká zloba a nenávist, oni jsou především tak zoufale hloupí, že jejich posudky a odsudky nemůže brát vážně nikdo, kdo si byť jen trochu váží vzdělání, inteligenci a kompetentnost.

Zuzany Kovačič Hanzelové se dotklo, že jsem ji v nějaké diskusi na sociálních sítích nazval „jednoduchou Zuzankou“. Za toto označení se upřímně omlouvám, opravdu se nepatří vnášet do vzájemné komunikace takové expresivní tóny. Musím však dodat, že dokud ona není podle vlastních slov „zastáncem okydávání v médiích“, já za mnohem horší vlastnost považuji, pokud si výhrady nevydiskutujeme upřímně tváří v tvář, ale „okydáváme“ se za zády, nicméně. Speciálně tato paní, která přiznala, že byla mou studentkou a že jsem byl oponentem její nepříliš kvalitní bakalářské práce, v jednom rozhovoru sebevědomě prohlásila, že ona pro svou novinářskou činnost nepotřebuje všeobecné vzdělání. No musím říct, že ty její mezery ve vzdělání jsou i cítit. Nedostatek vzdělání totiž nezakryjete sebevědomým štěkáním. Zuzana Kovačič Hanzelová je známá tím, že si často veřejně stěžuje, jak jí lidé verbálně ubližují. Úroveň naší veřejné diskuse je opravdu alarmující, ale pokud se novinářka vystavuje sebelítosti, měla by si položit i otázku, čím k takové atmosféře přispěla, resp. zda si je vědoma, kolika lidem ublížila ona sama.

Především mě pobavilo, jak novinářka zhodnotila reakce lidí na svůj rozhovor se soudkyní Kosovou. Reakce těch, kteří ji chválili, označila za neagresivní, slušné a uctivé. To jsou podle ní ti, kdo vidí svět věcně. Reakce těch, které tento rozhovor pobouřil, označila za mimořádně agresivní, vulgární a pomstychtivé. To jsou podle ní ti, kdo vidí ve všem konspiraci… Tedy, ať mi paní Kovačič Hanzelová odpustí, ale těžko označit toto její vidění světa jinak než až primitivní a komicky zjednodušené. Nejde jen o to, že novinářka vychází z nesprávného předpokladu, že lidé, kteří jí posílali slušné a uctivé reakce, reagují takto slušně a uctivě za každých okolností. Ujišťuji ji, že tomu tak není a při komunikaci s lidmi s jiným názorem jsou minimálně stejně agresivní jako ti z druhé skupiny. To je právě ten falešný dojem této názorové skupinky, že ubližuje se jen jim, že oni jsou ti dobří, zatímco ti druzí jsou ti zlí, že oni šíří lásku, zatímco jejich oponenti nenávist. Tak pardon, ale toto je buď fatální omyl nebo odpuzující pokrytectví, které vyvrací každodenní praxi.

Podívejme se nyní na to, jakým způsobem představuje Zuzana Kovačič Hanzelová lidi: Mimi Šramová – to je hvězda dezinfoscény; František Škvrnda – to je ten, který seděl na konferenci vedle zakladatele Zem a Vek (odkaz). Ani zmínka o tom, že František Škvrnda je docentem Ekonomické univerzity a expertem na mezinárodní vztahy. Kdyby se ty noty alespoň dopředu naučila, ale ona přečetla, co měla nachystáno v těchto „kádrových posudcích“… Stejně se chová i Deník N, který mě uvedl takto: „Poradcem předsedy vlády bude Eduard Chmelár, který často vystupuje v dezinformačních médiích .“ Tečka. Nic víc. Představte si, že by takto uvedli bývalého ministra obrany: Jaro Naď, to je ten, kdo nadává lidem do opic. Nebo by o ní napsali, že Zuzana Kovačič Hanzelová, to je ta, která v garáži… raději ani nebudu pokračovat. Co je to za úroveň? Byl jsem rektorem Akademie médií, byl jsem kandidátem na prezidenta SR, byl jsem poradcem místopředsedy NR SR, byl jsem šéfredaktorem několika časopisů, napsal jsem několik úspěšných knih a desítky odborných studií, jsem univerzitním pedagogem, politickým analytikem a řádně habilitovaným docentem historie – můžete si vybrat spoustu seriózních způsobů, jak mě představit. Ale používat hejt jsou ryze bulvární metody a takto se žádná seriózní média (za která se ony tak úzkostlivě prohlašují) nechovají. Takže si položte otázku, jak jinak nazvat takové postupy médií, ne-li nepřátelské, s vědomým cílem uškodit, diskreditovat, pošpinit, znevážit. Mimochodem, je až komické, že ti jistí, kteří mě vyhnali z médií hlavního proudu, mi dnes vyčítají, že využívám k prezentaci svých názorů alternativní nosiče. Jak si to vlastně představují? Abych nemluvil, nežmurkal, ba ani nedýchal? Trochu drzé, ne?

Řešení je velmi jednoduché: vraťte se k seriózní novinářské práci. Ve starých dobrých časech platilo, že pokud někdo napíše nepřesnost, nepravdu nebo vyslovenou lež, dotčený požádá ve smyslu zákona o opravu nebo se jeho omyl vyvrátí racionálními argumenty, fakty a důkazy. Pokud místo toho zobecňujeme a označíme celé médium za dezinformační, případně (jak to bylo za minulé vlády) celé ho zakážeme za jediný projev, vymyká se to z jakéhokoli rámce svobody projevu a nejde o nic jiného než o nekalý konkurenční boj. Neboť stejnou metodou mohu označit za dezinformační média červené deníčky N, Sme a Aktuality.sk a věřte mi, že tam najdu více lží a bludů, než sami tuší. Již respektovaná mezinárodní organizace na ochranu svobody projevu Article 19 ve své zprávě uvedla, že společenský dosah dezinformací se přeceňuje a tzv. boj proti dezinformacím není nic jiného než diskurs cenzury. Jinými slovy, v demokratickém právním systému jsou nepřípustné konkrétní zákonem vymezené projevy, ne celá média.

Z uvedených důvodů, pokud se někteří polovzdělaní publicisté vysmívají Eriku Kaliňákovi, že použil výraz „občanská média“, dokazují tím pouze vlastní hloupost a omezenost. Přestože já osobně ten výraz nepoužívám, mladý Kaliňák neřekl nic nesprávného. Kdyby si otevřeli alespoň klasickou, i u nás používanou učebnici žurnalistiky, jejímž autorem je německý profesor Stephan Ruß-Mohl, hned v úvodu najdou známou formulaci, že ne vše, co vychází z médií, je žurnalistika. Překvapení? Novověk nevynalezl média, ale žurnalistiku. Média byla také hliněné sošky skarabeů ve starověkém Egyptě, na které se zapisovaly zprávy nebo voskové tabulky Acta diurna ve starověkém Římě nebo bambusové destičky Ti-pao ve starověké Číně. Média představovala také římské amfiteátry, ve kterých císaři podávali masám zábavnou formou propagandu. Médii byly i kouřové signály původních obyvatel Ameriky nebo vesničtí bubeníci a trubaduři ve středověké Evropě. Média jsou jen nosiče informací, a tak jako v minulosti, ani dnes by se neměl obsah zpráv hodnotit podle toho, která média je přinášejí.

Tvrdím, že přísná kritéria pro žurnalistiku dnes nesplňuje většina médií a je úplně jedno, jestli je nazvete seriózními nebo dezinformačními – to nejsou odborné výrazy, ale emotivní přívlastky. Pokud šéfredaktorka zpravodajství RTVS protlačuje tezi, že jejich novináři nemusí být objektivní, pokud červené deníčky (Deník N) zveřejní bez omluvy zjevné lži o cestách vládních představitelů, aniž by si své dezinformace ověřili podle pravidel i z jiných zdrojů a aniž by se za své lži omluvili , ničím se neliší od alternativních médií. Média jsou dnes jen jednostranné nosiče, které vytvářejí prostor pro oblíbené politiky – ne pro demokratickou konfrontaci různých názorů.

Chceme-li s tímto stavem něco dělat, novináři musí najít v sobě smysl pro poctivost, férová pravidla a sebereflexi. Určitě toho nedosáhneme tak, že se budeme chovat jako Marián Leško v pořadu Do kříže, který nebyl schopen přiznat už i v odborné literatuře potvrzenou věc, že aféra Russiagate – největší mediální lež od dob lží o zbraních hromadného ničení v Iráku – byla kompletně vymyšlená novináři. Tato falešná stavovská solidarita je jedním z hlavních důvodů klesající kvality médií. Ale poctivá žurnalistika je už mrtvá. A iluze, že média jsou nezbytná pro demokracii, je jen mystická ideologie. [zdroj]