Podle senátora Jaroslava Chalupského by život lidí neměl být o sledování celodenního politického kabaretu, ale o jejich rodinách, přátelích, zálibách, firmách, o rozvoji a společném přátelském životě. „To by lidem mělo běžet v hlavách, ne politika a pokřivený mediální obraz světa,“ myslí si nezávislý senátor zvolený za Svobodné. „Od roku 2014 vlády nalévají do ekonomiky peníze, rozdávají z naší kapsy plné dluhů další předvolební dárečky, to se musí zákonitě projevit. Sklízíme to, co léta zaséváme. Do toho ty zvrácené dotace na kdeco,“ komentuje Chalupský v rozhovoru pro PL.
Francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval ke změně pravidel Evropské unie a k odstranění práva veta. Co si o tom myslíte?
Emmanuel Macron bohužel tímto výrokem jen více posvítil na to, o co se EU snaží dlouhodobě. Naše země ztrácí právo veta ve stále více oblastech a tento trend je špatný. Bude to více o nás bez nás. Dostaneme se do většího područí. Přeji si, aby v České republice rozhodoval o našich zákonech náš občany volený Parlament ČR, a ne někdo nevolený v bruselské komisi. Druhá rovina je ta, že francouzský prezident je nově zvolený, a tak si troufá říkat věci, které by před volbami neřekl. To se bohužel děje i u nás. Je to velice nezodpovědné, protože to v lidech logicky vyvolává nedůvěru v politiku jako takovou. Něco se říká před volbami, něco jiného se dělá po volbách. Zklamaní voliči, pak často hledají ventilaci své frustrace v nesystémových extrémních nápadech. Pan Macron má doma svých potíží dost, na ty by se měl zaměřit. Na mě to občas působí, že jeho kroky a názory jsou spíše sebezviditelňovací exhibice, kdy vedle oficiálních EU delegací jezdí ještě sám za představiteli vlád a sám se snaží něco vyjednávat. Takže když se to hodí jemu, moc „EU-tvorně“ a týmově se nechová.
V posledních měsících to vypadá tak, jako by EU upnula veškerou svou pozornost nejdříve na covid, teď na válku na Ukrajině. Nicméně v mezidobí bují v Bruselu další plány prohlubující evropskou integraci. Je to podle vás v pořádku?
Obecně bych si přál dvě věci. Za prvé, aby se o maximu záležitostí rozhodovalo co nejblíže občanům. Nejde jen o vztah EU a ČR, ale i třeba o vztah naší vlády vůči obcím a regionům. Kdyby si obce více rozhodovaly o svém osudu samy a méně jim do toho mluvil někdo z Prahy, natož z Bruselu, měli by místní větší šanci na kvalitnější život. Více by odpovídal jejich očekávání a lokálním podmínkám. Recept se skrývá ve slově „Glocal“. Myslet globálně s nějakou dlouhodobější společnou vizí, ale jednat lokálně dle místních možností a podmínek. Hledat si své cesty ke společným cílům, nepřebírat slepě ty nadiktované. Nejlépe znají situaci starostové. Lidé v obci mohou na starostu dohlédnout, vidí mu více pod ruce, mohou se více zapojit do samotného rozhodování a lze řešit témata, po kterých je skutečná poptávka. O to nám jde i v Jindřichově Hradci, kde jsme se zavázali občanům: „Bez vás to dělat nebudeme!“ Na úrovni obce to slíbit lze, na úrovni Evropské unie nikoliv. A podle toho vypadá i většina dění v Bruselu. Tamní úředníci jako by vůbec netušili, jaké jsou problémy lidí mimo jejich „skleník“. Prohlubující se centralizace v pořádku není. Nakonec i covid ukázal, že nejrychleji zareagovali lidé v první linii. Ti, kteří si museli vyhrnout rukávy a problém museli řešit. Kdo nečekal na nějaké „centrální řešení“, ten byl výsledným efektem nejúspěšnější. Všechna plošná řešení se naopak ukázala jako neúčinná a mnohdy i škodlivá. O nežádoucích efektech typu obřího dluhu, dvouciferném znehodnocování úspor občanů a silovém pošlapávání jejich práv ani nemluvě. Za druhé bych si přál, abychom vypnuli tu sněmovní reality show, která je médii jednosměrně prodávána do našich domovů, aby vláda nenabývala pocitu, že je náš jediný spasitel a že vše tudíž musí řídit a rozhodovat za nás – ale aby si lidé uvědomili, že jsou to naše individuální životy, které bychom měli naplněně žít. A vláda, potažmo stát, do nich mají zasahovat co nejméně. Život lidí by neměl být o sledování celodenního politického kabaretu, ale o jejich rodinách, přátelích, zálibách, firmách, o rozvoji a společném přátelském životě. To by lidem mělo běžet v hlavách; ne politika a pokřivený mediální obraz světa.
Zdá se, že Česká republika si díky postoji k válce na Ukrajině vydobyla vyšší respekt u evropských spojenců. Neměla by tuto změnu přetavit ve snahu k prosazení českých národních zájmů? A pokud by to mělo být na vás, co byste označil za prioritní?
Budu držet Petru Fialovi palce, aby se mu povedlo pokračovat v sebevědomých krocích, které by ukázaly, že i malá země je plnohodnotný člen evropské party, který nechce být za potížistu, ale naopak že chce přispět, protože přesně ví, co je potřeba, na základě našich historických zkušeností. Ví, že socialismus a centrální plánování nefunguje dobře a vede k bídě. Pojďme mít v Evropě hlavu více nahoře, přicházejme s konstruktivními řešeními, ale nebojme se některým nesmyslům říci jasné NE. V takové schopnosti vidím velikost lídra. V tomto smyslu bychom si měli například udržet českou korunu jako platidlo, nebo třeba jaderné elektrárny jako přírodě šetrný zdroj energie. A tyto zdroje nahrazovat novými technologiemi až po řádném vyzkoušení bez hazardování s životní úrovní našich občanů.
Inflace za duben pokořila další rekord, když se vyhoupla na 14,2 % a je tak nejvyšší meziroční inflací ze téměř 30 let. Má vláda vůbec nějakou šanci inflaci zkrotit, nebo si holt musíme zvyknout na rychlý růst cen?
Krocení inflace je úkol především České národní banky. Původcem inflace je velkou měrou vláda a parlament. I já jsem zvedal ruku například pro covid kompenzace, byť jsem věděl, co to pravděpodobně způsobí, protože každá koruna do ekonomiky, která není kryta protihodnotou (prací, službou, zbožím), prostě takzvaně plošně spadne z nebe, nakonec skončí ve zvýšené inflaci. Ale zamknout podnikatelům provozovny a nechat je bez příjmu jen s neustále chodícími platbami za fixní náklady prostě nešlo. Od roku 2014 vlády nalévají do ekonomiky peníze, rozdávají z naší kapsy plné dluhů další předvolební dárečky, to se musí zákonitě projevit. Sklízíme to, co léta zaséváme. Do toho ty zvrácené dotace na kdeco. Musíme na úrovni vlády i obcí začít dávat peníze zase jen za práci nebo za nějakou hodnotu. Pokud někomu přidáme, musí se říci, komu bude odebráno. Pokud nikomu odebráno nebude, znamená to, že někomu spadly peníze z nebe a opět ostatním znehodnotíme jejich úspory. Inflace vyhovuje jen vládě, protože se tak lépe splácejí nasekané dluhy, neboť tím, že rostou ceny, dostává vláda i více peněz z daní do státního rozpočtu.
Boj ČNB proti inflaci ve formě růstu úrokových sazeb zásadním prodražuje také hypotéky. Nestane se již brzy vlastní bydlení doslova luxusem? Nezaspal v této oblasti stát při řešení dostupnosti bydlení především pro mladou generaci?
Ohledně bydlení jde o velice komplexní problém. Lidí je přibližně stále stejně, bytů přibývá, ale stále je to málo. Naše společnost si zvykla, že domácnost má 1,8 osoby, zatímco dříve lidé žili daleko více pohromadě a průměrný počet lidí v jednom bytě byl 2,5. Žádný strom nikdy nemůže růst do nebe a možná je to příležitost zvážit, zda je tento trend udržitelný. Tím rozhodně nijak nevítám, že se bydlení prodražuje, ale zároveň varuji přede všemi, kteří tvrdí, že tento problém nějak snadno vyřeší. Obecně je třeba se inspirovat například politikou Polska, které je daleko úspěšnější v boji proti inflaci, která se pak méně podepisuje v cenách práce, stavebnin i v samotných úrokových sazbách. Pokud zvážíte, že si hypotéku kvůli vysokým splátkám dovolit nemůžete, prostě si jí nevezmete. Budete hledat jiný způsob, jak si vyřešit bydlení. Děsivá je však situace, kdy již hypotéku máte na desítky let uvázanou na krku a kvůli rostoucím úrokům se vám zvedne měsíční splátka třeba o 7 tisíc korun, což si i vzhledem k ostatním vyšším cenám všeho nemůžete dovolit. Lidé začnou padat do exekucí, domy a byty propadat bankám, ty je budou nabízet k prodeji, začne se vytvářet nová tržní rovnováha. Bude to pro někoho bolestivé, ale někdo na druhé straně bydlení zase získá.
Současný ministr financí Zbyněk Stanjura a jeho předchůdkyně Alena Schillerová jednají o zachování alespoň dobrovolné formy EET. Jak byste se k této změně postavil vy? Měla by se EET zrušit zcela bez náhrady?
Podnikatelé sami dobře vědí, jestli jim EET něco přinesla. Já ale myslím, že je zbytečné živit odbor, který se zabýval právě systémem EET, učil lidi opět udávat pro pár stříbrných v loterii a všechny daňové poplatníky stál v minulém roce přes 200 milionů korun. Já osobně bych EET okamžitě zrušil, ponechal bych kontrolní hlášení, aby se ošetřily falešné faktury na nákladové straně, kdy proti nim nejsou příjmy na straně tržeb. To mi ještě smysl dává. Víte, co by ale podnikatelům a firmám udělalo největší radost? Naprosté zjednodušení například formou paušálních daní. Zaplatím předem jasnou částku, mohu s ní počítat do byznys plánů, nemusím kolem toho papírovat, zaměstnávat spoustu dalších lidí, něco složitě vypočítávat, studovat daňové novinky, dohadovat se při kontrolách, zda to tak bylo myšleno, nebo nebylo, atd. Extrémní myšlenkou je nahradit vše systémem Daň z hlavy a Daň z firmy s pevně stanovenou vypočítanou částkou, která by pokryla potřeby státu. Vím, že to nikdy nenastane, ale tímto směrem je třeba uvažovat. Jedna paní odškrtá, kdo má na rok zaplaceno v registru obyvatel, druhá paní zase v živnostenském rejstříku. Plus třeba DPH. Nic víc by se neplatilo. Už bychom nepotřebovali spoustu úřadů a mnoho kvalifikovaných lidí by se objevilo na trhu práce, kde je po nich obrovský hlad.
Také Senát Parlamentu ČR bude čekat hlasování o zavedení korespondenční volby pro české občany žijící v zahraničí. Může vládní koalice počítat s vašim hlasem, nebo tuto změnu odmítáte?
Už v minulém hlasování jsem tento návrh nepodpořil. Náš systém je funkční, lidé věří výsledkům voleb a není potřeba s jejich důvěrou nijak hazardovat. Volby u nás mají být: Všeobecné, Rovné, Přímé a Tajné. To korespondenční volba není schopná zajistit, proto jsem proti zavádění korespondenční volby. Poslední, co nyní potřebujeme je, rozviklat i tento pilíř důvěry v demokratické fungování naší společnosti. Buďtež nám ponaučením volby v USA a dohady o falešných hlasech. Ústavní právníci s tím mají také zásadní problém. Naučili jsme se zejména na sociálních sítích zpochybňovat kdeco. Dokonce chce stát zakazovat „dezinformace“. Jestli zatím zpochybňování něco systémově odolává, tak je to stávající systém voleb. Já zatím jen tak kvůli nějaké náladě a pocitu, že by to někomu přihrálo pár set tisíc hlasů, ruku rozhodně nezvednu. Toto by muselo být zásadně jinak vymyšleno a odpilotováno.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář