Přečetli jsme, abyste vy nemuseli: Babišova kniha

Ať je to, jak chce, premiérova pravdomluvnost není předmětem tohoto textu, a obecně by nám všem prospělo, kdyby lhaní státních představitelů zabíralo menší prostor ve veřejné politické debatě – ne snad kvůli nějakému naivnímu optimismu, ale právě naopak proto, že politici zkrátka jsou incentivizováni lhát, a čím dříve se přes tento fakt přeneseme, tím dříve se posuneme k zajímavějším tématům.

Číst či nečíst?

Je premiérova kniha jedním z nich? Dokument má 450 stran velkým písmem, s málem textu a slovní zásobou o rozsahu znalostí žáka třetí třídy. Díky tomu jde reálně jen o něco nad 200 normostran. Ty jsme přečetli, a náš závěr je, že vy opravdu nemusíte.

Skutečně, jen ze skutečnosti, že Andrej Babiš vydal knihu, dokážete pravděpodobně odhadnout většinu toho, co se v ní děje, proč je vydávána, a vše další, co bychom vám mohli napsat. Řekněme si tedy pravdu hned dnes, nejsilnějším důvodem pro vznik tohoto článku jsou velké utopené náklady – koneckonců, už jsme to bohužel četli.

Tento článek nijak nepotřebujete k tomu, abyste věděli, že pokud jej čtete, nejste pravděpodobně cílová skupina knihy. I bez něj je vám naprosto jasný účel knihy, která vyšla tři měsíce před volbami, a dokážete po zkušenosti s Babišovou minulou knihou odhadnout, že se bude skládat z nesmyslných slibů takticky prezentovaných jako jen takové nápady, vypichování minulých zásluh, a příběhů ze života obyčejného člověka-oligarchy-premiéra Andreje Babiše.

I bez nás oceníte ironii toho, že premiér vydává knihu s názvem Sdílejte, než to zakážou, a dokáže se tak stylizovat jako utlačovaná oběť i přes to, že je v zásadě jediný, kdo by si svůj počin mohl zakázat. Ani do diskuze o tom, co přesně si Babišův marketingový tým od knihy slibuje, zda jde zkrátka o prvoplánové posílení důvěry a mobilizaci jeho voličské základy, nebo nějaké 4D šachy, není čím přispět. Nejabsurdnější pecky jste pravděpodobně již viděli jako memy, a nejvíc realistické i nejvíc za vlasy přitažené sliby jako novinové titulky.

Není to pro nás

Nic z toho nemá z povahy knihy smysl rozebírat. Kniha není určená nikomu z vás – pravděpodobně městských liberálů, nápady v ní obsažené nikdo neplánuje plnit, a tak nemá smysl je analyzovat, nebo vyčíslovat jejich cenu v surikatách jako v článku o vládním TikToku a sčítání lidu. Pokud náhodou do cílové skupiny knihy patříte, argumenty nákladností slibů – nebo nápadů – či faktická problematičnost prezentovaných úspěchů, vás nejspíš stejně nijak nepřesvědčí.

Řekněme si tedy jen pro úplnost, jak ty sliby asi vypadají:

• Předně, Babiš kandiduje naposledy (teď už opravdu), píše v předmluvě. Sliby tím samozřejmě dostávají větší urgentnost.
• Nikdy žádný migrant. Čechy Čechům. Viz níže.
• Městské byty z 3D tiskáren už s pohovkou a televizí. Stát má mít „továrnu na byty“.
• Podpora rodin. Bezúročné půjčky od státu rodinám, stejně jako peníze od státu na auto a dovolenou. Den matek a babiček, kdy mají volno jen ženy, které navíc dostanou jednorázově voucher do lázní a tisícovku k tomu.
• Digitalizace státní správy.
• Překvapivě alternativní vzdělávání a decentralizace středních škol. Zároveň povinná angličtina pro předškoláky.
• Pětkrát týdně tělocvik.
• Čipování psů pro seniory zdarma.
• Technická kontrola zdarma pro „slušné řidiče“.
• Děti ze školek budou vysazovat stromy.
• Důchodová reforma.
• Už zase vládní čtvrť.
• Zvláštní dotace na vývoj počítačových her.
• Vyšší platy doktorům. Lékařské konsorcium pro každého, k lékaři máme chodit jako do Starbucksu (chodí do něj voliči ANO?). Konec rakoviny.

A mnohé další, chybí jen poník pro všechny.

Pro koho ANO?

Komu je tedy kniha mířena? Podívejme se na řazení témat. Prvních skoro 40 stránek knihy se věnuje migraci. Věnuje je možná slabé slovo. Už na první stránce se dozvíte, jak Babiš ve čtyři ráno bojoval proti nenáviděným kvótám na přerozdělování uprchlíků mezi členské státy.

Samotnou politiku, absurdní odpor k možnosti necelých třech tisíců cizinců na území ČR, tedy méně než 0,03 % české populace (navíc s příspěvkem od EU na spojené náklady), agresivní caps locky, vychvalování Viktora Orbána a další nemá moc smysl popisovat, pro představu stačí ukázat pár úryvků.

přišla by na řadu „povinná solidarita“. Tedy zase kvóty. Brusel si s nimi prostě nedá pokoj. Ale zpátky do sálu Europa na Evropskou radu.
Ne!
Ne!!
Ne!!!
Ne kvótám. Ne povinnému přerozdělování. Ani jeden migrant. Prostě NE.

Já vám to řeknu. Sedíte? Jestli ne, tak si teď sedněte.
Možná si dejte něco ostřejšího. Jak kdo chce.
Takže. Kdybychom kvóty nezarazili, přišlo by jich k nám do Česka nejdřív 2978.
Ano, 2978 migrantů.
Prý jenom jednorázově.
Jasně.

Nemá smysl vysvětlovat Babišovi, čím to je, že uprchlíci nelétají letadlem. Ten totiž v knize zachraňuje Evropu – „Asterixovu vesnici“, když ho napadá, že lidé budou před válkou asi prchat přes Středozemní moře a chce „použít vojenskou sílu proti organizovaným zločincům a pašerákům lidí“.

Argumenty o tom, proč je migrace pozitivní jev ekonomicky, a bránění migraci nesprávné morálně, si můžete nejlépe přečíst v knize Bryana Caplana Otevřené hranice, kterou Liberální institut v nejbližších měsících česky vydává. Kromě předkládání pozitivního argumentu Caplan v knize reaguje a ukazuje i nesmyslnost argumentů, jako je následující:

Střih. Silvestr 2015. Kolín nad Rýnem. Tady se odehrála taková malá upoutávka na migraci.

Pod nadpisem Jsou i u nás, pokračuje:

Abdallah Ibrahim Diallo, migrant s nejasným původem, pravděpodobně magor a určitě sexuální násilník, k nám přijel vlakem z Německa. U Litoměřic znásilnil šestnáctiletou dívku. Tohle všechno se stalo jen proto, že si Evropa nehlídá své hranice. Té dívce nikdo už normální život nevrátí. Už to chápete? Jak jednou povolíme, není cesta zpět a takových případů bude víc a víc. Ať se mi nikdo nepokouší říkat, že „Češi taky znásilňují“ a že jsem si zasedl na migranta. Já tu totiž mluvím o té dívce a jejím utrpení, ke kterému by vůbec nemuselo dojít, kdyby fungovala ochrana Schengenu.

Babišova kniha vypisuje i řadu teroristických útoků, které často páchají obyvatelé evropských států, nikoliv první generace přistěhovalců. Ale tím zdaleka nekončí. Kromě „kriminality, sociálního vypětí a finančních nákladů“ mohou uprchlíci z části i za koronavirus.

Když jde zavřít hranice kvůli pandemii, proč je nejde zavřít před nekontrolovatelnou migrační vlnou?

Jinými slovy, když můžeme všichni chudnout materiálně i na svobodách v důsledku globální pandemie, proč bychom nemohli chudnout, a ještě nechávat lidi živořit v chudých zemích, nebo zemích, kde jsou pro své názory či víru přímo ohroženi na životě?

Jak ostatně říkal i dalajláma: „Evropa patří Evropanům. Migranti, vraťte se domů a obnovujte své domovy.“
Měl samozřejmě pravdu.
Evropa přijímá migranty po tisících. Ale lidem, kteří tady chtějí poctivě pracovat, platit daně, vydělat si peníze a zase se vrátit domů, hážou byrokrati klacky pod nohy. Nejde jen o stavební dělníky, ale i vysoce kvalifikované lidi jako zdravotní sestry a lékaře.

Lépe než zde si o tom, proč jsou výroky Babišovy knihy, dalajlámy, nebo americké viceprezidentky nesmyslné, si můžete přečíst ve výše zmíněné knize. Babišova kniha předvídá ještě černější budoucnost, podobně nechutným stylem jako v úryvcích výše, a pohodlně z ní samozřejmě viní progresivistické liberály, kteří sem chtějí ty zlé migranty, kteří jen „jdou za lepším“.

Jako progresivistický liberál se k obhajobě takových migrantů rád hlásím, a těším se i na lepší budoucnost, již přinese společnost otevřených hranic, kterou knížka straší.

Jděte rodit

Nenávistná rétorika k cizincům a chvalozpěvy na Orbána plynule přecházejí ve vychvalování české armády, a pak už hurá na to hlavní, děti a důchodci.

Jestli knihu Andreje Babiše mimo populismus něco charakterizuje víc než xenofobie první části, je to sexismus, který prochází celou knihou. Ženy prostě podle Babišovy knihy mají rodit.

DĚTI
Takže.
Skvělé těhotenství. Skvělý porod. A postarat se o rodiny.
Bydlení. Práci. A hlavně co nejvíc dětí.
A mám pro to dobré důvody.
Už jsem je jednou říkal v minulé knížce a řeknu je znova.
Dvě čísla.
2,1
Tolik dětí by měla průměrně porodit každá žena, abychom nevymírali. Aby nevymíral náš národ.

Celý argument je samozřejmě jasný, jde o udržitelnost nejen průběžného penzijního systému, ale celého sociálního státu jako celku – i když pozor, podle Babišovy knihy se problém týká jen mužů. Ti totiž jsou v ideálním světě asi jediní, kdo svou „chlapskou prací“ vydělávají na stát, zatímco ženy tedy mohou dělat podhodnocenou sociální práci.

Průměrný věk teď? 42,5 roku. Pokud zestárneme ještě víc, tak se budeme muset starat o obrovské množství seniorů. Já osobně mám pocit, že hlavně my muži bychom to nedali. Tím neříkám, že spousta mužů nedělá naprosto skvělou sociální práci, to vůbec. Dělá. Ale zbytek chlapů to prostě nedá. Vsaďte se. Většina chlapů potřebuje chlapskou práci.

Žádnému liberálovi nemůže být sympatický argument, který tak nepokrytě vnímá lidi pouze jako prostředky k plnění veřejných rozpočtů a nikoliv jako cíl sám o sobě. Morálně jde o nejhrubší verzi utilitarianismu celkového užitku, která trpí tolika problémy, že nejen liberálové, ale žádný morální teoretik ji nebere vážně.

To se pak odráží v politikách, které zcela nepokrytě míří na zvýšení porodnosti – jak sama kniha říká, „odstranění všech překážek“ toho, aby každá žena měla tři děti. Peníze všem ženám, které se vdávají, rodinám se třemi dětmi peníze na auto a na dovolenou. Nezapomeňte také na ten byt z 3D tiskárny, rovnou s televizí a pohovkou. Jediné, co chybí, je v rámci odstraňování překážek porodnosti zakázat antikoncepci.

Puťka

Kniha se samozřejmě snaží prvoplánový sexismus maskovat. Jde jí to skvěle v kapitole Mé ženy a já.

Jenže bacha. Nechci, abyste o mojí ženě získali obrázek, že je nějaká puťka, co sedí doma, zatímco její manžel pracuje ve velkém světě.

To bylo ono. Podezření ze sexismu odvráceno. Následují příběhy ze života o tom, jak Monika Babišová chystá řízky na dovolenou, kouká s manželem na Pretty Woman, nechybí dokonce ani přidaný recept, protože ženy přece vaří, tak co jiného do kapitoly o nich dát.

Proč tedy není premiérova manželka „puťka“? No:

Monika je taková moje tajná zbraň. Hlavně při zahraničních návštěvách mi jako odnaučenému introvertovi pomáhá prolomit ledy. Je nejenom kočka,nádherná žena, ale taky se umí chovat i v nejvyšší společnosti a dokáže skvěle reprezentovat naši zemi.

V čem spočívá ta reprezentace? Může jít o budování vzoru vzdělané, nezávislé ženy, jaký v Americe představuje například Michelle Obama? To bychom museli být v jiné knize; Babišův čtenář zřejmě raději vidí „pěknou holku, co se baví o módě a vztazích, a při odjezdu skočí premiérovi do auta, když dořešil ty důležité pracovní věci“:

Na první pohled bylo vidět, že obě dámy nejen skvěle vypadaly, ale našly k sobě i cestu. Povídaly si jako dvě holky a moc jim to slušelo. Když se od nás odpojily, provedla Melanie Moniku celým Bílým domem. Ukázala jí všechny sály, bavily se o interiérech, ale i o charitě a problémech dětí po celém světě. Monika se ale dozvěděla třeba i to, jak vypadá Melaniin pracovní den. A nakonec řešily i úplně obyčejné věci, rodinu, vztahy a samozřejmě módu. Když mi Monika skočila při odjezdu do auta, byla úplně nadšená, jak příjemné, uvolněné a přátelské to celé bylo.

Jde jen o rétoriku, který se nese celou knihou, snahou zapůsobit na tradiční hodnoty, které čtenáři pravděpodobně zastávají. I proto samozřejmě nejde o žádnou zpětnou vazbu na premiérův vztah k ženám – o tom z knihy, která jen nastavuje zrcadlo těm, kteří ji nejspíš budou nejvíce číst, nevíme skutečně nic. Víme jen, jaký vztah k postavení mužů a žen budou mít očekávaní čtenáři.

Zbytek knihy pak již v podobném duchu předvídatelným způsobem působí spíše na seniory a nacionalisty, když hovoří o zdravotnictví, pandemii koronaviru a o kulturním dědictví.

Prchal nebo stroj

Nedávno jsem mluvil se známým, který se zabývá počítačovou lingvistikou. Jakkoliv byl optimistický ohledně schopnosti počítačů překládat a vytvářet formální texty, překladatelé krásné literatury se podle něj ještě dlouho o práci bát nemusí. Zajímalo by mě, co by říkal na Babišovu knihu, která bere jazyk, způsob vyjadřování a politické názory svého cíleného publika, a jen je sází na papír. Mohl by její obsah a styl na vygenerovat stroj, jakožto optimalizované politické manifesto jako v jednom z komiksů Zacha Weinersmitha?

Kniha je zkrátka pouze zrcadlem toho, jak mluví a co si myslí Češi mimo větší města. Při sečtení volebních preferencí těch, na které kniha míří, může jít zhruba o 35 % obyvatel, kteří chodí k volbám. Samotná kniha, která lidem jen říká, co si už myslí tak, jak si to myslí, a kteří se ostatní z nás vysmějí, není problém, a není ani třeba se o ní více bavit; problém je, proč pravděpodobně dost důkladný názorový průzkum dopadl tak, že si dostatečně velká část populace přeje slyšet xenofobní, mírně rasistické, a nepokrytě sexistické názory.