Hledá se euroskeptická opozice. Značka: Spěchá

Je symptomatickou vlastností všech nesvobodných režimů, že vždy hledají nejen vnějšího nepřítele, toho my konečně máme ve Vladimíru Putinovi, ale hlavně vnitřního nepřítele. Na oba lze pochopitelně ledacos svést, ale na rozdíl od vnějšího je ten vnitřní více po ruce, dá se mu snáze zatopit. Pokud neexistuje, tak si ho režim vymyslí. Tak i náš demokratický režim chvíli tápal ale nakonec svého vnitřního nepřítele nalezl. Chtělo to jenom osvíceného vůdce. Naštěstí máme Víta Rakušana, toho času šéfa Ministerstva vnitra.

Pod vedením pana Rakušana, ztělesněného liberála, vypracoval tento úřad dokument, dle nějž je ohrožením státu „skupina nespokojených občanů, kteří nedůvěřují vládě, demokratickému systému a nesouhlasí se zahraničním směřováním státu“.

Pozorně jsem si tento text přečetl. A rád bych tímto článkem usnadnil úředníkům pana Rakušana i jemu samému trochu práci. Hrdě se hlásím k členství v této skupině. Jsem nespokojený občan, nedůvěřuji vládě a nesouhlasím se zahraničním směřováním České republiky! Jen s nálepkou, že nedůvěřuji demokratickému systému, se nemohu ztotožnit, poněvadž je-li tímto systémem myšlena Česká republika aktuálně pod vládou profesora Fialy, pak je pravda, že tomuto systému velmi nedůvěřuji, ale právě proto, že jej nepovažuji za demokratický.

Níže si to celé trochu rozebereme, protože na vnitru jim evidentně hodně věcí uniká.

Nedůvěra vládě

Vyčítat občanům, že nedůvěřují vládě, je donebevolající pitomost. Nedůvěra vládě je naopak základní povinnost každého občana.

Nedůvěra je v zásadě totéž jako obezřetnost a ta je při správě věcí veřejných skutečně namístě, zvláště když tuto správu svěřujeme lidem, jejichž kvalifikací pro výkon funkce ministra silového resortu je třeba vystudovaný školský management nebo maturita na gymnáziu. Je povinností občanů nejen takové odborníky (dříve bychom řekli kádry), ale všechny politiky a vládu na prvním místě, a to i kdyby byli sebevíc kvalifikovaní, sledovat ostřížím zrakem a apriori jim nedůvěřovat. Zejména pak tehdy, když na tuto roli až na výjimky rezignovali tzv. novináři.

Je totiž smutnou vlastností všech vlád, nejenom těch našich, že pokud mohou něco zneužít nebo využít ve svůj osobní prospěch, tak to vždy udělají. Je jen otázka kdy. A je to právě nedůvěra a tedy důkladná kontrola ze strany občanů, která toto zneužití oddaluje. Jinak by se mohlo třeba snadno stát, že se různí gazdíkové budou paktovat s redly, farští budou poslancovat z home office někde v USA, hlubučkové tunelovat veřejné peníze a rakušanové pod pláštíkem boje proti nedefinovaným a nedefinovatelným dezinformacím zavádět cenzuru, rozdávat peníze těm správným médiím a ta nesprávná vypínat. Celé se to bude dít třeba pod hlavičkou hnutí Starostové a nezávislí, což je mimochodem název, který mi zní jako slušná dezinformace sám o sobě, protože jsem si jist, že jeho členové nejsou ani starostové, ani nezávislí. Ale možná je to metafora? Někdo by se na to pojmenování každopádně mohl podívat, nějaký vládní tým?

Jinými slovy řečeno, dobrá vláda by měla být nadšená, že existují občané, kteří jí nedůvěřují, a tito občané by měli být první skupinou, na jejichž názor se bude ptát, protože jsou to hlavně tito občané, kteří jí poskytují upřímnou zpětnou vazbu. Něco jako: „Tahle flanelka ti, Vítku, nesluší, vem si tu kostkovanou.“

K zahraničnímu směřování České republiky

Jestli má naše republika nějaké zahraniční partnery, na které se může nebo by mohla, při dobře prováděné zahraniční politice, jakžtakž spolehnout, jsou to především Polsko, Slovensko a Maďarsko. Není náhodou, že tyto země se historicky spojily do V4. Je naším bytostným zájmem mít s nimi dobré vztahy z celé řady důvodů, primárně ale pochopitelně proto, že sdílejí náš úděl Středoevropanů, po nichž občas pochoduje bota nějakého soldáta.

Problém ovšem je, že naše politická reprezentace neklade na toto spojenectví se sousedy důraz a naopak hledá spojence v prvé řadě mezi Rusem nebo Američanem, podle toho, který se píše rok. Typicky proto, že nám tím údajně zajistí jakési imaginární bezpečí. Vždy se to celé děje za nadšeného hýkání části občanů, kteří zřejmě nikdy nepochopí, že pokud se chceme na někoho spoléhat, měli bychom se v prvé řadě spoléhat sami na sebe podobně jako třeba Švýcarsko nebo Izrael a v druhé řadě na své sousedy.

Myslet si, že se spojíme s někým velkým ku našemu prospěchu a nikoliv hlavně prospěchu tohoto spojence, je historicky vyvrácená pitomost, což by vystudovaný historik Rakušan mohl vědět.

Čeho jsme se v tomto směru dočkali od vlády pana Fialy? O Polsku slýcháme hlavně v souvislosti s levnými potravinami a zákazy potratů. Že by tam někdo z naší vlády pravidelně zajížděl namísto pendlování do Kyjeva, to jsem si vskutku nevšiml. Když už si nějaký přední český politik náhodou vezme Polsko na paškál, tak je to zoufalec Babiš, který na příkladu našeho souseda demonstruje svou buranskou neochotu plnit spojenecké závazky naší země. Opravdu reprezentativní přístup kam se člověk podívá.

O Maďarsku je škoda mluvit. Člověk nemusí hned ve všem souhlasit s Viktorem Orbánem, ale je nad slunce jasnější, že je to po Brexitu hlavně tento politik, který opakovaně nabízí ten tolik v Evropské unii potřebný druhý názor. Slovy pana Rakušana je ale Orbán nespokojený občan (Evropské unie), který nedůvěřuje vládě (Evropské komisi) a nesouhlasí s jejich zahraničním směrováním. Jasné ohrožení. Doporučuji dát ho taky na seznam, je to sice cizinec, ale co kdyby, že.

Hlavní úlohu v našich zahraničněpolitických vztazích s Maďarskem proto vůbec nehraje naše vláda, protože si evidentně nechce zadat. Hraje ji paní Pekarová Adamová Dvojitě Oblečená, kterou lze s ohledem na její četné výpady vůči Orbánovi oprávněně nazvat rozesíračkou. Konsenzus za pět. Naštěstí je pod Orbánovou rozlišovací schopností.

Čeho se nám nedostává ve vztahu k nejbližším sousedům, to bohatě vyvažujeme vlezdoprdelstvím jinde. Je úplně jedno, kdo je v posledních zhruba dvou dekádách u moci, vždycky je to eurohujer. Liší se jen motivace. Důsledkem této zcela nekritické přilnavosti české politické reprezentace k „bruselu“ je postupná devastující ztráta možnosti vůbec ovlivňovat chod důležitých vnitropolitických záležitostí, která bude dříve či později završena jednak omezením práva veta při rozhodování Rady a zadruhé přijetím eura. Obému bude spousta občanů s vyvinutým stádním reflexem nadšeně tleskat. To, že ten druhý bod bude současně znamenat trvalou ztrátu možnosti vůbec provádět nějakou měnovou politiku, je taková zanedbatelná maličkost, která je pod rozlišovací schopností běžného voliče.

Dlouhodobým hmatatelným důsledkem tohoto jednání je, že značná část našich zákonů a předpisů je naším demokraticky zvoleným parlamentem již dlouho schvalována, protože musí být schválena. A zde se dostáváme k meritu věci. Co je to za demokratický systém, když naši demokraticky zvolení poslanci musí přijmout zákony vymyšlené demokraticky nevolenou Evropskou komisí a schválené europoslanci, demokraticky zvolenými typicky úplně někým jiným než námi?

Toto není „zahraniční“ směřování, jak o něm hovoří v úvodu zmíněný dokument z pera Rakušanových byrokratů. Není to vůbec směřování, je to proces podvolení a spojování (fúze) do nějakého soustátí. Je možné, že si to občané přejí, když máme vládu, jakou máme, ale třeba si toho mezi placením účtů za elektřinu a plyn jenom nevšimli?

Bylo by fajn, aby nám vláda nalévala čistého vína v tom smyslu, že tu brzy dost možná žádný samostatný stát nebude. Nebo bude jenom na papíře, faktická moc bude (částečně dávno je) někde úplně jinde. Pan Rakušan se pak bude moci vrátit učit dějepis, jen je otázka kterého „státu“. Aby pak nemusel dětem vykládat, že Československo vzniklo v říjnu 1918 a Česká republika zanikla sloučením s Evropským státem, dříve unií, v roce … Ale možná to bude učit rád, v jeho případě bych tomu věřil.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na slova Václava Klause mladšího, který velmi trefně svého času přirovnal proces té tzv. harmonizace práva EU, pro kterou lze použít mnohem trefnější výraz totiž glajchšaltování, k transportům do lágrů. Dle straníků Klaus nejen tímto svým výrokem ale i dlouhodobým jednáním tak dlouho poškozoval stranu, až jej z ní vykmitli, čímž byla harmonizována názorová jednota v ODS a strana se pod vedením pana Fialy mohla připojit k hlavnímu proudu bahna.

Doufám, že vysvětlení uvedená v tomto textu jsou dostatečná na to, aby pomazané hlavy na Ministerstvu vnitra pochopily, že shora uvedená definice vnitřních nepřátel, jak byla jimi sepsána, není správná. Předkládám proto na závěr tohoto dlouhého textu vlastní verzi.

Originální verze:

„V České republice se etablovala jako relevantní politická síla skupina nespokojených občanů, kteří nedůvěřují vládě, demokratickému systému a nesouhlasí se zahraničním směřováním státu.“

Správná verze:

„V České republice existuje významná skupina nespokojených občanů, kteří nedůvěřují vládě, a to zejména kvůli zahraničnímu směřování státu. Toto směřování je totiž spojené se stále větším přenosem pravomocí mimo reálný dosah českých voličů a český stát se díky tomu postupně stává čistě formální institucí. Tím je fakticky popřen jeho demokratický charakter, neboť vláda a poslanci jsou stále méně hybateli a stále více pouhými vykonavateli. Uvedená skupina silně demokraticky smýšlejících a současně nespokojených občanů se naštěstí / bohužel (nehodící se škrtněte) dosud neetablovala jako relevantní politická síla, protože v ČR neexistuje silná euroskeptická parlamentní opozice.“

Zbývá otázka, kdo se chopí příležitosti.