Eutanázie? |

Sdílet článek:

„Napřed zlepšeme paliativní péči, až pak debatujme o eutanázii,“ je celkem častá úvaha, jež může na první pohled vypadat rozumně; dle mého názoru však přestává dávat smysl, když se nad ní trochu zamyslíme. Domnívám se, že jde o docela triviální logickou chybu, kterou bohužel spousta lidí není schopna vidět, jelikož se jedná o téma pro mnohé dosti emoční.

Je samozřejmě možné (a snad i pravděpodobné), že s lepší paliativní péčí by (snad významně) klesl zájem terminálních pacientů o předčasné ukončení života. Avšak podmiňovat debatu o eutanázii zlepšením paliativní péče nedává smysl, jelikož tím z oné debaty zcela vylučujeme pacienty, kteří umírají právě teď, a kterých jediných se ten problém momentálně týká!

I kdybychom přistoupili na tezi, že lepší paliativní péče může spasit celou situaci, problém tkví v tom, že ten stav tu teď prostě není. Jednou dostupný být může; možná za pět let, možná za deset či dvacet. Dokud však není, nedává smysl bránit lidem řešit utrpení smrtí (a to ani za předpokladu, že jsme přesvědčeni, že by k tomuto řešení nesáhli, kdyby měli k dispozici lepší – ten předpoklad je totiž dokonale irelevantní).

Odpůrci eutanázie často argumentují tím, že medicína zná prostředky k utišení bolesti a utrpení těch lidí, pročež by nemusel snad žádný terminální pacient trpět, kdybychom to dělali dobře; jenže neděláme. A opět: I kdyby měli pravdu, není to argument proti eutanázii; právě naopak.

Pro ty pacienty v bolestech je totiž zcela irelevantní, jestli trpí proto, že řešení neposkytuje naše úroveň vědy a poznání, nebo proto, že řešení teoreticky známe, ale z nějakého důvodu není (dostatečně) aplikováno v rámci našeho socialistického zdravotnictví. Jejich utrpení je v obou případech na chlup stejné.

Kdyby platila teze: „Napřed zlepšeme paliativní péči, až pak debatujme o eutanázii,“ mohla by stejně tak dobře před sto lety platit teze: „Napřed vynalezněme léky proti bolesti, až pak debatujme o eutanázii.“

A dle naprosto stejné (a chybné) logiky mohu jít ještě dál: „Nejprve se naučme léčit příčiny kterékoliv nemoci, až pak debatujme o aplikaci léků, které mírní příznaky dané nemoci.“ Nebo také: „Nejprve vynalezněme, jak řešit příčiny bolesti, až pak debatujme o vývoji léků proti bolesti.“

Jsou-li pro Vás příklady z medicíny příliš emotivní či matoucí, pokusím se tuto (chybnou) logiku demonstrovat na úplně jiném příkladu: „Nejprve vynalezněme teleporty, až pak debatujme o dopravě auty, vlaky či letadly.“ Nebo třeba (desítky let nazpět): „Napřed vynalezněme počítače a tiskárny, až pak debatujme o používání psacích strojů.“

Podobných příkladů lze najít mraky; a žádný z nich nedává smysl. Bránit lidem sáhnout po relativně horším řešení s odůvodněním, že mají počkat, až budou existovat řešení relativně lepší, která však nejsou pro jakoukoliv příčinu v danou chvíli dostupná, znamená vzít jim i to relativně horší řešení, které k dispozici mají, a nedat jim za něj žádnou náhradu.

Přitom všichni asi chápeme, že by byl holý nesmysl bránit našim předkům přepravovat se přes oceány lodí s odůvodněním, že jednou bude možnost přeletět je letadlem za zlomek času, takže by měli sedět na zadku a čekat na další vývoj. Úplně stejný nesmysl je bránit lidem ukončit svůj život s odůvodněním, že jednou v budoucnu by nemuseli při umírání trpět. Princip je totožný, akorát v prvním případě máme uvažování zastřené silnými pocity.

Na závěr bych podotkl, že sám rozhodně nechci ukončovat svůj život předčasně, ani kdybych moc trpěl. Samozřejmě se mi to teď lehce mluví; a možná tváří v tvář utrpení, které si zatím neumím představit, změním názor. Každopádně kdybych si teď mohl vybrat, sám pro sebe bych možnost eutanázie mít nechtěl, aby mě pak nelákala udělat něco, co v podstatě odporuje mému přesvědčení.

Nemyslím si však, že mi to dává právo brát tu možnost jiným lidem. Podobně jako když coby absolutní nekuřák kritizuji protikuřácký zákon nebo coby odpůrce potratů hájím právo žen rozhodovat o svých tělech či coby anarchokapitalista hájím právo komunistů a nacistů projevovat své názory, nechci nikomu brát možnost odejít ze světa po svém (a to i rukou někoho jiného, pokud s tím budou oba souhlasit), ačkoliv si sám nechci brát život.