Extrémním případem takové péče o zaměstnance je indexace mezd podle inflace. To je noční můra všech ekonomů a zaměstnavatelů a je dokladem kocourkovských poměrů u nás, že asi jediní zaměstnanci veřejné instituce, jejichž platy jsou smluvně indexovány, jsou pracovníci ČNB. A pak po nich chtějme boj proti inflaci.
Všeznalí ekonomičtí analytici v médiích hlasitě volají po adresnosti vládní pomoci, který má jít výhradně těm potřebným. To se pěkně říká a poslouchá, ovšem daleko hůře provádí. Jde o to, jak určit, kdo je a kdo není potřebný. Horujeme-li pro adresnost, musíme žádat, dokládat, testovat, posuzovat a kontrolovat, což vyžaduje spoustu času, spotřebuje množství peněz a vytváří prostor k nekonečným možnostem zneužívání. Jak budeme potřebné mezi námi vyhledávat? Na základě jejich příjmů nebo dokonce majetku? Když podle příjmů, o nějaké spravedlnosti a potřebnosti nemluvme, když podle majetku, zabředneme do nepředstavitelné byrokratické pasti všemožných odhadů a potvrzení a lidé vládu proklejí. Ta to dnes vidí, a tak bude plošně rozdávat lidem nic neřešící almužny, zápasíc s důsledky, místo aby se pokusila něco dělat s příčinou – nesmyslně rostoucími cenami energií.
Buďte první kdo přidá komentář