Žijeme v totalitní demokracii

SU/IVAN HOFFMAN

Martina: Když jsem se tě zeptala, co tě za uplynulé týdny zaujalo nejvíce, tak jsi odpověděl: Důchodová reforma. Proč?

Martina: A řekni mi, v čem je to kouzlo důchodové reformy pro každou vládu? V čem to spočívá, že každá vláda vlastně řeší právě tuto záležitost? Je to z nutnosti? Je to jakási líbivost? Jak to vidíš ty?

Ivan: No já bych řekl, že to hlavní, co zajímá politiky, jsou peníze. No a když jsou politici u moci, tak velice rádi peníze vybírají, a neradi je vydávají. To znamená, když se dostanou do opozice anebo naopak, tehdy slibují, že budou méně vybírat daně, více se o občana postarají. No ale co vlastně vždy ty politiky u moci nejvíce dráždí, jsou právě ty výdaje mandatorní. To jsou ty, které se musí vyplácet ze zákona, se kterými nelze prostě manipulovat a jsou to velké částky. To znamená, že zájem o důchody spočívá v tom, že politici nikdy nepřestanou přemýšlet, jak právě ti důchodci, ze kterých už není žádný užitek, jak na nich ušetřit. Dokonce bych řekl, že kdyby důchodci neměli volební právo, tak by nejspíše ani neměli žádné důchody.

Při jednání o důchodech se ukazuje, že starší generace tu mladší špatně vychovala, a jde víc o peníze než o lidi

Martina: No, vláda teď nechce valorizovat důchody. Což by byla částka 660,-korun měsíčně na důchodce. A zdůvodnila to nutnou úsporou 19 miliard korun ročně. Je to podle tebe legitimní logický přístup? Zkrátka kde brát, když není?

Ivan: Jakmile vláda ty peníze vybere, tak je někde jinde utratí. To znamená argumentovat tím asi úplně nelze. Navíc je potřeba si uvědomit, že důvodem té valorizace je inflace, která důchody znehodnocuje. Ta inflace ovšem na druhé straně zvyšuje zisky státu, které by z peněz získaných navíc z nepřímých daní mohl důchodcům u státu kompenzovat. To znamená, není to tak, že by vládě nic jiného nezbývalo. Ona kdyby chtěla, tak to vyřeší takto jednoduše. Ale ona to nechce udělat, a to je právě, řekl bych, důkaz, že se chystá důchodce oškubat.

Ivan: No, řekl bych, že politici se na demografii a ekonomii pravidelně vymlouvají. A protože se na ně vymlouvají takovou dlouhou dobu, tak nám už to pomalu připadá jako legitimní. Jako logické. Oni tvrdí, že ten současný průběžný důchodový systém je neudržitelný, neboť populace stárne. Mladí staré neuživí, ale já bych řekl, že ve skutečnosti vždy záleží hlavně na mezigenerační solidaritě. Tedy na tom, zda i staří a nemocní, kteří celý život pracovali, ale nyní už z nich není ekonomický užitek, mají právo na důstojný život. To znamená, zda staří… Vždycky jde o to, zda si staří vychovají mladé tak, aby je nehodili přes palubu. A já bych řekl, že teď to vypadá tak, že ta starší generace si tu mladší vychovala špatně. Že úplně to zásadní, co je dneska potřeba rozhodnout, je, zda jde o lidi, anebo o peníze, a mám pocit, že ta mladší generace, která teď o tom rozhoduje, o těch důchodech, o těch starších, že jim jde spíše o ty peníze. Ale řekl bych zase, že to není asi tak úplně nová situace, protože si pamatuji, že za minulého režimu se říkalo, že domovy důchodců jsou pomsta za jesle, a ta mladší generace tedy také měla nějaký důvod, proč ty staré vzít na hůl.

Ivan: Určitě ne. Ono ty pochybnosti vlastně o tom průběžném systému, kdy vlastně vždycky ta mladší generace se starala o tu starší, a pak se jim to zase časem vrátí, tak asi by byly oprávněné, kdybychom neměli historickou zkušenost špatnou s tím, jaká je možnost vzít prostě ten svůj osud do svých rukou, mít osobní odpovědnost a postarat se o sebe sám tím, že za mlada si našetří na stáří. Tady je ten hlavní problém, kdy my z historie víme, že lidé vždycky tušili, že je stáří nemine, a také ten, kdo mohl, tak nějakým způsobem šetřil, střádal. Ale také víme, že se zpravidla z těch úspor ve stáří nepotěšil. Většinou tedy to bylo tak, že ty úspory znehodnotila inflace, měnové reformy. Došlo k válkám. K revolucím. No, a tím pádem vlastně se to spoření ukázalo jako taková marnost. A právě z této zkušenosti vyplývá, řekl bych, zájem o ten systém průběžný. Protože tam se vlastně vyřeší tento věčný problém znehodnocování úspor. Já jsem tedy, řekl bych, stoupencem toho průběžného, právě z tohoto důvodu.

Schopnost Francouzů vyjít masově do ulic a brát se za svá práva je užitečná, taková revolta ukazuje politikům, že si nemohou dělat, co se jim zamane

Martina: Ty potíže s penzemi nemá jenom naše země. Po celé Francii proběhly protesty proti vládní penzijní reformě. Přičemž ve Francii se odchází do důchodu ve dvaašedesáti letech. U nás v pětašedesáti. Ve Francii to chtějí zvednout na 64 let. U nás dokonce na 68. Zatímco my tady tak nějak mlčíme, tak podle odborů vyšlo ve Francii do ulic protestovat dva a půl miliónů lidí. Umíš si to představit u nás?

Ivan: No, kdyby u nás vyšlo dva a půl miliónu, to by bylo hezké, ale nás je tedy samozřejmě méně než Francouzů, takže by stačilo méně. Ale tam je překvapivé to, že když se díváme na ty záběry z Francie, tak vidíme, že do těch ulic vycházejí lidi mladí. To znamená, jde jim o princip. Není to tedy vzpoura těch, kterým jde prostě jenom o peníze, protože už jsou staří a už si tolik nevydělají. Ale mně se líbí ten francouzský způsob, kdy se lidé vlastně berou za vlastní zájmy, a je to prvek, řekl bych, takové přímé demokracie, ta revolta. A ta je vlastně někdy užitečná, aby si ti politici uvědomili, že si nemůžou dělat úplně, co chtějí. Ono ještě bych řekl, že existuje taková doopravdy vyšší spravedlnost už na tomto světě, a ta spočívá v tom, že se důchodci stanou nakonec i z těch ekonomů a prognostiků, kteří vymýšlejí ty důchodové reformy. Důchodci se stanou i z těch politiků, kteří nakonec nějakým způsobem rozhodují. To znamená, tak to tak asi je. Ale kdybych si měl vybrat, tak ano – ten francouzský přístup k důchodové reformě se mi líbí daleko víc než ten náš.

Ivan: Ano, uvidíme, jak se politici osmělí. Kam až daleko zajdou.

Ukrajina i Rusko jsou zjevně přesvědčené, že silou získají stále víc než jednáním, a zbytečně obětují hodně lidských životů

Martina: Ivane, další téma. Já, když jsem se tě ptala na události měsíce února, tak jsem si myslela, že jako první vystřelíš roční výročí rusko-ukrajinského konfliktu. Ale ty jsi to téma nenavrhl. Já vím, že jsme se mu věnovali poměrně obšírně v předchozích dvou měsících, ale je to, protože si myslíš, že vlastně všechno, co jsi k tomu mohl v aktuálním stavu říct, už řekl?

Ivan: Možná trochu ano. Možná je v tom i takový smutek z toho, co se děje. Protože samozřejmě je to stále téma prvořadé. To, co se děje, se za prvé děje blízko nás. Za druhé je to tedy nesmírná tragédie, a to první výročí asi krátce okomentovat bychom měli. No, ukazuje se, že ani jedna strana zatím ještě necítí nutnost sednout k nějakému společnému stolu a vyjednávat. Zřejmě si obě dvě strany myslí, že ještě můžou většího úspěchu docílit silou. A také se ukazuje, že obě dvě strany jsou ochotny obětovat ještě hodně lidských životů. A to je na tom úplně nejtragičtější. Protože už se všichni shodují na tom, že je to válka opotřebovávací. Což je eufemismus, protože se už jenom likvidují zbraně a marní lidské životy, aniž by už šlo o nějaké území zisky. To znamená – stejně bude nutné tu válku přerušit, ona k ničemu na bojišti nevede. Ale ještě se všem zdá, že se buďto na té válce dá trochu vydělat, anebo že ještě nemůžou získat nějakou drobnou poziční výhodu. To je tragická situace. To samozřejmě pomine. Přijde okamžik, kdy si k tomu stolu budou muset sednout, a čím to bude později, tím více zahyne lidí. My jsme v takové situaci, kdy se tváříme, anebo někteří politici se tváří, i velká část veřejnosti se tváří, že na prvním místě jsou hodnoty, mezinárodní právo, nějaká pravidla, která se musí ve světě dodržovat. A já bych řekl, že na prvním místě vždycky je lidský život, a je tragické, že to tak většina lidí anebo mnoho lidí necítí.

Ivan: Za zmínku to určitě stojí. Já se obávám, že si připomínáme návrat cenzury, protože stále platí, že svoboda slova buďto je, anebo není. To znamená, je-li něčím omezená, tak tehdy jde vždy o nesvobodu. Můžeme debatovat o tom, jestli si společnost může takový neregulovaný, necenzurovaný čili svobodný provoz slov všeho druhu dovolit. Ty názory se různí, a není to jenom u nás. Sledujeme, jak probíhá debata o tom, do jaké míry je třeba regulovat sítě, jako je Facebook, Twitter, Google anebo jestli prostě ty zásahy jsou cenzurní a omezují svobodu slova. To znamená, to téma je všude, ale řekl bych, že pokud důsledky svobody slova – důsledkem svobody slova je demokracie a řekneme si, že pokud slovo není svobodné, tak není ani demokracie, tak tehdy vlastně ti mocní mají na to vliv a řeší, zda chtějí tolerovat demokracii. A to už je takové, řekl bych, legrační, protože je-li to riskantní, riskovat tedy svobodu slova, když si každý řekne, co chce, tak tehdy se vlastně musí ti liberálové, kteří jsou pro svobodu slova, angažovat na obranu toho slova před cenzory. Výsledkem je potom dnešní Evropa, o které už můžeme v tomto smyslu při té velké regulaci a tlaku na regulaci slov říct, že žijeme vlastně v jakési demokratické totalitě. Anebo naopak, že to je totalitní demokracie. I když, to bych řekl, my to zažíváme zatím v takovém provedení soft. To znamená, není to nic dramatického.

Pokud někdo nedůvěřuje lidem a jejich schopnosti se zorientovat ve slovech, tak vlastně nedůvěřuje v demokracii

Martina: Ale myslíš si, že je to vždycky projevem určité nejistoty?

Ivan: Určitě. Protože ten, kdo věří v soudnost lidí, v jejich schopnost prostě si udělat vlastní názor, tak nemá potřebu ta slova regulovat. To znamená, regulace znamená nedůvěru v schopnost jednotlivců udělat si vlastní názor a z těch informací si vybrat, tohleto se v životě zachovat a podle toho žít. Pokud někdo nedůvěřuje lidem a jejich schopnosti se zorientovat ve slovech, tak vlastně nedůvěřuje v demokracii. Tak ta rovnice stojí.

Martina: A je pro tebe pozitivní informací, tedy že vláda zrušila funkci zmocněnce pro média a dezinformace, kterým byl Michal Klíma?

Ivan: Z toho, že vláda couvla, když už ji vlastně z celkového pokusu o cenzuru nařkla i Unie vydavatelů, takže z toho vlastně plyne, že to, co kolem informací i dezinformací vláda provádí, je spíše takový průzkum bojem, a že tím pádem má smysl na tyto vládní iniciativy, problematické, reagovat. Jinými slovy jít vládě po krku. To asi je jeden výsledek z toho nebo jeden výstup z toho, ale druhý je, že vlastně tak, jak oni tomu říkají – dezinformační agenda, tak ona bude teď spadat do kompetence Tomáše Pojara, který je poradcem vlády pro národní bezpečnost, z čehož tedy plyne, že nepůjde o dezinformační agendu, ale o agendu ohrožující národní bezpečnost. Což není nic moc. Protože si musíme uvědomit, že se připravuje návrh cenzurního zákona, no a v něm jeho takovou pointou je, že budeme mít veškerou svobodu slova, ale když řekneme něco, co tento poradce vyhodnotí jako ohrožení národní bezpečnosti, tak budeme mít velký problém. Teď jde ještě o to, jak bude vypadat ten zákon. Jak se bude dodržovat a tak dál. Ale jak říkám, zatím je to v takovém soft provedení. Ještě nás nikdo nezavírá.

Martina: Takže to, že vláda zřídila funkci zmocněnce pro média a dezinformace, kterým se stal Michal Klíma, pak ho pověřila úkolem vytvořit akční plán pro čelení dezinformacím a poté co narazila na nesouhlas, mimo jiné třeba Unie vydavatelů, tak vše smetla ze stolu. Tak tomu ty podle toho, co jsi říkal, rozumíš spíše tak, že si řekli: A toto se hned nelíbí, musíme na to oklikou?

Ivan: Tak je potřeba si uvědomit, že akce vždycky zákonitě vyvolá reakci. A my vidíme, že jelikož ta parlamentní opozice protestuje spíše vlažně a velká část médií je z větší části vůči této vládě, řekl bych, až servilní, tak se množí i různé jiné iniciativy mimoparlamentní a ty se postupem času samozřejmě budou na základě toho, jak se bude chovat vláda a jak se bude vyvíjet situace ve společnosti – radikalizovat, spojovat. To znamená, pokud to tady bude buďto ekonomicky, nebo pokud jde o svobodu slova k nevydržení, tak vůči tomu vznikne nějaká opozice. My vidíme, že v poslední době vznikla Iniciativa proti chudobě chystající demonstraci kolem advokáta Rajchla. Jsou tady lidé kolem protivládní výzvy „Pojďme se nebát“. Ti jsou, řekněme, konzervativní. Současně se na levici organizuje opozice a stará se o to expremiér Paroubek. Prostě těch iniciativ přibývá. Jsou různé a vláda je musí vidět. A také je vidí. To znamená, není to tak, že by si politik mohl dělat úplně cokoliv. Oni přeci jenom nějakým způsobem tu atmosféru ve společnosti reflektovat musí. A já mám pocit, že se to i trochu děje. I když to není tak na první pohled patrné.

Tlak na povinnou elektromobilitu vypadá spíš jako skrytý útok na mobilitu

Martina: Já teď tak ostře změním téma, protože nastartujeme poslední spalovací motory, ale ty nastartujeme, tedy ty poslední, až v roce 2034. Protože Evropský parlament schválil dohodu členských států Evropské unie, podle které rokem 2035 skončí výroba automobilů se spalovacími motory. Jak vnímáš toto rozhodnutí? A kdo podle tebe za ním stojí?

Ivan: Tak, předně se nezdá, že by to motoristé nějak vehementně slavili. Z toho, co dnes víme o elektromobilech, tak je jasné, že ta auta na elektřinu nebudou levnější, a ukazuje se, že ani ekologičtější alternativou těch automobilů normálních, které navíc už dnes jsou skoro bez emisí po těch všech přísných normách emisních, které výrobcům politici naordinovali. Já bych řekl, že ta averze politiků na benzín a naftu ničí životní prostředí už dnes. Ten vozový park stárne. Ta nová ekologická auta jsou předražená. Elektrická jsou bez dotace velmi obtížně prodejná. A pak je zde ten populární vtip o výfuku elektromobilů, kterým je komín uhelné elektrárny. Já to nevidím jako úplně nadějný trend.

Martina: Samozřejmě, že nemůžeme vědět, jestli do tohoto vývoje nevstoupí ještě, řekněme, nové technologie. Nové možnosti. Nové ekologičtější varianty. Ale v tuto chvíli musíme pracovat s tím, co máme. Rozhodnutí padlo. Je to podle tebe rozhodnutí především ekologů, inženýrů, technologů nebo politiků, ideologů?

Ivan: No, tak ten tlak na povinnou elektromobilitu vypadá podle mě spíš jako skrytý útok na mobilitu. Protože ten sen o bezemisních automobilech je vlastně snem o světě bez automobilů. Dekarbonizace, jak tomu říkají, podle skeptiků a realistů povede k brutálnímu omezení dostupné, individuální mobility. To znamená k omezení svobody. A pokud jde o optimisty – tyuž si to trochu zmínila. Tak ti spoléhají právě na, řekl bych, zázraky. Třeba, že někdo vymyslí levnou a věčnou baterii anebo levnou energii z obnovitelných zdrojů, které jsou dnes, když k nim započítáme všechny vedlejší náklady, externality a škody, tak jsou prostě drahé a škodlivé. Spoléhat se na to, že vědci něco vymyslí, a to je u té evropské agendy tak velmi často, že řeknou: „No, tak teď sice máte pravdu. Ty vaše námitky k tomu, co právě chystáme, asi vypadají jako oprávněné, ale nebojte se, vědci něco vymyslí. Něco se s tím v budoucnu udělá.“ Takže se přijme rozhodnutí, aniž by byly jasné důsledky, následky. Aniž by se vědělo, co a jak bude dál. Je to taková pýcha politika, který si myslí, že tím mandátem dostal rozum a že může vlastně říct úplně cokoli. A to bohužel neexistuje jenom na národní úrovni, ale i na té evropské, a mám pocit, že se to týká právě i té agendy propagovaných elektromobilů.

Automobilový průmysl se dostal do smrtelné křeče ve stylu: No, tak poslední zhasne. V jednu chvíli celé toto odvětví zanikne.

Martina: Takže nakonec o tom možná rozhodli především fyzioterapeuté, kteří propagují co nejvíce chůze pěšky?

Ivan: No asi ano, protože já bych řekl, že po těch generacích, které snily o cestování různými futuristickými vznášedly anebo vesmírné turistice, tak zřejmě dnes přichází taková ta zelená generace, která toužebně vyhlíží svět, po kterém se bude chodit pěšky. To je klidně možné. Ale také je možné, že vlastně příští generace něčím jezdit budou muset, a už dnes slyšíme zlé jazyky a recesisty, kteří mluví o tom, že nakonec se jednou budeme vozit auty z Ruska, které se kvůli sankcím budou vyrábět s minimálním množstvím čipů. Budou jednoduchá se spalovacím motorem, kde vlastně možná nás zachrání ty sankce, které jsme jako Západ uvalili na Rusko.

Martina: Já si myslím, že určitě jsou v tuto chvíli lidé, pro které je vzhledem k jejich životnímu stylu elektromobilita dobrým řešením. A řekněme možná i ekologičtějším, byť je to samozřejmě diskutabilní, co se týká výroby baterií a tak dále. A výroby elektřiny. Ale na druhou stranu, elektromobilita obohatila náš slovník o nové termíny. Například vzniklo slovní spojení, nevím, jestli si ho slyšel: „Dojezdová tíseň.“ A tento termín opravdu znají všichni elektromobilisté, kteří spěchají. Kteří zůstanou v zácpě. Kteří potřebují v zimě hodně v autě zatopit. Pro mě to zatím také nemá řešení. Představa, že jedu elektromobilem do Českého Těšína na koncert a pak zpět, znamená prostě najednou dvoudenní výlet. Řekni mi: Kde si myslíš, že se zrodilo to opět plošné, nařízené všem bezezbytku, bez možnosti volby?

Ivan: Já už jsem o tom před chvílí mluvil. Já mám pocit, že je to pýcha těch politiků, kteří si myslí, že když něco nařídí, tak se to prostě stane. Protože to nařídili, ale ono to samozřejmě… To by bylo strašně jednoduché říct, že je to takhle špatně. Jsou lidé, kteří doopravdy v ty elektromobily věří, mají je rádi. A tím elektrickým autem prostě rádi jedou. Ale i ti říkají, že je to auto na městský provoz. Na krátké vzdálenosti. Tehdy ten řidič ocení výhody. No, ale pak jsou lidé, kteří to auto potřebují na delší trasy. No, a tam ten elektromobil je nekomfortní. Je nespolehlivý a je doopravdy – teď je taková situace, kdy se píše o tom, že když Holanďané jedou do Alp a z Alp se vracejí Němci z dovolené, tak si vlastně všichni setkají někde u Frankfurtu nad Mohanem a porvou se o několik elektrických dobíječek, které prostě nejsou zdaleka schopny všechny uspokojit. Ono to nakonec nějak dopadne. Ti lidé si prostě počkají. Všichni nakonec domů dojedou, ale ukazuje se, že ten problém je velký. Protože těch elektromobilů je stále ještě velice málo, ale přibývá jich rychleji než těch dobíječek. Ty dobíječky budou spotřebovávat elektrickou energii, která nebude levná. Spíše bude drahá. Ty problémy jsou objektivní. Není, že by si je někdo vymyslel a že by je bylo možné nějak lehce vyřešit. To znamená, že mně z toho doopravdy vychází, že tady nejde o to přejít na něco jiného. Jako z koně na automobil a z automobilu na lepší automobil a z lepšího potom na elektromobil a tak dále. Já doopravdy mám takový pocit, že tady přichází ke slovu generace anebo politická elita, která soudí, že nás je tady moc. Že žijeme špatně a že tu škodlivou mobilitu může příštím generacím ušetřit nějaká umělá inteligence, díky které už tolik nebudeme muset cestovat. A nebudeme smět cestovat. Nebo, jak bych to řekl: Zavedeme tady takový globální home office anebo cokoliv něco distančního, kdy budeme všichni doma a ty auta bude používat jenom hrstka lidí. A ostatní budou spokojeni s tím, že se prostě nehýbou, že se ta mobilita veškerá zastaví, a takhle si to lidstvo bude v budoucnosti libovat. Já mám pocit, že jde o takovýto nějaký plán, a řekl bych dokonce ani ne zlomyslný, ale takový sen o nějakém lepším světě, ve kterém prostě nebudeme jezdit auty.

Martina: Takže se podle tebe může naplnit výrok Cimrmana: „Dost se narajzoval. Doma bude!“ Řekni mi tedy, je ještě jedna věc: Když si představíme, kolik lidí pracuje v automobilovém průmyslu. Kolik lidí po celém světě tento průmysl zaměstnává. Co si myslíš, že zákaz spalovacích motorů udělá s nimi? A s automobilovým průmyslem, jako takovým?

Ivan: No, tak poslední zhasne. V jednu chvíli celé toto odvětví zanikne. Ono už dneska v tom automobilovém průmyslu je dramatická situace kvůli koronaviru. Kvůli válkám. Hovoří se o tom, že dnes funguje zákon džungle. Prostě nejsou čipy a kdo by chtěl penalizovat dodavatele, že je dodal pozdě, tak to neudělá. Protože se bojí, že už mu je nedá nikdy. Že je dá někomu dalšímu. A tento zákon džungle neplatí jenom u čipů, ale i u jiných situací. Ty dodavatelské řetězce jsou strašně dlouhé. Ta nesoběstačnost těch jednotlivých továren je absolutní. Prostě nikdo není schopen udělat auto od začátku do konce sám. Je odkázán prostě na druhé. Už teď je problém a ten se samozřejmě bude zhoršovat. To znamená, jak politici to tlačí i na tu elektromobilitu, tak tím likvidují celé jedno průmyslové odvětví. Ono někde přežije. Auta se někde vyrábět budou, ale vypadá to tak, že ten průmysl automobilový úplně skončí v Evropě, a to není úplně nejlepší, když vlastně nevíme, co bychom dělali místo toho jiného. Takže vlastně ta obava o zaměstnání, o práci, ta je už úplně reálná. Ta je už u nás. Tu už vlastně prožíváme. To není něco, co by hrozilo, to se už děje.

Přepisování historie je jev, který se opakuje, který tady byl vždycky, a dneska přichází i generace velice inovativní, velice smělá, která zachází doopravdy hodně daleko

Martina: To je zvláštní, že probíráme čtvrté téma a stejně musíme skončit slovem: „Uvidíme“. Já si uvědomuji, že ty jsi byl v 80. letech písničkář, fotograf. Tak tady mám jedno téma z kultury. V březnu bude mít premiéru britský snímek „Tři mušketýři“, který na sebe dopředu upozornil především tím, že role D’Artagnana byla svěřena herci tmavé pleti. Prostě typický Gaskoněc za vlády Ludvíka XIV. Řekni mi, vzhledem k tomu, že nedávno v jiném populárním historickém seriálu hrála manželku Jindřicha VIII., Annu Boleynovou, také herečka tmavé pleti, zaujala tě ještě vůbec taková zpráva? Má to nějakou vypovídací hodnotu?

Ivan: Řekl bych, že má. Já jsem zaregistroval už před časem nejprve periferním zrakem jako kuriozitu, že vznikají různá hnutí a iniciativy na ochranu minorit. Třeba zahrnutých pod zkratkou LGBTQ+, že to nějak souvisí se sexem, a také hnutí na ochranu černých před bílými rasisty – Back Lives Matter. A pak jsou i zprávy o hnutí, která propagují jakési probuzení (Woke). No, a já stále nevím, jestli to brát jako výstřelek. Nějakou úchylku, která pomine sama od sebe. Takže vlastně není důvod to nějak zvlášť rozebírat než jako bizarní kuriozitu. Ale poslední dobou si říkám, ale ono je také možné, že to nepomine. Kdysi platilo, že jsme sledovali to, co se děje v Americe, protože jsme věděli, že časem to dorazí i k nám. A možná to platí stále. Možná existuje taková naděje, že už ne že v některých ohledech se po Američanech nebudeme opičit, ale možná budeme. To znamená, že my to jako fenomén asi musíme brát vážně. A já bych k tomuto černému D’Artagnanovi řekl, že asi taková základní otázka je, jestli po něm bude poptávka? Jestli se nám prostě takováto inovace bude líbit? Jestli to bude nový kulturní prvek, který se nám bude zamlouvat. Ale řekl bych, že asi to vypadá, že ne, protože jsem našel takový průzkum na iDNES, kde na otázku, jestli lidem vadí černý D’Artagnan, řeklo 97 % čtenářů, že jim to vadí, a jenom 3 % řekla, že jim to nevadí. To znamená, že my jsme zatím společnost, která prostě pro takovéto věci nějak příliš velké porozumění nemá.

Martina: Ty jsi řekl, že k nám s určitým zpožděním ty věci třeba z Ameriky přicházejí, ale ony už tady v určitém smyslu slova jsou. Protože třeba nedávno u nás byla kauza – dá li se to tak říci, že pražský Činoherní klub musel z repertoáru odstranit divadelní hru s názvem „Ujetá ruka“. Doposud tam hrál roli Afroameričana nalíčený Ondřej Sokol, ale nová smluvní podmínka zněla, že to není možné a že tuto roli musí hrát herec se skutečnými africkými nebo karibskými kořeny. Nevypadá takto nějak onen pověstný dvojí metr?

Ivan: No, asi ano. Ale musíme si všimnout, že to jsou věci, které k nám zatím přicházejí jako tlak zvenčí. To bylo přece i s tou pohádkou, která se dělala v německé koprodukci, kdy Němci chtěli, aby princ byl prostě barevný anebo aspoň princezna. Někdo aby tam byl z nějaké sexuální menšiny a tak dál. Když prostě ti naši řekli, že u nás v těch pohádkách to tak nikdy nebylo a že by se na to asi nikdo nedíval, tak z toho bylo takové rozladění na té německé straně, která už zřejmě v trendu nějak jede a tak dál. Ale stále to není úplně jednoznačné, protože když se podíváme na ty „Tři mušketýry“, tak současně teď vzniká a bude mít premiéru, už vlastně vznikl, už je natočený dvoudílný film o Třech mušketýrech, které natočili Francouzi a natočili to postaru. Podle recenzí jsou to asi nejlepší „Tři mušketýři“. Tak uvidíme. Takže ten britský D’Artagnan by to měl těžké, i kdyby byl bílý. Nakonec půjde vždycky o to, jaký je ten film, jaké je to divadlo, jakou to bude mít kulturní kvalitu, a tyto tlaky na to, aby to bylo politicky korektní a moderní podle nějakých dnešních trendů, tak ty nikdy nerozhodnou asi zřejmě o té návštěvnosti anebo o té sledovanosti. A také bych řekl, a tím bych to ukončil, že ono z té zmíněné ankety, jak jsem říkal, ten černý D’Artagnan, jak ho lidé nechtějí, tak z toho bych řekl, že plyne, že z toho moderního západního pohledu je ta naše česká společnost rasistická. Ale na druhé straně vidíme, že je ještě zcela normální z ruského pohledu. Což nevím, jestli si lidé úplně všichni uvědomují.

Martina: Abych pravdu řekla, teď jsem tomu úplně neporozuměla.

Ivan: No, všechny tyto moderní západní trendy se v tradičních společnostech, což je i ta společnost ruská, setkávají s velkým, řekl bych, neporozuměním, a Západ s těmito trendy je Rusům směšný. To je zvláštní. Oni vlastně říkají, že jsou kulturně úplně někde jinde a že vlastně takovéto výstřelky se u nich prostě nikdy neuplatní, a apelují na tradici, křesťanství a tak dál. To znamená, je tady určité kulturní napětí, bych řekl. Z tohoto tradičního pohledu je ten náš odpor proti těmto novinkám, řekl bych, v pořádku.

Martina: Tak beru zpět. Rozuměla jsem ti, jen jsem nechtěla uvěřit tomu, že si tak zahráváš. Ale ještě tedy úplně poslední otázka na toto téma. My přece víme, že Anna Boleynová nebyla ani Indka, ani Asiatka, ani Afroameričanka. Stejně jako jím nebyl francouzský mušketýr, jehož předobraz žil v letech 1611 až 1673. Řekni mi, proč se snažíme dojít do stádia, že projevem lidské vyzrálosti je, že přijdeš o historické povědomí, o historické reálie, o logiku a nad to přestaneš vidět?

Ivan: Já si myslím, že to je generační problém, že každá generace, která přichází, chce mít nejen svoji přítomnost, ale chce mít i svoji vlastní minulost. Svou vlastní historii. Že to přepisování historie je jev, který se opakuje, který tady byl vždycky, a dneska přichází i generace velice inovativní, velice smělá, která zachází doopravdy hodně daleko a předělává tu minulost takto dramaticky. V tom je možná rozdíl, že jsou až tak radikální. Ale jinak je to asi prvek, který tady byl vždy.

Martina: Ivane Hoffmane já ti moc děkuji za to, že ses se mnou ohlédl za měsícem únorem, a už teď se těším na to, jakým způsobem budeš glosovat březnové události. Brzy na slyšenou.

Ivan: Na slyšenou. Doufejme, že ten březen bude nějaký hezký. Nějaký lepší.

Martina: Kéž by. Ale zase musím říct: „Uvidíme.“

Ivan: Uvidíme.

IVAN HOFFMAN

(5 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...