Dokazuje Švédsko funkčnost sociálního státu?

Časopis Time napsal v roce 1976 o Švédsku, že „se jedná o zemi, která je synonymem materiálního blahobytu a že ani nemoc, ztráta zaměstnání nebo vysoký věk nepřináší teror finančního strádání”. Americký ekonom G. Sachs tvrdil v roce 2006, že Skandinávie prokázala nesprávnost myšlenek F. Hayeka, neboť „v silných a pulsujících demokraciích není velkorysý stát cestou do otroctví, ale spíše cestou k férovosti, ekonomické rovnosti a mezinárodní konkurenceschopnosti”.

Studie z roku 2015 z dílny londýnského Institutu pro ekonomické záležitosti došla k jinému závěru. Podle ní byl silný sociální stát ve skandinávských zemích nevydařeným experimentem, který zbrzdil ekonomický růst a od kterého všechny severské státy na konci minulého století různou rychlostí odstoupily.

Úspěch dán historickými předpoklady

Skandinávský úspěch a blahobyt přišly dávno před tím, než severské země začaly na konci šedesátých let minulého století výrazně posilovat roli státu. Podle časopisu Economist patřily severské země mezi lety 1870 a 1970 k zemím s nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě díky řadě ekonomických reforem včetně například privatizace lesů.

Švédsko rostlo mezi lety 1870 a 1936 nejrychleji ze všech průmyslových zemí. Švédský hrubý domácí produkt na osobu byl na konci 19. století na úrovni zhruba poloviny Velké Británie. O sto let později, v sedmdesátých letech minulého století byl o dvacet procent vyšší.

Růstu životní úrovně napomohla severská pracovní etika, která se mohla naplno rozvinout ve svobodném tržním prostředím. Skandinávské země také mohly navázat na tradici nezávislých farmářů, kteří v zemi na rozdíl od zbytku feudální Evropy hráli vždy důležitou roli. V Evropě byla většina obyvatelstva v období feudalismu v pozici nevolníků, kteří žádnou půdu nevlastnili.

Ve skandinávských zemích, s výjimkou Dánska, vlastnilo mnoho farmářů půdu i ve feudalismu. Dlouhotrvající existence soukromého majetku mezi širšími vrstvami obyvatelstva posílila vztah společnosti k soukromému majetku a jeho existence umožnila pochopit souvislost mezi tvrdou prací a individuálním bohatstvím.

Ať žije socialismus

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se na severu staly populární socialistické myšlenky  sahající od velkorysých sociálních opatření až k astronomickému zdanění privátní sféry. Švédsko zašlo v jejich implementaci nejdále.

Do konce šedesátých let nevybočoval ve Švédsku podíl státu na ekonomice od průměru ostatních evropských zemí, přestože sociální demokracie, která v zemi vládla, postupně rozšiřovala roli státu. V sedmdesátých letech ale socialisté šlápli na plyn. Daňová zátěž se výrazně zvýšila a diskriminovala podnikatele a rodinné firmy. V některých případech se nejvyšší sazba daňového zatížení blížila 100%.

Socialistické myšlenky kulminovaly v podobě zaměstnaneckých fondů. Stát část firemních zisků převáděl prostřednictvím dalších daní do fondu, ze kterého byly nakupovány akcie veřejně obchodovatelných firem s cílem postupně převést soukromé vlastnictví na vlastnictví všelidové.

Dopadlo to jako vždy

Vysoké daně a sociální stát si vybraly svou ekonomickou daň. Dramaticky se snížil počet nově vznikajících firem a s tím i počet nově vytvářených pracovních míst v soukromém sektoru. Přestože se počet obyvatel ve Švédsku mezi lety 1950 a 2000 zvýšil ze sedmi na devět milionů, soukromý sektor nevytvořil téměř žádná nová pracovní místa. Na seznamu sta nejvýznamnějších švédských zaměstnavatelů nebyla v roce 2004 žádná firma, která by vznikla po roce 1970.

V počátečních fázích expanze státu nacházeli lidé uplatnění ve státních službách, kterému vysoké daně umožňovaly zaměstnávat stále více lidí. Ale na počátku osmdesátých let státu došel dech. Daně již nebylo možné dále zvyšovat, a proto nebylo možné vytvářet nová místa ani ve státním sektoru. Nebylo kde brát.

Co nevznikne, nelze přerozdělit

Bohatství, které nevznikne, není možné přerozdělit. Ještě v roce 1975 bylo Švédsko na čtvrtém místě v žebříčku nejbohatších států světa. Po dvaceti letech flirtování se socialistickými myšlenkami kleslo na třinácté místo.

Ekonomické zaostávání vedlo v zemi ke změně politických preferencí. Ve volbách v roce 1991 zaznamenali sociální demokraté nejhorší výsledek za uplynulých šedesát let a nová vláda zavedla řadu ekonomických reforem včetně zrušení zaměstnaneckých fondů.

Sociálně demokratický ministr financí Švédska prohlásil v roce 2002, že „kdyby Švédsko udrželo od roku 1970 průměrné tempo růstu ostatních zemí, byly by celkové zdroje o tolik větší, že by to pro každou domácnost znamenalo měsíčně o 2 700 dolarů navíc”.

Osud ostatních severských států byl velmi obdobný, lišil se pouze rozsah, s jakou byly zaváděny socialistické ideje, a rychlost jejich opouštění po ekonomickém propadu.

Studie s názvem Skandinávská nevyjímečnost podle autorů dokazuje, že skandinávské země si mohly dovolit velkorysý sociální stát, protože těžily z desítek let mimořádného růstu bohatství. Navíc měly výhodu severské pracovní morálky v relativně velmi homogenní společnosti. Sociální stát žádný úspěch nepřinesl, ale naopak zbrzdil rozvoj celé společnosti.