Jak mileniálové ničí levici II.

Pro progresivistické organizace byl rok 2021 slibný – Bidenova administrativa slibovala odvážnou vizi „transformační změny“. Hned zkraje demokraté prosadili Americký záchranný plán v hodnotě 1,9 bilionu dolarů, který financoval vše od rozšířené zdravotní péče až po novou daňovou slevu na děti. Republikáni neměli sílu to zastavit. Pokračujeme v článku Ryana Gryma z webu The Intercept (První díl zde).

Ale pak, někdy v létě, se tempo zastavilo a mnoho progresivních výdobytků bylo omezeno nebo zrušeno. Jenže místo toho, aby se vzedmula  vlnu veřejného aktivismu, která by oživila ambiciózní program demokratů, většina organizací, které tvoří páteř ideologické infrastruktury demokratické strany, trávila svůj čas uzavřená ve virtuálních bojích, Slackových válkách a terapeutických sezeních, kde se zaměstnanci potýkali s problémy hierarchie, patriarchátu, rasy, pohlaví a moci.

„Vnitřním sporům a interním kecům bylo věnováno tolik energie, že to mělo skutečný dopad na schopnost skupin dosahovat výsledků,“ řekl jeden z vedoucích pracovníků organizace, který odešel ze své pozice. „Zejména v posledním roce a půl to mělo obrovský dopad na schopnost skupin soustředit se na své poslání, ať už jde o reprodukční spravedlnost (čit: boj za potraty), pracovní místa nebo boj proti změně klimatu.“

Vypadá to jako karikatura levice: že socialisté a komunisté tráví více času na schůzích a hádkami mezi sebou, než aby měnili svět.  Jenže ona je to realita.  „Posledních devět měsíců jsem 90 až 95 procent času věnoval vnitřním sporům. Zatímco [dříve] to bylo maximálně 25-30 procent,“ řekl jeden bývalý výkonný ředitel.

„Většina lidí si myslela, že jejich nejhoršími kritiky jsou jejich konkurenti. Jenže nyní zjišťují, že jejich nejhorší kritici jsou na jejich vlastní výplatní listině,“ řekla Loretta Rossová, autorka a aktivistka,  terá už před desítkami let založila kolektiv pro „reprodukční spravedlnost“ SisterSong. „Máme co do činění se zaměstnanci, kteří jsou stále mladší, je mezi nimi více žen, více barevných, a jdou více politicky aktivní a… méně loajální k firmě.“

Jeden vedoucích progresivistů v kongresu uvedl, že i když se liberální skupiny kvůli vnitřním sporům úplně nerozpadnou, neshody je paralyzují. Prosazují také stále radikálnější – a neprosaditelné – požadavky, které jsou často vedlejším produktem vnitřních sporů, kdy se vedoucí představitelé organizací brání obviněním, že vnitřně neztělesňují progresivní hodnoty, tím, že tlačí vnější rétoriku ještě více doleva. „Po několik příštích měsíců máme šanci prosadit zákony, které by mohly navždy změnit zemi, jenže lidé se soustředí na věci, které nemají žádnou šanci na přijetí.“ Jako příklad uvádí, že místo zákonu o klimatu se aktivisté soustředí  na snahu přimět zvolené úředníky a kandidáty, aby podepsali ambiciózní osobní klimatický závazek. “Vynakládají prostředky na věci, které s vládnutím vůbec nesouvisejí. Nikdo jim neřekne: ‚Hele, lidi, mohli byste přijít a třeba se zaměřit na tohle?“.

Jenže všichni mlčí.  Nechtějí nahrávat pravici, nechtějí používat „pravicové“ termíny jako „kultura rušení“ (Cancel Culture).  Mluvit o toxických  problémech v progresivistickém hnutí a používat podobné termíny je prostě tabu. Takže je to jako: „Jak o tom vlastně mluvit?“.

Po léta mu nábor mladých lidí do hnutí připadal jako výhra pro obě strany: nová energie pro hnutí a šance dát člověku náplň do života, odhodlání bojovat za lepší svět a spravedlnost. Ale to už neplatí. „Asi před třemi lety jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl krizi víry. Ten prostor na levici prostě není – není zdravý. Ti lidé prostě nejsou – nejsou na tom dobře. Ta dynamika, ta toxická dynamika, ať už tomu říkáte jakkoli – třeba kultura rušení, cokoli – vytváří opravdu toxickou atmosféru a nikdo není schopen to přiznat, nikdo není schopen o tom mluvit, nikdo není schopen říct, jak je to špatné.“

KN

(3 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...