Ceny elektromobilů, zvlášť vzhledem k jejich využitelnosti, nejsou zrovna nízké. A to obvykle ani přes mohutné dotace v celém řetězu jejich výroby a prodeje. Pokud si je tedy někdo pořídí, logicky očekává vyšší standard než u spalovacích aut, a to vlastně ve všech ohledech. Když totiž za rodinný hatchback o velikosti Volkswagenu Golf platíte tolik, kolik byste dříve dali za prémiový manažerský sedan vyšší třídy, pak jednoduše počítáte s tím, že se k vám prodejce bude chovat pomalu jako ke královské výsosti. A totéž pak očekáváte všude bez ohledu na to, zda se jedná o servis či třeba dobíjecí stanici.
Takto to ale nefunguje. Elektromobily nejsou dražší kvůli tomu, že by nabízely víc, představují méně efektivní řešení, a tak naopak mohou za podstatně vyšší sumy nabízet i podstatně méně – marně hledáme v nabídce jakékoli automobilky jiný než elektrický vůz, který by za 1,5 milionu nabízel „plechová” kola s kryty. Na jinou realitu je pak třeba se připravit i v případě provozu, neboť ani čerpací a dobíjecí stanice nejsou jedno a totéž.
Pokud potřebujete doplnit benzin nebo naftu a zajímá vás jen kvalita paliva a jeho cena, můžete se klidně spokojit s jedním stojanem kdesi v polích – za pár minut jste stejně pryč. U elektromobilů to tak není, nabíjí se desítky minut až hodiny a je iluze myslet si, že by to změnil jen zatím stále nedorazivší průlom v oblasti baterií. Elektrický výkon, který by stačil na vyrovnání doplnění třeba 50litrové nádrže nafty za 3 minuty, dnes obsluhuje menší města a z podstaty hned tak nebude na každém rohu, pokud vůbec někdy.
Při dobíjení elektromobilů tak člověk nutně potřebuje nějaké zázemí kolem, to ale u většiny stanic není a znovu stěží kdy bude. Vzhledem k tomu, že kvůli času „zabitému” při každém dobíjení bude muset existovat násobně více dobíjecích než čerpacích stanic, je iluzorní, že každou bude provázet toaleta, sprcha, občerstvení, cokoli takového. A nebo personál, který bude hlídat jejich čistotu. Většina bude vždy vypadat jako ta, kterou o dovolené poznal Herbert Diess, šéf koncernu VW. A nějak se s tím nemůže vyrovnat.
Diess se s Volkswagenem ID.3 Pro vydal na výlet po Itálii, přičemž elektřinu hodlal dobít v průsmyku Brenner. Nepovedlo se mu ale najít otevřenou stanici, a proto musel jet až do Tridentu. Tam se pak sice dočkal životodárné energie, ovšem také nepříjemného překvapení. Prostředí totiž ani zdaleka neodpovídalo jeho představám o „zeleném ráji“.
„Není tu žádná toaleta, nemají tu kafe, jeden stojan je rozbitý/mimo službu, to je opravdu smutný stav. Rozhodně se nejedná o prémiový dobíjecí zážitek, Ionity!“ napsal Diess v rozhořčení svém veřejnému účtu na LinkedIn. Jmenoval přitom firmu, která stanici vlastní a to ne jen jako nespokojený klient. Jedná se o společnost, do které VW vedle BMW, Fordu a Daimleru již v roce 2016 investoval nemalé peníze, a tedy ji částečně ovládá.
Podobné zkušenosti jako on přitom na internetu sdílí řada dalších motoristů, z nichž někteří Ionity popisují jako „firmu, která dělá auta se spalovacím motorem opět atraktivními“. Čekat ale nelze nic jiného – i spousta čerpacích stanic je ošuntělá, špinavá či jinak nevábná a bez jakéhokoli servisu, ale jak jsme zmínili, nemusíte u nich trávit čas. U těch dobíjecích nemáte na výběr a většina bude vždy vypadat jako ta v Tridentu – pár opuštěných stojanů a dál nic. Už jen proto, že většina lidí nebude ochotna platit v ceně „paliva” nějaký rozsáhlý servis kolem, prostě ne – většina hotelů také není Ritz, většina restaurací není zralá na hvězdu od Michelinu a potraviny kupuje spousta lidí z přepravek položených na zemi. Prodává cena, ne kvalita.
I v tomto kontextu je tedy otázkou, jak chtějí výrobci a politici chtějí lid k alternativnímu pohonu dovést, když ani šéf VW, který za něj tak horuje, nemůže vystát jedno z jeho nevyhnutelných úskalí. V kontextu s cenou těchto aut je to tak trochu „navoněná bída“. A bez nějakého technického průlomu tomu stěží bude někdy jinak.
Buďte první kdo přidá komentář