Nepříjemným dopadem pandemie a dlouhodobých protiepidemických opatření se stala rostoucí inflace. Jev, který ekonomové avizovali už dlouho. Jaká je pravděpodobnost, že bude mít trvalou povahu? A jak při rostoucích cenách co nejlépe ochránit své úspory?
Mezi ekonomy se už dlouho vede debata, zda je současná inflace jev dočasný, či zda půjde o věc dlouhodobou.
„Já pevně doufám, že půjde o jev dočasný, i když to tak teď vůbec nevypadá. Všichni nyní vnímáme růst cen například stavebních materiálů, pohonných hmot,“ říká v pořadu Jak to vidí… ekonom Lukáš Kovanda.
Podle něj bychom se ale měli připravit na růst cen prakticky všeho. „Ve druhé polovině tohoto roku a začátkem roku příštího dojde například i k růstu cen energií, podraží elektřina a podobně.“
Utrhne se ze řetězu?
Naději lze ale podle něj vidět v dluhopisech. „Když se totiž zaměříme na trh s českými dluhopisy, zjistíme, že tam už úrokové sazby nerostou. A to může být jeden ze znaků toho, že trhy nečekají dlouhodobou inflaci.“
Podobný stav je přitom na trzích všude po světě. „Mohl by to tedy být zásadní indikátor toho, že by inflace nemusela růst tolik, a tudíž by nemusela být trvalé povahy.“
Kdy se ale inflace dostane zpátky do přijatelných mezí, nyní říci nelze. „Každopádně Česká národní banka postupuje vůči inflaci poměrně solidně agresivně. Nemíní ji tolerovat. Teď v srpnu pravděpodobně zase zvýší svoji základní úrokovou sazbu, takže se neobávám, že by se České republice nějak zásadně inflace utrhla ze řetězu.“
Hlavně nespořit
Do čeho tedy v době inflace investovat, abychom při růstu cen neztráceli? Zásadní přikázání je podle Lukáše Kovandy nespořit, ale investovat, a to prakticky do čehokoli.
„Kdokoli v loňském roce investoval, vydělával. A tento stav s velkou pravděpodobností bude přetrvávat i v dalších letech. Centrální banky totiž přijaly po pandemii novou roli, kterou je nedopustit za žádnou cenu propad cen aktiv.“
Pokud by k tomu totiž došlo, přivodilo by to podle ekonoma takový otřes a takovou krizi, že by to mohlo zamávat s celým globálním ekonomickým systémem. „A to si žádný stát nevezme na triko.“
„Jestliže si toto lidé uvědomí, zjistí, že je investování mnohem výhodnější, protože aktiva na své ceně rostou. Naopak vklady v bankách jsou jako odvrácená strana mince této nové politiky úročeny nulově. Takže to, co se říkalo za našich babiček, že spoření je nejlepší cesta k prosperitě, už neplatí. Spoření je nyní nejrychlejší cesta k chudobě.“
Samozřejmě se nelze zbavit všech svých úspor. Je třeba mít určitou část vždy v úsporách. „Mít však většinu úspor na bankovním účtu je kvůli inflaci a budoucímu zápornému úroku prostě ztrátové,“ uzavírá Lukáš Kovanda.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den, v pravidelném čase je tady opět rozhovor v souvislostech. Vítá vás u něj Zita Senková. Vybrané události bude glosovat ekonom Lukáš Kovanda, vítám vás, dobrý den.
Lukáš KOVANDA, ekonom
Dobrý den, děkuji za pozvání.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Člen Národní ekonomické rady vlády. Pozornost zaměříme na boom předčasných důchodů, odhady vývoje inflace a také na olympiádu, a to z ekonomického hlediska, nerušený poslech. Premiér Babiš navrhuje odměnu pro státní zaměstnance, kteří se nechali očkovat proti koronaviru. Chce jim dát dva dny placeného volna a to i zpětně. Lukáši Kovando, jak to hodnotíte tuto novinku? Ačkoliv, když se podíváme na soukromý sektor, tak tam některé firmy k podobným benefitům přistoupily.
Lukáš KOVANDA, ekonom
Myslím, že je určitě záhodné motivovat lidi k očkování, jakou cestou se to učiní, to pak je samozřejmě i otázka politická. Andrej Babiš volí tuto cestu nebo chce jí tedy navrhnout. Myslím si, že není to nic proti ničemu, je ovšem příhodné spočítat náklady v dnešní době jeden den volna navíc, připravuje tuzemskou ekonomiku o 0,25 % hrubého domácího produktu, tedy celoročního výkonu jejího a je třeba si to přepočítat na ty hodnoty absolutní. To znamená, že tento bonus, řekněme, by připravil ekonomiku o až 21 miliard korun, protože to lze nahlížet jakožto den volna navíc. Jakožto státní svátek, protože Andrej Babiš vyzývá i soukromé firmy, obce kraje, aby také právě daly svým zaměstnancům volno. A když se to pak přepočte na ten podíl očkovaných, kteří by tedy měli nárok na to volno. Já jsem počítal zhruba se 70 procenty, protože nějaké to dodatečně motivuje v té věkové skupině 18-64. Ale v současné době je tam podíl těch alespoň jednu očkovaných zhruba 56 %. Takže řekněme, že by to vystoupalo na 70 % i vlivem této motivace. No a to pak bude stát českou ekonomiku právě onich 21 miliard korun. Takže je pak na zvážení, zda opravdu se to vyplatí, protože to nejsou žádné drobné. Zda skutečně tato motivace vzhledem k těm svým nákladům je skutečně tím nejlepším řešením, ale podtrhuje, že skutečně je dobré přemýšlet nad nějakými motivacemi. Ovšem je třeba zvažovat také jejich nákladnost a zde možná je diskuze na místě, zda opravdu to není až příliš nákladné.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Otázka je také, když se na to podíváme z jiného úhlu. Experti opakují samozřejmě včetně mimo jiné ministra zdravotnictví, že cestou k tomu normálu je vysoká proočkovanost. Jinými slovy jaké ekonomické ztráty, jedna věc je vyčíslení případných těch placených dvou dnů volna, jak zní ten návrh. Ale jaké ekonomické ztráty by hrozily a už jsme ostatně s tím konfrontováni druhý rok. V opačném případě pokud by muselo, nedej bože dojít k nějakému dalšímu zostření těch opatření.
Lukáš KOVANDA, ekonom
To je samozřejmě velmi případná otázka, protože je třeba poměřovat nejen tedy tu nákladnost. Já jsem samozřejmě zatím volil jenom vyjádření těch nákladů. Ale samozřejmě tam jsou i benefity a vy je dobře zmiňujete a ty benefity jsou zjevné, jestliže tedy bude proočkovanost vysoká. Tak klesá pravděpodobnost nějakého dalšího lockdownu, nějaké další uzavírky například na podzim kvůli delta mutaci. A ten lockdown stojí 1 den 2 miliardy korun. Takže, když /souzvuk zvuků/ za 10 dnů v podstatě lockdownu dostaneme na pokrytí těch nákladů tohoto bonusu za to očkování. Takže určitě pokud by měl nastat nějaký další lockdown na podzim, nedej bože. Pokud by tento bonus výrazně přispěl k tomu, že už nenastane, tak těch 20 miliard, které to bude stát, je stále poměrně tedy nízká částka, v porovnání s tím, co by pak ekonomiku stál lockdown. Takže z tohohle hlediska samozřejmě ano, ale je třeba také zvážit, jak vlastně pravděpodobné je při té současné úrovni proočkovanosti to, že by nějaký další lockdown musel nastat. Já si myslím, že ta pravděpodobnost je naštěstí poměrně už nyní nízká, že už to riziko toho, co se dělo loni na podzim, nyní je dosti nižší v porovnání právě s tou situací před rokem.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nehledě na pandemii, co je podle vás, pane Kovando, pro zaměstnance atraktivnější, když zůstaneme u těch benefitů? Co zaměstnanec nejvíce ocení? Jsou to finance nebo nějaká, jiný benefit, je to třeba dovolená navíc?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Ten trend posledních let už předpandemických byl ten, že lidé si říkali o benefity více a více té nepeněžní povahy. To znamená určité flexibility v práci například. To, aby mohli skloubit péči o rodinu s pracovním životem. I home office už byl oblíbeným vyhledávaným benefitem před pandemií a samozřejmě dostal zcela nový impuls během pandemické situace. Takže ten trend je, když to hodně zobecním takový, že lidé spíše si říkají o benefity tedy té nepeněžní povahy. Samozřejmě i peněžní benefity, různé bonusy jsou stále oblíbeny, ale i se do popředí derou právě ony benefity spočívající ve flexibilitě pracovní doby v tom, jak to chodí na pracovišti, jak mohou díky benefitům například využívat sportovišť lidé a tak podobně. A samozřejmě jsou tu další možnosti, jako je kratší pracovní doba, kratší pracovní týden. To všechno si myslím, že jsou benefity, které stojí za zvážení. Ale nemyslím si, že úplně moudré je, dekretovat státně plošně, protože situace v každé konkrétní firmě je odlišná. Některá firma třeba je spokojená a i pro zaměstnance jsou natolik produktivní, že můžou mít třeba jenom třídenní pracovní týden, ale někde prostě potřebují ten pětidenní. Proto takové ty debaty například o čtyřdenním pracovním týdnu jsou podle mě liché, protože to by si měly firmy určovat samy. A neměl by to dekretovat stát, takže z hlediska státu bychom měli zůstat na té úrovni pěti dnů práce v týdnu, a pak ať si to každá firma zařídí podle sebe, pokud chce mít více volna pro své zaměstnance.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Podle nejnovějších dat Eurostatu vládní český dluh vzrostl nebo rostl skoro nejvíce v celé Evropské unii. Mohou za to zejména ty výdaje spojené s pandemií nebo roli sehrály nějak výrazněji i jiné faktory. Na opačném konci toho žebříčku jsou Norsko, Litva, Dánsko a Slovensko.
Lukáš KOVANDA, ekonom
Je to velmi nelichotivý žebříček skutečně, protože společně s Kyprem jsme nejvíce se zadlužující ekonomikou v letošním roce. Rozhodně to navíc nelze svést pouze tedy na pandemickou situaci. To klíčové, proč se Česká republika zadlužuje, je ten daňový balíček z konce minulého roku, schválený konce minulého roku, který zejména tedy přinesl to takzvané zrušení superhrubé mzdy, tedy snížení daně zaměstnancům a my nyní teprve vyhodnocujeme, zda skutečně ta spotřeba díky tomu, že mají lidé více peněz, že zaměstnanci mají více peněz, jde skutečně tak nakopává naši ekonomiku. Samozřejmě z některých kusích dílčích údajů je to nakopnutí patrné. Ovšem uvidíme, zda ten impuls bude dostatečně silný, aby obhájil opodstatnil takové enormní, takový enormní nárůst toho zadlužení. A tudíž není to pouze rozhodně právě pandemickou situací, protože ten daňový balíček vlastně úplně nějak přímo s tou pandemickou situací nesouvisel, i když tak byl. Jeho obhájci a jeho stoupenci na politickém kolbišti opodstatňován a hájen.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje ekonom Lukáš Kovanda. Zítra by sněmovna měla schválit navýšení důchodů o 300 korun nad rámec valorizace. Očekáváte nějaký boj kolem toho tématu, nebo to bude hladké jednání?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Já vyjdu ještě z té předešlé otázky, protože jednak tedy skutečně se zadlužujeme druhým nejrychlejším tempem v letošním roce v rámci zemí Evropské unie, ale stále i tak jsme šestou nejméně zadluženou zemí Evropské unie. Klesli jsme během pandemie ze čtvrtého na šesté místo toho žebříčku nejméně zadlužených zemí Evropské unie. Dostalo se před nás Švédsko a Dánsko. Z tohoto hlediska jsme na tom tedy stále dobře a stále jakoby máme kde brát, proto rozhodně to navýšení těch důchodů, na něž se ptáte nad rámec valorizace, nijak nepoškodí tuzemské veřejné finance. Na druhou stranu pokud bude takovýchto, je to nesystémový krok více a více, tak se prostě dostaneme do problémů, a to poměrně brzy. Upozorňuje na to například Národní rozpočtová rada, že chybí a s tím souhlasím plán konsolidace, čili ozdravení veřejných financí tuzemských poté pandemii a místo toho, aby se tento plán předložil věrohodný, tak se konají tyto nesystémové kroky. Jako je například to přidání, které bude zítra velmi pravděpodobně schváleno 300 Kč nad rámec té valorizace. To znamená místo navýšení důchodů o 458 Kč v průměru, to navýšení bude činit 758 Kč v průměru a já vím, že teď bude znít hodně sociálně, takže se za to omlouvám. Ale důchodci, starobní důchodci nebyli a teď podtrhuji z toho ekonomického hlediska, nikoliv z hlediska epidemiologického nebo zdravotního úplně tou nejvíce zasaženou skupinou socioekonomickou během těch uplynulých, už jste říkala rok a půl, že to je. Byli tu tedy lidé zasaženější, matky samoživitelky, někteří živnostníci, provozovatelé gastro podniků, ubytování a tak dále a důchodci z toho ekonomického hlediska vlastně nijak výrazně zasaženi nebyli, protože se jim nijak nekrátily příjmy. Naopak dostali navíc rouškovné. Takže já si myslím, že jsme mohli zůstat u té valorizace, u toho navýšení, které je ze zákona. Nemuselo se přidávat těch dalších 300 Kč. Čímž neříkám, že ta situace důchodců je uspokojivá, rozhodně ne, ale k tomu, aby se zlepšila, musíme podniknout systémový krok a nikoliv tyto nesystémové ad hoc jednorázové kroky, navíc ještě zjevně motivované předvolební situací a blížícími se volbami. No a tím systémovým krokem je pochopitelně důchodová reforma, kterou ale tato vláda neprovedla, bohužel.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem nejspíš se pandemie a ty dopady, hovoříme o ekonomice, jak jste podtrhl, dotkla pracujících seniorů, což možná můžeme vlastně přejít i k dalšímu tématu, částečně asi fenoménu, protože stále více lidí odchází do předčasného důchodu. Ten letošní nárůst nebo za něj oproti loňsku mohla mít vliv pandemie, protože řada lidí přišla o práci. Je to podle vás, pane Kovando, spíše nějaký momentální výkyv, nebo jde o dlouhodobější trend?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Obliba předčasných důchodů stoupá. V roce 2000 bylo necelých 10 % důchodců v předčasném důchodu, dnes je to zhruba čtvrtina. A pandemie byla impulsem, který uspíšil, který zvýšil ještě více v oblibu právě předčasných důchodů. Z pochopitelných důvodů jednak tedy samozřejmě starší spoluobčané byli zvláště zranitelnou a jsou zvláště zranitelnou skupinou lidí tváří tvář koronaviru. A také samozřejmě pokud už zaměstnavatelé omezovali přijímání nových zaměstnanců, protože o propouštění se příliš mluvit nedalo. Tady žádné výraznější propouštění nebylo naštěstí během pandemie. Tak omezovali právě to přijímání těch, řekněme, zaměstnanců starších nad 55, 50 let věku. A proto tedy se samozřejmě výrazněji než těm mladším zhoršila vyhlídka na to, získat třeba novou práci pro ty starší lidi. Navíc tam byla ta zdravotní rizika plynoucí z té sociální interakce na pracovišti a tak podobně. Tudíž řada právě lidi, kteří už mají blízko do důchodu, se rozhodla pro ten předčasný důchod. Zvláště pak lidé, řekněme na hůře placených postech pozicích, protože ten český důchodový systém je nastaven tak, že vlastně ti hůře placení zaměstnanci si nepohorší tolik jako ti dobře placení zaměstnanci, když pak odejdou do důchodu. Takže vlastně ti hůře placení neměli takové zábrany jako ty lépe placeni, aby do toho předčasného důchodu odešli. No, ale právě ti jsou nejvíce potřeba v dnešní době, protože tady chybí hodně těch hůře kvalifikovaných pozic a český trh práce opět postrádá ve velkém zaměstnance, no a toto je jeden z důvodů. Ten boom předčasných důchodů, ale zřejmě to není nic proti ničemu, nic co bych nějak kriticky vnímal. To je na rozhodnutí každého samozřejmě, kdy do důchodu odejde.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co to přinese pro penzijní systém?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Penzijní systém samozřejmě se potýká dlouhodobě s problémem neudržitelnosti. Ten je neudržitelný, a to zda-li je mentální v oblibě předčasný důchod a do jaké míry, to příliš neovlivňuje. Nám je jasné, že kolem roku 2035 nastane velký problém v tuzemském důchodovém systému. Pokud tedy do té doby nebude provedeno to, na co už jsem odkazoval, tedy právě opravdu zásadní důchodová reforma. No, ale ten rok 2035 je pro politiky stále velmi vzdálený. Tudíž samozřejmě není to nic nového, ekonomové to omílají už snad 20 let. Prostě tady není motivace na politickém kolbišti, na politické scéně. Aby přišli politici s nějakou opravdu relevantní důchodovou reformou, i přestože nás na to upozorňují vlastně mezinárodní organizace. Například OECD, že tedy bychom měli v tomto ohledně, ohledu cosi zásadního činit a nejen.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co činí ta motivace?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Je to jednak ten dlouhodobý horizont. Pak samozřejmě by také politici museli sdělit a chtít po občanech cosi, co je nepopulární. To znamená, aby už třeba od věku 30 let, od raného věku mysleli na své zajištění na stáří a tím vlastně by přiznávali, přiznali, že neumí se o ty občany ve stáří postarat, což řada lidí stále má jaksi zadané, že prostě až odejdou do důchodu, že se o ně ten stát postará. Ale rozhodně pro tu generaci, která je nyní v tom ekonomicky aktivním věku, řekněme, pod 50 let, tak to platit nebude. Proto tito lidé by měli právě myslet už nyní ve věku 30-50 let na své zajištění na stáří. Protože stát se prostě o ně nepostará. Neříkám, že nebudou vůbec důchody. Na důchody vždy bude, ale prostě ten důchod nebude takový, aby zajistil důstojné stáří. Tudíž pokud člověk, kterému je nyní pod těch 50, řekněme, zhruba nechce prožít stáří o suchém chlebu a vodě. Tak by měl, si myslet i z hlediska svého na to, jak se zajistí na stáří a po své vlastní ose, si to zajištění na stáří připravovat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
A co lidé, kteří prostě patří jak se říká, nejenom u nás k takzvané pracující chudobě? Prostě vy si z toho příjmu žádnou velkou částku a možná žádnou nenašetříte.
Lukáš KOVANDA, ekonom
To je samozřejmě pravda. Je to velký problém ten, tato skupina sociální. Prekariát jak se někdy říká, tak se opravdu ocitá ve velmi prekérní situaci i s ohledem na právě zajištění na stáří. Nicméně platí zase právě to, co jsem říkal, že ten důchodový systém je narýsován tak, že spíše si pohoršují odchodem do důchodu ti lépe placení, tudíž ten důchodový systém on má v sobě zabudovánu určitý, určitý, určitou rovnost, určitý sklon k egalitářství. Ale samozřejmě chtělo by to mnohem více, chtělo by to hlavně do toho systému dostat více peněz. Umět je tam lépe zhodnocovat. Více motivovat lidi k tomu, aby spořili, protože i když budou spořit ti lidé, kteří si to mohou dovolit, tak to v rámci určité solidarity pomůže tomu důchodovému systému jako celku a pak třeba i ti lidé, kteří opravdu spořit nemohou, z toho budou benefitovat také. Ale za tím účelem je třeba provést opravdu kvalitní důchodovou reformu. A ta právě by zajistila i to, nač se ptáte vy. To znamená, že by ošetřila i ty prekérní podmínky té pracující chudoby.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje ekonom Lukáš Kovanda. Inflace zůstává stále vysoko. Je to jen dočasný jev?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Musím říci, že doufám, že ano. Tady samozřejmě mezi ekonomy se vede velká debata nyní, zda to je dočasný či nějaký dlouhodobý jev. A všichni vnímáme například růst cen stavebních materiálů, růst cen pohonných hmot, růst cen prakticky všeho. Růst cen energií, který přijde ve druhé polovině tohoto roku, začátkem roku příštího. Elektřina zdraží a tak podobně. Takže zatím se tedy nezdá, že by to měl být dočasný jev, ale když se například zaměříme na trh s českými dluhopisy, tak tam už úrokové sazby nerostou, což může být jeden ze znaků toho, že opravdu trhy nečekají nějakou dlouhodobou inflaci a takový /nesrozumitelné/ je nyní na trzích po světě ve Spojených státech, v Evropě. Prostě nenarůstají ty úrokové sazby, a to je právě zásadní indikátor toho, že by nemusela příliš růst ta inflace. Tudíž by nemusela být trvalé povahy. Ale kdy se zase dostane zpátky do nějakých přijatelnějších mezí, a kdy se dostanou do přijatelnějších mezí, inflační očekávání, to není říci nelze. Každopádně Česká národní banka postupuje poměrně solidně a agresivně vůči inflaci. To znamená nemíní tolerovat. Nyní v srpnu pravděpodobně zase zvýší svojí základní úrokovou sazbu. Takže já se neobávám, že by se České republice nějak zásadně inflace utrhla ze řetězu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
A do čeho investovat právě té době rostoucí inflace tak, aby, když vložíme ty úspory, samozřejmě do čeho a máme-li je, aby vydělávaly?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Zásadní přikázání je, a to bude znít možná zvláštně, ale je to tak, rozhodně nespořit, ale investovat. To znamená nemít, lépe řečeno, mít co nejméně peněz na svém bankovním účtu. Zkusit se co nejvíce těchto peněz prostě dát do a teď řeknu možná také věc odvážnou, prakticky do čehokoliv, kdo investoval prakticky do čehokoliv třeba v loňském roce. Ať už to jsou akcie, nemovitostní fondy, nemovitosti, tak prostě vydělává. A tento stav s velkou pravděpodobností, byť ne 100 procentní, v ekonomii není nic stoprocentní, tak bude přetrvávat i v dalších letech prostě proto, že centrální banky přijaly a po pandemie to ještě patrnější úplně novou roli. Jejich novou rolí je vlastně to, aby nedopustili za žádnou cenu propad cen aktiv. Aktiva to jsou akcie, nemovitosti, takže v podstatě stát má takovou politiku skrze svoji centrální banku, ať už v České republice, v eurozóně, ve Spojených státech, že nedopustí propad cen nemovitostí nebo propad cen akcií, protože by to přivodilo takový otřes a takovou krizi, že by to mohlo opravdu zamávat s celým globálním ekonomickým systémem kvůli tomu, jak je dnes v době globalizace propojený. A to si prostě žádný stát, žádná centrální banka nevezme na triko. A jestliže si toto lidé uvědomí, tak zjistí, že vlastně je mnohem výhodnější ty peníze investovat. Akcie, akciové fondy, nemovitosti, protože skrze právě tu politiku centrálních bank tato aktiva rostou na své ceně. Zatímco vklady v bankách jsou úročeny nulově, protože to je ta odvrácená mince této nové politiky centrálních bank. A i v příštích letech budou velmi slabě, možná až záporně úročeny vklady v bankách. Takže ta doba našich babiček a dědečků, kde prostě se říkalo, jak spoření je nejlepší cesta k prosperitě, ta neplatí /souzvuk zvuků/. Spoření je nejrychlejší cesta k chudobě. Musí se investovat, možná to říkám až příliš tvrdě, ale je to tak. Samozřejmě nelze se zbavit všech svých úspor. Je třeba mít určitou část vždy v úsporách, ale spousta lidí v České republice má poměrně výrazné částky v úsporách, kde ty peníze ztrácí kvůli třeba inflaci a v budoucnu i záporném úroku na své kupní síla a to je škoda.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Lidé zváží, co chtějí, na co mají. Podívejme se ještě Lukáši Kovando na letní olympijské hry z toho ekonomického hlediska. Jen samotný odklad soutěží stál miliardy. Hry se sice konají nicméně bez diváků. Ztráty počítají nejenom hoteliéři, kolik hry vůbec stojí?
Lukáš KOVANDA, ekonom
Hry stojí stovky, stovky miliard v přepočtu na koruny. Dá se to vyčíslit například tak, že kdyby se ty hry nekonaly, tak podle propočtů japonských ekonomů, kteří tedy přímo se podílí na těch kalkulacích v pozadí her, by ta ztráta v případě nekonání těchto her byla 92 miliard korun. Co se týče pak té neúčasti diváků, tak tam ta ztráta je poměrně nižší, protože pouze, pouze tedy v uvozovkách 15 miliard korun stojí to, že se nemohou účastnit diváci v hledišti, protože stále velký příjem plyne například z prodeje televizních práv za ty přenosy. Tudíž tyto hry určitě budou a jsou nejztrátovějším v dějinách. Z hlediska právě toho příjmu za účast diváckou. Ale i tak to nemusí být ještě nějaký velký průšvih v porovnání s těmi hrami minulými, protože prakticky každá olympiáda je z ekonomického hlediska debakl, fiasko, protože ty náklady vlastně, takzvané vícenáklady jsou vždy nebo prakticky vždy dramaticky navyšovány během přípravy těch her. V průměru vlastně ty hry vycházejí asi o 200 % dráže, než činí ten, ta kalkulace na základě níž jsou ty hry tedy přiděleny danému městu nebo dané oblasti. A to je průměr za posledních, řekněme, 50 let konání olympijských her. Takže jednak ty hry jsou velmi drahou záležitostí. A ty benefity, ty, ten příjem za ty hry se málokdy vrací /souzvuk zvuků/ návratnost je slabá. A to i v těch nepeněžních, řekněme, plněních, kdy vlastně má dojít k rozkvětu regionu. Jednou z mála víme, kde se to podařilo, je olympiáda roku 1992 v Barceloně, kde skutečně povzneslo to tamní celý region ta tehdejší olympiáda. Ale pokud se zaměříme na olympiádu, řekněme, v ruském Soči nebo, nebo v Londýně takto nebo v Aténách 2004, to byly skutečně z ekonomického hlediska velká fiaska.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká ekonom Lukáš Kovanda. Děkuji za váš čas, názory, informace a přeji hezký den, na slyšenou.
Lukáš KOVANDA, ekonom
Děkuji za pozvání, na shledanou, hezký den.
Buďte první kdo přidá komentář