Konzervativní nebo mazaná? |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Giorgia Meloni vládne už rok nejen Itálii, ale celé pravicové koalici, v částečných komunálních volbách před dvěma týdny převálcovala levicové soupeře i pravicové partnery, má být pravicová nebo konzervativní, ale efekt je stejný jako u “pravicové” Merkelové. Dokonce někdo může tvrdit, že Meloni s Merzem, který vede po Merkelové CDU, zdaleka nedosahují politického talentu Merkelové, ale přesahují ji pouze v míře atlantické servilnosti k politickému monstru Bidenovi a jeho generálům. Celá záležitost je už sto let jasná španělským patriotům, konzervativně myslící člověk nemůže chovat žádnou afinitu k anglosaským amorálním kšeftmanům.

Na webovém magazínu Barbadillo, který myšlenkově inklinuje k jistému směru italské tradiční pravice, komentuje konzervativismus Meloni politolog profesor Salvatore Vassalo, který o tom dokonce napsal knihu. V struktuře filosofujících termínů vzdálených od politické každodennosti mu vychází úžasný druh konzervativismu ministerské předsedkyně. Podle politologa Itálie nikdy neměla konzervativní stranu a Meloni momentálně buduje lidovou národně konzervativní stranu, z neznámého důvodu profesor opomněl křesťanskou demokracii, která ve své vrcholné době přece byla konzervativní lidovou stranou. Voličská základna Meloni dnes jde daleko za původní omezený voličský segment, profesor tomu přikládá nadčasový význam politické evoluce, ale dá se v tom vidět i volební boom vůdkyně, která dovednou manipulací odsála voliče svým koaličním partnerům. Profesor říká, že národně konzervativní strana nemůže být stranou typu Thatcherové, musí být sociální, s obzvláštní ochranou sociálně slabých a fragilních společenských segmentů, musí chránit ty, kteří jsou nejvíc vystaveni ekonomickým tlakům, senzitivní k etickým tématům a tématům tradiční rodiny. S tímto pojetím se dnes identifikují téměř všechny národně konzervativní hnutí v Evropě.

Po filozofujících úvahách profesor přece jenom odhaluje machiavelistické tahy Giorgie Meloni, v letech 2014-19, když Salviniho Legu volilo 34 % Italů, Meloni z taktických důvodů radikalizovala rétoriku, začala používat Salviniho radikální jazyk, populistický, suverenistický, antievropskounijní, antiimigrační, nepřátelský k mainstreamu a k politicky korektnímu. Podle profesora tyto záležitosti dnes už nejsou na pořadu dne. Po tomto odhalení jsou vzletné úvahy o zakladatelce národně konzervativní strany úplně bez podstaty, její apologet ji nechtěně odhaluje jako politickou pletichářku. Profesor dál hovoří o její kapacitě lineárního myšlení, schopnosti ministerské předsedkyně jasně mluvit ke všem typům médiím, přesvědčit publikum atd. Schopnosti velkého politika nevyplývají z teoretických premis, ale spočívají na intuici, která je schopna syntetizovat v daný okamžik společenské potřeby, Meloni nepatří do této kategorie, prozatím se jeví dobrým taktikem, nic víc.

Na jiném pravicovém informačním médiu Destra velmi adkvátně analyzuje roční vládnutí Meloni Maurizio Bianconi v článku “Postdemokratická sjednocená strana a opozice, která není.” Bianconi trefně popisuje tragickou pravicovost Meloni: “Někdo může říkat, že když už neexistuje nic lepšího, měli bychom se spokojit s Meloni a její vládou, nejlepší je často nepřítelem dobrého, ale není tomu tak. Nejde o dobré a lepší, ale o víc nebo o méně mizerné. Méně špatné ve špatném, ale nakonec to dojde do polohy horší než špatné” Vládnutí v logice globalismu, atlantismu a postdemokracie je horší než špatné.

Znamená to ztracenou příležitost alternativy, Meloni společnosti ordinuje místo léku placebo. O sekundárních otázkách povýšené na ústřední se vede pravolevá debata. Centrem úvah je to, co je běžné a překrývá se ve strategických bodech mezi pravicí a levicí. Zahraniční politika, aliance, vztahy k NATO, válka na Ukrajině, vztahy s USA, Čínou, Ruskem, EU, ekonomická politika, finanční politika, růst HDP, virtuální státní učetnictví. V těchto tématech, které jsou fundamentální, se pravice a levice překrývají a orientují se na postdemokratickou afirmaci. Schein (vůdkyně levicové opozice) je totéž co Meloni.

Bylo by aktem politické jasnosti, kdyby se tyto síly slily do jednoho hnutí, které by se bez nějaké nadsázky mohlo nazývat SPS (sjednocená postdemokratická strana). Nebylo by to nic výjimečného, kdyby na tomto společném projektu participovaly pravicové a levicové proudy v podílech voličských bonusů. Dnes vede fundamentální propast mezi finanční funkční globalistickou postdemokracií podporovanou postdemokratickými stranami, a těmi, kdo reálně vládnou oproti funkční demokracií, reálné ekonomice a sociálním právům. Postdemokratické spektrum zahrnuje všechny strany v parlamentu v čele s FdI a levicovou Pd. Mimo tuto frontu existuje v zemi neformální čtvrtý stav, možná většinový, neorganizovaný ani nikde nezastoupený. Kritické ideje k vládnutí Meloni jdou od tábora, který k ní zdánlivě nemá daleko, ale ve skutečnosti jde o hvězdnou vzdálenost, vzájemná totální cizorodost těchto táborů a budoucí cesty v různých teritoriích, v termínech jiných civilizací a destinací. Lapidárně: “Hlupáci mají zásady, mazaní a chytráci mají cíle, jedni jsou s blázny, druzí s Meloni a se Schlein.”