Neoplakávejme popravené nácky

20. 7. 1944 proběhl v nacistickém Německu neúspěšný atentát na Hitlera, ta scéna s přesunutým kufříkem s výbušninou je dost známá, a následovaly represe, které postihly cca 5000 příslušníků režimu (včetně prominentů).

Historie

Po úspěšném atentátu měla být spuštěna tzv. operace Valkýra, převrat, který by odstranil špičky NSDAP, vedoucí Německo k porážce. Omočila se v ní řada prominentních důstojníků nacistického režimu, kteří, na rozdíl od fanatických nacistů, chápali, že válka je z vojenského hlediska prohraná a jedinou cestou je její ukončení nějakým mírem se Spojenci. Přičemž postavení Německa  té době bylo výrazně lepší, než jeho postavení v době, kdy žádalo o mír na konci první světové války. Německo dokázalo vést válku ještě skoro deset měsíců a zlikvidovat tisíce spojeneckých vojáků. Kapitulace Německa by patrně vyvedla z války i tu část Itálie, kterou ještě ovládal pod německou patronací Mussolini.

Navíc, o tom se málo píše a obecně ví, pendlovaly mezi Německem a Japonskem nákladní ponorky, které převážely strategický materiál potřebný pro obě strany (v některých případech čeho měli nadbytek Němci chybělo Japoncům a naopak). Kapitulací Německa by se tedy velmi výrazně zhoršila i situace Japonska a je pravděpodobné, že k jeho zhroucení by došlo dříve. Což by znamenalo eliminaci dalších spojeneckých ztrát, včetně úmrtí zajatců v japonských koncentrácích.

Lze tudíž předpokládat, že by na straně Spojenců, zejména západních, existoval značný zájem o ukončení války, a tudíž i přistoupení na alespoň některé některé německé podmínky.

Co by jak by?

Lze předpokládat, že by se Německo snažilo nějakým způsobem udržet předválečné zisky, případně i zisky z počátku války.
Za velmi pravděpodobné považuji úsilí o udržení území, které ukořistili Mnichovskou smlouvou. Za velmi pravděpodobné považuji i to, že by se snažili udržet i nějaká území v Polsku a ve Francii, případně získat nějakou exkluzivitu vůči zemím Beneluxu (v podstatě něco podobného, co byla finlandizace ve vztahu k SSSR).

Něco z toho by asi museli během vyjednávání opustit, ale na druhé straně jsem toho názoru, že něco by získali. Přitom lze předpokládat, že pomnichovské hranice (byť třeba s nějakými úpravami vzhledem k záborům ryze českých území v takzvané třetí fázi) by Němci uhádat mohli. Západní státy nás zradily už jednou a klidně by to udělaly i znovu. Mohlo by se však stát i to, že bychom nadále živořili pod německým protektorátem, byť třeba o něco “fešáčtějším”.

Nicméně i v případě, že by pomnichovské hranice Němci neuhádali, zcela jednoznačně by nebyl možný odsun německého obyvatelstva a zcela jednoznačně by v Německu neproběhla, byť v řadě ohledů neúčinná ale přece jakási, denacifikace. Takže i kdyby se podařilo obnovit předmnichovské hranice, pořád bychom měli území s převažujícím německým obyvatelstvem, které by mělo za zadkem nacistické (byť třeba nějak modifikovaně) Německo. Je možné, že by se zachránil i K. H. Frank a K. Henlein by nespáchal sebevraždu. Je možné i to, že by součástí kapitulační smlouvy byl i nějaký generální pardon pro kolaboranty (nejen u nás) a aktivisty sudetoněmecké partaje.

A i kdyby nic z toho nebylo, Německo by mohlo bojovat dál po určitém “odpočinku”, daném zmírněním bojů v období vyjednávání, daleko účinněji a navíc s daleko silnější perspektivou krysy zahnané do kouta. Je třeba chápat to, že řada “kovaných” nacistů, tudíž nejnebezpečnějších z hlediska organizování válečných zločinů, až do konce dubna 1945 věřila na obrat ve válce pomocí “vůdcových tajných zbraní”, které Německu válku vyhrají i přes případný pád Berlína.

Takže lze očekávat v takové variantě dějin daleko brutálnější likvidace civilního obyvatelstva, nárůst likvidačních aktivit v koncentrácích apod. Důležité také je, že Hitlerem zlikvidovaní důstojníci / generálové / maršálové byli asi tím nejlepším, co Německo ve vedení armády a dalších bojových složek mělo. Německá obrana by tedy byla asi kvalitnější, než když ji v reálu organizovali sice “ideově pevní”, ale odborně méně schopní vůdcové.

Na druhé straně předpokládám, že spojenečtí politici by si byli toho, co je uvedeno v předchozích dvou odstavcích, dobře vědomi a do pozice “krysy zahnané do kouta” by se snažili Německo nedostat. A mohli by tímto efektem chlácholit veřejnost vůči nějakým (výše zmíněným i třeba úplně jiným) ústupkům.

Náš zájem

Snažil jsem se výše vysvětlit, že neúspěch atentátu na Hitlera a pád Valkýry byl jednoznačně v našem zájmu. “Zahnání nacistické šelmy až do jejího doupěte a tam jejího ubití”, které hlásala sovětská propaganda, a které sověti také provedli, bylo pro nás jednoznačně výhodnější a z výhod tohoto konce druhé světové války v Evropě těžíme dodnes. Minimálně tím, že nemáme v pohraničí území s nepřátelsky zaměřeným obyvatelstvem, snažící se od nás odtrhnout a připojit k Německu. Přestože Německo podporuje Španělsko proti separatistickým snahám Katalánců a Basků, podporuje i celistvost Belgie, případně podporovalo Velkou Británii proti jejím separatistům, nelze si dělat sebemenší iluze, že by podpořilo Československo nebo Českou republiku proti separatistům německým.

Naopak, lze reálně předpokládat, že od pádu komunistických režimů by zde byla velice rychle nastolena velmi podobná situace, jakou pamatují ti, kdo zažili Mnichov a období před ním.

Z tohoto důvodu nemusíme nijak lkát a ronit slzy nad nacisty, patrně schopnějšími než ti, kteří je po neúspěšném pokusu o převrat zlikvidovali. Můžeme být rádi, že historie šla tou cestou, kterou šla, a doufat, že žádný Strážce času ten Stauffenbergův kufřík nepřesune zpět na místo, kde původně stál.

Druhou věcí je, že není reálné dělat z těchto lidí nějaké antifašisty. Jednalo se o silně (nacisticky) prověřené činitele, kteří pouze měli jiný názor na další vývoj situace. Nelze pochybovat o tom, že kdyby nebyli popraveni a dožili se konce války třeba v kriminále, mnozí by se ocitli buď před Norimberským tribunálem, nebo před některým z následujících a nemuseli by vyváznout bez trestu.

Neúspěch atentátu na Hitlera byl tedy pro nás v podstatě velice příznivou událostí, jednak tím, že si sami Němci zlikvidovali schopnější část svého vojenského vedení (což se patrně promítlo do jejich dřívější porážky), jednak nebyli Spojenci vystaveni pokušení vyjednávat s Německem o mír, při kterémžto jednání by nejspíš naše přežití bylo až tím posledním, co by Spojence zajímalo.