Snad nejlépe dokumentuje tento letitý spor právě vývoj legalizace potratů v bývalém Sovětském svazu. Zatímco první vůdce ruských komunistů Vladimir Iljič Lenin potraty jako první na světě zlegalizoval, jeho nástupce Stalin na základě patnáctiletých zkušeností legalizaci opět zrušil. A oba komunističtí „krutovládci“ přitom paradoxně argumentovali tím samým, tedy bytostným zájmem celé společnosti.
V případě dekretu o legalizaci potratů, který v porevolučním Sovětském svazu pod vedením Lenina začal platit od 18. listopadu 1920, mělo jít jednoznačně o „osvobození ženy“, tedy uplatnění jejího práva věnovat se práci i na úkor „rození a výchovy“ dětí.
„Literatura 20. let v Rusku byla věnována blahu žen jako dělnic; potratová politika upřednostňovala zájmy pracující ženy a byla vytvořena také pro prevenci nebezpečných nelegálních potratů,“ píše americký demograf S.G. Solomon, specialista na sovětskou demografickou politiku.
Sovětské Rusko zřídilo krajské interrupční komise a nabídlo ženám možnost umělého přerušení těhotenství „bez jakéhokoliv poplatku“. V roce 1923 tak podle Solomona, citujícího některé tehdejší sovětské studie, připadalo v tehdejším sovětském Rusku na jedno narozené dítě 2,91 potratu.
Potraty a porodnost
Otázkou ovšem dodnes zůstává, jaké výsledky měl leninský model potratové liberalizace v duchu „osvobození socialistické ženy od rodinných stereotypů“. Pouze jedna věc je totiž jistá. Počet legálních potratů prudce vrostl, na druhou stranu pravděpodobně poklesla úmrtnost žen při potratech nelegálních. Zároveň s tím ale začala poměrně výrazně klesat i porodnost. A komunisté najednou zbystřili.
I když klesající počet narozených dětí bylo možné stejně tak dobře přičíst na vrub stalinskému útlaku a hladomoru ve třicátých letech, na setkání sovětské porodnické společnosti v květnu 1927 lékaři dali trend poklesu porodnosti do souvislosti právě s příliš snadno dostupnými potraty.
To, co se následně dělo, by se s trochou nadsázky dalo nazvat revizí „leninské politiky“, zaměřené na model nové, socialistické ženy, která má stejná práva a povinnosti jako muž a může se svobodně rozhodnout, zda si ponechá dítě, nebo se ho vzdá ve prospěch práce a kariéry.
Návrh obsahoval opatření zaměřená na „boj s lehkovážnými postoji k rodině a rodinným povinnostem“, zpřísnění a omezení rozvodů a zvýšení prestiže matek s více dětmi. Jinými slovy sovětští komunisté zjistili, že vytváření kultu „svobodné ženy-budovatelky“ je sice dobrá věc, ovšem nesmí se přitom zapomínat ani na to, že i socialistická společnost se neobejde bez rodiček.
Matka hrdinka
Pro Stalina byl porod najednou „velkou a čestnou povinností“, která „nebyla soukromou záležitostí, ale záležitostí velkého společenského významu“. Interrupce se na rozdíl od leninských dob nově povolovala pouze v případech, kdy pokračování těhotenství ohrožovalo život těhotné ženy.
Jakmile zákon, opět zakazující potraty, vstoupil v platnost, počet legálních přerušení těhotenství prudce klesl, a to z 1,9 milionu v roce 1935 na 570 tisíc v roce 1937. Navzdory trestní odpovědnosti však byl celkový počet potratů zřejmě mnohem vyšší, jen se zákroky přesunuly do ilegality. Svědčí o tom mimo jiné i nárůst počtu zemřelých novorozenců.
Každopádně původní kult „ženy budovatelky“ (s trochou nadsázky by se dalo říci „socialistické kariéristky“) byl už jednou provždy narušen. Komunisté zjistili, že bez matek to prostě nejde. Další sovětský vůdce Nikita Chruščov sice po válce Stalinův zákaz potratů zrušil, bylo to ale údajně hlavně kvůli tomu, že lékaři evidovali v těžké poválečné době zvýšený počet úmrtí právě při nelegálních potratech.
Ani poválečný Sovětský svaz už se ale nikdy nevrátil k původní leninské doktríně „svobodné socialistické ženy“ s nezpochybnitelným právem na přerušení těhotenství. Jak upozorňuje například americká demografka a socioložka Michele Rivkin-Fishová, první země na světě, která legalizovala potraty, se začala až panicky bát vymírání socialistické společnosti. A místo vytváření kultu „ženy budovatelky“ se komunisté snažili obnovit obraz „matky-hrdinky“. Jinými slovy říkali: „buduj, pracuj, ale u toho ještě přiváděj na svět nové budovatele“.
Zájem kolektivu
Vysoká porodnost byla najednou považována za měřítko sociální stability. A nejen to. Jak píše Fishová, ženám nebyl potrat sice úplně zakazován, byly ale i státní propagandou upozorňovány, že mnohé z nich nevěnují dostatečnou pozornost „kolektivním zájmům“ ve svém rodinném životě.
I v komunistickém stranickém tisku se spekulovalo o kdysi zakázaném tématu, tedy o tom, zda emancipace žen v pracovním životě nevedla k tomu, že ženy ztratily „mateřský pud“. Dokonce i některé sovětské učebnice z konce 80. let podle Fishové říkaly, že ženy se staly hrubými, tvrdými a autoritářskými. „Už se nemluvilo o ideálu rovného jedince, který by se měl podílet na všech oblastech budování komunismu,“ píše Fishová.
Potraty v nacistickém Německu
Druhým evropským státem, který legalizoval potraty, bylo v roce 1933 nacistické Německo. Některé odborné práce dokonce popisují, jak se němečtí odborníci a lékaři o tomto kroku a jeho důsledcích radili se svými sovětskými kolegy. Prvotní myšlenkou legalizace potratů v Německu však bylo vytvořit „nadřazenou rasu“, která by byla neposkvrněná a biologicky silná.
„Čistokrevným“ Němkám sice zákon také dovoloval potrat, ovšem ze společenského hlediska to bylo prakticky nemožné. Legalizace potratů směřovala v první řadě k nenarozeným dětem s odhalenou vrozenou vadou nebo podezřením, že by tuto vadu mohly mít.
Němečtí nacisté pod Hitlerovým vedením zároveň na začátku druhé světové války vyvinuli jakýsi program podpory interrupcí v okupovaných slovanských zemích. Takzvaný „ostplan“ doporučoval, aby německá správa na dobytých slovanských územích podporovala používání tehdy dostupných způsobů antikoncepce i legalizaci potratů.
Osobní tajemník Adolfa Hitlera Martin Bormann měl doslova prohlásit: „Slované by měli pracovat pro nás. Pokud je nepotřebujeme, mohou zemřít… Plodnost Slovanů je nežádoucí“. A dodal: „Pokud dívky a ženy na okupovaných územích na Východě podstupují potraty, můžeme být jedině pro, rozhodně bychom se tomu neměli bránit. Vůdce věří, že bychom měli umožnit rozvoj prosperujícího obchodu s antikoncepcí. Nemáme zájem, aby se neněmecká populace zvyšovala.“
Potratové komise v Československu
Přístup nacistů i komunistů k potratům přitom výrazně ovlivnil i potratovou politiku v Československu. Podle serveru tedeum.cz převzalo Československo po svém vzniku v roce 1918 rakouský trestní zákoník z roku 1852, který kvalifikoval provedení i podstoupení potratu jako trestný čin.
Když ale zemi obsadili nacisté, platilo v tehdejším protektorátu Čechy a Morava německé potratové právo. To znamená, že i české ženy mohly legálně podstoupit u lékaře interrupci bez obav z postihu.
Interrupce se ve velkém prováděly i v německých koncentračních a internačních táborech, včetně těch, umístěných na českém území. K umělým potratům pak docházelo i v táborech nuceně nasazených, kde se těhotné ženy ocitaly pod značným tlakem, aby v zájmu práce pro říši podstoupily interrupci.
Po konci druhé světové války byly v Československu potraty legalizovány i bez donucení ze strany okupačních úřadů. V prosinci 1957 přijalo Československo po vzoru Sovětského svazu „Zákon o umělém přerušení těhotenství“, který umožnil potraty i ze sociálních důvodů. O tom, zda je tím důvodem třeba požadavek těhotné na dostudování vysoké školy, pak rozhodovaly takzvané potratové komise. Ty byly zrušeny až na začátku roku 1987.
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář