Vzpoura středoevropských davů?

V naší vlasti již přes rok a půl vládne koalice, která je rostoucím množstvím obyvatel označována za zdroj nejhoršího vládnutí od pádu starého režimu. Buď jak buď, jde o nesourodý slepenec o pěti politických partají; některé ze zúčastněných stran jsou liberální, jiné konzervativní a výnosné pozice si v ní zařídili i anarchismem křtění Piráti. Mladí bouřliváci, kteří se mávnutím kouzelné hůlky moci rychle proměnili ve „staré hofráty“ – rázně usměrňující případné zbytkové stranické idealisty.

V samotném čele vlády stojí okázalá veřejná gesta i přehnanou gestikulaci milující profesor Petr Fiala, jenž v případě závažných obtíží kabinetu nejradši, tak jako v dobách, kdy zastával post ministra školství, až křiklavě mlčí. Případně ujíždí do vzdálených krajin, aby tam doslova sbíral diplomatické lichotky a další v podstatě prázdné pocty. Kolem a kolem tedy nastalo mocenské unikum nevhodné pro obtížné časy, jimiž procházíme. A jimiž ještě léta procházet budeme…

Ctižádostivým brněnským politologem vedená „panská koalice“ je příznačná špatnou veřejnou správou, pompézní bezkoncepčností, prostoduchostí i neprofesionalitou, služebností v mezinárodních vztazích a celkovou nevypočítatelností. Čímž samozřejmě jen dále významně přiživuje stávající hospodářský propad ČR. Dosti trefná je v tomto smyslu například charakteristika Fialova akademického kolegy Pavla Šaradína: „Patálie s valorizací důchodů je pouze vyústěním podceňování reálných problémů české společnosti a rezignace na předvídatelnost. Podobně jako nedodržení finančních závazků vůči učitelům.“

Jedno však prapodivnému slepenci formálně hodnotově protichůdných partají upřít nelze: z čistě mocenského hlediska je „srdce Evropy“ jenom a pouze její píseček. V obou komorách parlamentu dominuje zcela suverénně. Vlastního člověka dosadila rovněž na Pražský hrad, přičemž nápad Pavlovy kandidatury vznikl – dle slov prezidentova hlavního pobočníka, někdejšího velvyslance v USA – před několika lety na americké ambasádě. Už to samo je hodně pozoruhodným faktem. Stávající hlava státu přitom, zdá se, nepřestává být de facto poslušným vojenským velitelem (NATO), jenž již v samých počátcích své hvězdné kariéry zavčas změnil (světové) strany. Tudíž nyní patrně aktivně a iniciativně plní vše, oč jeho klíčoví podporovatelé v předchozí několikaletém předvolebním tažení jen slůvkem zavadí.

Brzy stávající kabinet zcela doplní podle svého vkusu též Ústavní soud ČR, kde letos končí funkční období celkově sedmi soudcům. Včetně předsedy Pavla Rychetského, jenž ostatně svá závěrečná léta v odpovědné funkci proměnil doslova v perfektní karikaturu jím tolikrát veřejně prosazované apolitičnosti ÚS. Takže kdoví, jak tomu nakonec bude s některými zjevně protizákonnými postupy kabinetu. Zejména s bezdůvodným vyhlášením legislativní nouze, skrze níž byla bez námahy protlačena ona výše zmíněná asociální norma o regulaci důchodů.

Samotnou kapitolou je mediální situace v zemi, jelikož většina sdělovacích prostředků středního proudu, na prvním místě veřejnoprávní (!) Česká televize, obvykle vcelku nepokrytě sympatizuje s pětikoalicí. Vždyť třeba její nenávist k Andreji Babišovi má snad až platnost Desatera a těžko na tom něco změní čerstvé zvolení jejího nového vedení.

Kabinet vedený někdejším antikomunistickým aktivistou a monarchistou Fialou si proto může dovolit opravdu hodně. Ušetří-li například na důchodech, neváhá valorizovat platy poslanců anebo ohlašuje nesmyslné nákupy předražené letecké techniky ze zbrojovek spřátelené supermocnosti. Stejně jako schvaluje evidentně související, přitom ošidné, bezpečnostní dohody s toutéž zahraniční mocí.

Ne dost na tom: může si dovolit ještě víc. Bojovat, řečeno skandálními slovy premiéra, proti „nesprávným názorům“. Nespokojence staronově, takříkajíc „po bolševicku“, kádrovat, vyhrožovat jim a cenzurovat za pomoci zcela mlhavého slova „dezinformace“. Jsou to přece takzvaní „dezoláti“, „chcimírové“, „agenti Moskvy a Pekingu“. Případně jaksi mentálně méněcenní občané, jež ovlivnily (z podnětu tajných služeb na počátku ukrajinského konfliktu svévolně vypínané) proruské weby. Dokonce se v podstatě příležitostně veřejně slibuje, že se s demonstranty čili lůzou zatočí, vždyť té svobody slova je už tak nějak moc! Všeříkajícím se v tomto kontextu stává stanovisko ministra vnitra: „Očekávám, že organizátoři se od těchto projevů násilí distancují. Vyvolává to totiž dojem, že celá tzv. demonstrace proti bídě byla jen zástěrkou proruské provokace, a k takovým projevům rozhodně nemůžeme být tolerantní.“

Možná se nám opravdu zlehka vracejí „staré dobré časy“. Urážlivá rétorika kabinetu se věru notně podobá nálepkám starého režimu, který lál nespokojencům do „amerických agentů“, „samozvanců a zaprodanců“, případně do obětí štvavých západních vysílaček. Zdrojů takzvané ideologické diverze hodných důsledného rušení.

Popisované mimochodem v mnohém připomíná také stávající vývoj na předvolebním Slovensku, jež má však jednu zásadní výhodu. Její dosavadní stranická opozice, především Smer – Sociálna demokracia (byť k ní můžeme mít jakékoli kritické připomínky), je silná a akceschopná. Což ani zdaleka není případ českých zemí, kde se čistě vinou vlastní neschopnosti sesypala na mimoparlamentní hromádku celá levice. V zákonodárných sborech zůstal v úloze levicově-populistické opozice multimiliardář Babiš, případně svérázný národovecký křikloun s japonskými kořeny Tomio Okamura. Dva političtí podnikatelé, kteří si nejspíš, vzdor vší své agitaci, v reálu nijak nepřejí, aby právě nyní sami přebírali odpovědnost za naši zem. Opatrnicky a prospěchářsky se bohužel většinou projevují také odborové svazy, jejichž významný mnohaletý funkcionář Josef Středula v podstatě pouze předstíral účast v poslední prezidentské kampani, z níž nakonec (po „zeštíhlení“ tučného volebního konta) zavčas odstoupil.

Neživotnost české demokracie se zdá o to markantnější, když se rozhlédneme po aktuální Unii. Zatímco ve Francii kvůli pozdějšímu odchodu do důchodu neustávají demonstrace a v sousedním Německu zas často probíhají rozsáhlé stávky za práva zaměstnanců, v Česku je tomu diametrálně jinak. Zdejší nesouhlasné veřejné akce jsou často roztříštěné, vnitřně nejisté, mnohdy organizované nanejvýš prapodivnými, případně v předchozích dobách (mocensky) zkrachovalými, osobnostmi.

Hezkým příkladem takovéto křiklavé nemohoucnosti se stala vcelku nedávná bizarní „vzpoura akademických davů“. Když už konečně pochopili i čeští vysokoškolští kantoři (začasté zřejmě voliči domácí pravice), že jim za stávajících poměrů naprosto nebývale teče do bot, rozhodli se na Den učitelů vyjít do ulic. Dopadlo to však příznačně. Jejich platy – speciálně v oblasti humanitních věd – sice nejsou ani náznakem srovnatelné s ohodnocením jejich francouzských či německých souputníků, nicméně příslušný odborový organizátor honem, honem ujišťoval, že akce není nijak namířena proti vládě! Kdosi celý podnik mentálního výkvětu národa tehdy přejmenoval trefně: na skupinovou terapii ponižovaných.

Je to vcelku tragédie, nadto s hlubokým symbolickým obsahem. Ovšem buďme pořád optimisty, každá krize je prý příležitostí. Je možné, že tato dlouhodobá krize vygeneruje nějaký nový zásadní motiv nebo personu. Nemálo záleží i na tom, jak daleko další problematická vláda střední Evropy ještě prostřednictvím nebývalého prohlubování dluhové pasti, zdražováním energie, služeb a zboží (včetně příležitostně nedostatkových léků) nakonec zajde. A také, jak hodně ještě poklesne ve způsobech svého boje za udržení moci. Neboli nové politické kultury, nanejvýš hodnotového vládnutí.