Teorie o rozpadu Ruska ignorují jeho jaderné zbraně

V létě se v Česku uskutečnilo setkání několika ruských opozičních politiků v exilu a v médiích se objevila dokonce mapa, která ukazuje představy těchto opozičních politiků o budoucím rozdělení Ruska na asi 20 států – mimo jiné Spojené státy sibiřské. Tuto „mapu“ jsem komentoval zde. Nyní, když ukrajinská armáda dobyla zpět téměř celou charkovskou oblast a ruské jednotky jsou obklíčeny v dalším ukrajinském městě, se opět vyrojily zprávy o žalostném stavu ruské armády a o tom, že moc ruského prezidenta Vladimira Putina slábne. Existují dokonce i teorie o tom, kdo by mohl Putina nahradit, počínaje jeho spolupracovníky (bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv) až po opozičníky, kteří jsou ve vězení (Navalnyj). Sám ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj prohlásil, že s Putinem už jednat nebude a „počká“ až na jeho nástupce. Pokud to budou lidé oddaní politice velkého Ruska, zřejmě nás žádná jednání s Ruskem nečekají. Rusko podle řady komentátorů na Ukrajině prohraje a pak se rozpadne. Obávám se, že takový scénář je velmi nepravděpodobný a v dalším zdůvodním, proč k tomuto vývoji nedojde.

Nejprve se vyjádřím k (podle médií) blízkému konci Putina. Podle článku Puč v Kremlu? Vzpoura generálů? Už se řeší, kdo nahradí Putina se rozebírají názory portálu Politico o „náhradnících“ Putina. Varianta „Navalnyj“ je tam rovněž zmíněna, ale nefrekventovanějšími jmény jsou dnešní blízcí spolupracovníci Putina. Žádná změna ruské politiky by se tak, co se týče anexe ukrajinského území, čekat nedala. O některých potenciálních nástupcích Putina lze dokonce uvažovat ještě o jako daleko pro Západ horší varianty.

Portál iDnes.tv přenášel slavnostní zasedání v Kremlu, na kterém byly do Ruské federace přijaty čtyři nové oblasti, Donbas a nově okupované oblasti spojující Rusko s Krymem. Na závěr zasedání se Putin spolu s reprezentanty těchto anektovaných oblastí společně uchopili za ruce a sálem znělo volání „Rusko, Rusko, ……“. To je současná politická reprezentace Ruska a věřit, že tato reprezentace změní svou politiku a ustoupí tlaku Západu, je do značné míry iluzorní. Ani případná změna na postu ruského prezidenta nedává žádnou záruku toho, že se ruská politika vůči Ukrajině změní. Rusko demonstruje své odhodlání anektovaná území udržet za jakoukoliv cenu. Opět se nevylučuje použití jaderných zbraní a Putin dokonce ve svém projevu zmínil použití jaderných zbraní na sklonku II. světové války jako „precedent“. Ruská politika je dnes zaměřena na úplnou konfrontaci se Západem, zejména USA. Rusko v Radě bezpečnosti vetovalo návrh rezoluce USA a Albánie o neplatnosti ruské anexe části Ukrajiny.

Co se rozpadu Ruska po prohrané válce s Ukrajinou týče, autoři těchto teorií ignorují ruský jaderný potenciál. V Rusku navíc není situace, v níž se ocitl SSSR na konci osmdesátých let minulého století. Vrátím se proto krátce k rozpadu SSSR.

Velmi nedoceněnou příčinou pádu komunistického režimu v Československu a dalších státech střední a východní Evropy (v tak zvaném táboře míru a socialismu), je osobnost Michaila Gorbačova, který nedávno v Rusku zemřel. Ekonomické problémy sovětského bloku sice byly významné, táhly se však historií tak zvaného „budování socialismu“ od jeho počátku. Maďarsko v roce 1956 a Československo roku 1968 byly pro sovětské komunisty jen nepříjemnými „epizodami“, když bylo nutné vojensky jak Maďarsko, tak Československo vrátit na cestu „správného“ budování socialismu dle sovětského vzoru. Nástup Michaila Gorbačova do pozice generálního tajemníka KSSS vše změnil. Gorbačov odmítl pokračovat v politice „omezené“ suverenity sovětských satelitů a tím se celý mocenský systém sovětského bloku doslova zhroutil. A tato politika nakonec vedla k rozklížení Sovětského svazu a jeho rozpadu. Gorbačov tak z hlediska mocenského sovětský a později ruský vliv na mezinárodní politiku zcela vyřadil. Rusko v devadesátých letech prošlo ekonomickou krizí, rozpad moci se promítl i do snahy některých regionů Rusko opustit (Čečna) a tyto pokusy byly tvrdě vojensky potlačeny. Rusko pak obsadilo severní část Gruzie s ruským obyvatelstvem, v roce 2014 využilo pád proruského režimu v Kyjevě k anexi Krymu a v současnosti usiluje o zničení Ukrajiny tak, jak byla ustanovena po rozpadu SSSR. Kreslit Rusko současnosti jako SSSR před svým rozpadem, je iluzorní a nemoudrá politika. Naprostá většina komentářů o rozpadu Ruska zcela ignoruje jaderné zbraně, které Rusko vlastní a absolutně se nezabývá otázkou, komu by v případě „rozpadu“ tyto zbraně připadly. Že by nám tu vzniklo 20 nových států a státečků s jadernými zbraněmi? Nebo by jedinou jadernou velmocí byla malá „republika Moskva“ nebo naopak ty státy, kde se nacházejí největší sklady jaderných zbraní či sila raket schopných nést strategické jaderné zbraně na tisíce kilometrů daleko? Jen tyto námitky jasně ukazují na iluzornost teorií rozpadu Ruska důsledkem vnitropolitického vývoje. Ať už bude v Kremlu sedět kdokoliv, jaderné tlačítko, které bude ovládat, je pojistkou proti rozpadu Ruska. A konečně, nejvážnějším důvodem k tomu, že se žádný rozpad Ruska konat nebude, je dnes mocenský systém v Rusku a jeho velmocenské mezinárodní ambice. Jednoduše – Putin není Gorbačov.

Souhlasím s těmi komentáři, které jsou ovšem ve výrazné menšině, které současnou světovou politiku považují za největší krizi od tak zvané Karibské krize, od níž uplynulo 60 let. Převažují naopak komentáře, které bagatelizují ruské vydírání jadernými zbraněmi a považují použití jaderných zbraní Ruskem za nepravděpodobné. Bohužel, nejsem si zdaleka tak jistý, že Rusko jaderný potenciál nepoužije a existují už i zprávy o tom, že se v určitých ruských kruzích o využití jaderných zbraní proti Ukrajině vážně uvažuje. To by změnilo natolik situaci, že nelze vyloučit další eskalaci konfliktu až k přímé konfrontaci strategických jaderných sil USA a Ruska. Proto je dle mého soudu nutné ihned zahájit vážná jednání o způsobu ukončení války na Ukrajině – a to mezi USA a Ruskem. Bez toho hrozí jen další eskalace se všemi riziky zmíněnými výše.