V budoucnu demokracie nebude. Směřujeme k autoritativnímu způsobu řízení společnosti

SU/VIDLÁK

Martina: Uvedls řečnickou otázku. Copak prezident Zelenskyj nevidí, kolik umírá lidí? Umíš si vysvětlit ten vztek, který zahlcuje některé české politiky, novináře, když slyší jakákoli slova o potřebě míru, o potřebě ukončit tento konflikt, aby neumírali další a další lidé, aby se nedecimovala země? Uzavřít alespoň třeba příměří. Chápeš, kde se bere tolik vzteku a urážek v podobě chcimírů?

Vidlák: Naprosto chápu. Myslím, že to je úplně jednoduché. V podstatě veškeré západní elity, a i spousta obyčejných lidí s touto vítěznou válkou spojila své posty. Myslím, že tato válka skutečně bude tím dějinným zlomem, který to dotvoří. Fakt nevím, co bude po ní, nebo co se stane, ale vždyť za ten poslední rok vidíme zcela jasně, že Západ s touhle vítěznou válkou spojil všechno. To pomaloučku vylézá na světlo, pomaloučku se to začínáme dozvídat i z mainstreamu. Mluví se o tom, že tahle válka hraje strašnou roli v příštích amerických volbách, že je strašně důležité do té doby zvítězit.

Dodneška potkávám na sociálních sítích neskutečná množství lidí, kteří prostě v toto vítězství pevně věří, i když objektivní realita už mluví úplně jinak. Oni si prostě myslí, že bez tohoto vítězství to nepůjde. Prezident Zelenskyj před rokem v březnu také řekl, že nebudou vyjednávat, že jediný způsob, jak se tahle válka může ukončit, je, že Ukrajina kompletně obnoví své hranice včetně Krymu. A kdoví, jak si to představují dál. A cokoliv jiného než tohle, je víceméně prohra. Tahle prohra, vzhledem k tomu, kolik už to stálo peněz, je tak obrovská, že bude mít dopad na celou Evropu, ale i na Spojené státy.

Martina: Máš z toho strach? Navazuju na to, že jsi už asi před rokem napsal emotivní blog, ve kterém říkáš, že některé tvé děti už jsou také v jatečním věku, a vypadalo to, že máš nahnáno.

A myslím, že ze zoufalství se může stát hodně. Protože žádný politik, žádný lídr, který je dnes velmi vysoko, se toho nechce vzdát. A tohle bude mít i hospodářské dopady. Prostě, není to jenom o tom, že on potřebuje mít punc vítězného bojovníka, ale také, pokud prohrajeme, tak to bude znamenat obrovské ztráty peněz. Ty dluhy nikdo nikdy nezaplatí. V podstatě to, co se jenom nasypalo na Ukrajinu, se dá zaplatit jedině tehdy, když to zaplatí Rusko. To se nikdy nezaplatí z našich peněz, prostě se to nikdy nesplatí.

Směřuje to k tomu, že naše děti půjdou na frontu

Martina: Ty jsi říkal, že si myslíš, že musí být vítězství Ukrajiny ještě do voleb v Americe. Ale já jsem četla rozbory, které hovoří trochu opačně, že válka na Ukrajině skončí, až budou americké volby. Možná přesněji řečeno, až podle toho, jak skončí americké volby. Považuješ to za věrohodné a pravděpodobné?

Vidlák: Myslím, že jak se budou blížit americké volby, tak křeč elit s tím něco dělat bude čím dál větší. Samozřejmě za předpokladu, že, řekněme, průběh války bude vypadat velmi podobně, jako vypadá dneska. Jak říkám, nejsem voják, ale dovedu si představit i varianty – ve válkách se dějí různé věci, válka není nikdy jistá – může se stát, že z toho bude velké západní vítězství, a Putin se pak třeba, když to bude opravdu vítězství, a tak se tím srovnají všechny dluhy, zaplatí někdo jiný, bude se drancovat zase jiná země, Rusko suroviny má. Takže se to někde projeví, a pak se může stát, že se všecko uklidní, A nebude důvod proti tomu vystupovat, a všecko se, řekněme, trošku vrátí do starých kolejí.

Martina: Několikrát jsem v poslední době slyšela, zejména při diskusích s rodiči, kteří se snažili dostat děti na střední školy – a byl obrovský převis, kterého si taky vláda nějak dopředu nevšimla – že několik desítek tisíc dětí nebude mít kde ubytovat, ani na učebních oborech, ani na středních školách – a asi ve třech případech si rodiče, se kterými jsem mluvila, smutně povzdechli, že možná maturitu na frontě nebudou potřebovat. A mě nesmírně vyděsilo, jak si vlastně začínáme, sice s úzkostí, ale na tuto myšlenku zvykat.

Vidlák: Však to k tomu opravdu směřuje. Já opravdu vidím přípravy na to – minimálně úvahy k tomu směřují – jestli se ta prohraná válka nedá nějakým způsobem zvrátit. Vždycky, když se o tomhle mluví, tak si představuju Goebbelse, jak v roce 43, to už je po Stalingradu, a už je vlastně všem rozumným jasný, že to je v háji a že prostě v Německu je válka prohraná, jde, postaví se před lidi a křičí:“chcete totální válku?“ – a oni mu tleskají.

Martina: Chcete Habeš, nebo máslo? A hospodyňky křičí: „Habeš.“

Vidlák: Ano, přesně. Přesně takhle to je, takže ty snahy tam dojít mohou. Ale znova říkám, já mám spíš pocit, že náš Západ začíná tak zoufale haprovat, že opravdu je tím dinosaurem a že se pod ním dějí věci, který nemá úplně pod kontrolou. Nebo není to tak, že by vedl. Podle mě tato válka velkých médií s novými médii, válka, řekněme, Západu, proti zbytku světa, už není rovná. Ono se to přehouplo, a oni si toho jenom nevšimli. My už netaháme za delší stranu páky, a není to už ani, podle mě, vyrovnaný boj.

Hodně lidí si myslí, že si Putin dělá legraci, když říká, že svět bez Ruska nemá smysl. Ale oni opravdu v krajním případě atomovky použijí.

Martina: Naše vláda s námi občany nediskutovala ani obrannou smlouvu se Spojenými státy, ani Lisabonskou, ani povinnou solidaritu, mám na mysli evropskou dohodu o migraci, ani třeba užívání datových schránek. Dá se tedy očekávat, že s námi nebude konzultovat ani případný vstup do války. Řekni mi, myslíš si, že už opravdu jdou tyto věci zcela mimo nás? Už jsme ve vleku, který se nedá zastavit?

Vidlák: Ano i ne. Věci jdou mimo nás. Je to zase trošku dané tím, kde jsme. Jsme v nějakém postavení, řekněme, lokajů vůči velmocem, naše vláda s chutí šla s pány na led, takže my si za ně můžeme zlámat nohy, a to mě nepřekvapuje. Nechci tady tvrdit, že to je pravděpodobné, ale chodí mi to každý den, vždycky se dozvídám, kdy už ta válka začne, a kdy nás začnou mobilizovat. A já si myslím, že takhle to není, ale že riziko stále roste, a zároveň s tím roste riziko třeba i nějaké atomové války, protože si nedovedu představit, jak může prohrát jaderná velmoc. Já si myslím, že si tady spousta lidí myslí, že si Putin dělá legraci, když říkal, že k čemu je Rusku svět bez Ruska. Ale myslím, že oni to opravdu v krajním případě udělají, že atomovky doopravdy použijí, kdyby na to přišlo. Já přeci jenom ruskou povahu trochu znám, taky jsem napůl z Ukrajiny, prostě půlka mé povahy je z východních stepí, a oni to udělají, když na to přijde. Myslím, že to je ještě daleko, ale toto riziko bych považoval za významný, a stále rostoucí.

Já jsem si taky před třemi, čtyřmi lety neuvědomil, jak významní jsou, řekněme, influenceři na sociálních sítích. Vidím to až teď, když v tom sám běhám. A stalo se to. Prostě se to stalo, a myslím, že i v těchto procesech jsou věci, které nevidíme. My nevidíme, kde vyjednávají čínští diplomaté, nevidíme, co se teď děje v Africe. Víme jenom, že se někde setkávají. Tamhle jel Lavrov, tamhle jel Blinken, tamhle někde se domluvili, nebo nedomluvili, je z toho nějaké komuniké, ale nevíme, co si vlastně řekli za zavřenými dveřmi. Podle mne se dějí procesy, které jdou přesně proti tomu, aby z toho velká válka byla.

Martina: Říká se, že velmoci nemají přátele, nebo partnery, ale jenom dočasné spojence. Jsi v této souvislosti spokojený a ulevilo se ti, když jsme podepsali obrannou smlouvu s Amerikou?

Vidlák: Vzpomenu si, myslím, že to říkal přímo Henry Kissinger, když se díval na to, jak Američané odcházejí z Jižního Vietnamu, a jak to tam Severní Vietnam celé převálcoval, a samozřejmě si vyřídil účty se všemi Jihovietnamci, který tam zůstali a kteří podporovali Spojené státy. Povzdechl si tenkrát, že je velmi nebezpečné být nepřítelem Ameriky, ale být jejich přítelem je smrtící. A myslím, že tohle platí i pro naši vládu. Platilo to i pro vládu v Afghánistánu, která byla proamerická, než pak Američani téměř ze dne na den odešli, a může se to stát i tady.

Martina: Myslím, že ještě před deseti, patnácti lety by se o závazku takové důležitosti, a to mluvím nejenom o obranné smlouvě, ale i o evropské dohodě o migraci, diskutovalo v médiích, lidé by se k tomu vyjadřovali, jedni by byli pro, druzí proti, navzájem by se napadali. A teď je ticho po pěšině. Ty jsi v první části našeho rozhovoru řekl, že bychom se možná měli zamyslet nad tím, jestli se předchozí vlády s námi radily o takových důležitých věcech. Ale já jsem si třeba teď vzpomněla na radar v Brdech. Tehdy i paní ministryně Parkanová nazpívala píseň, ale nakonec to vyšumělo – lidé nebyli pro. A nakonec pak nebyl takový zájem z americké strany, takže radar nedopadl. Ale teď už je ticho po pěšině. A najednou jsme se dozvěděli, že Česko souhlasilo s evropskou dohodou o migraci, což je asi jeden z vůbec nejdůležitějších aktů, který určitě zasáhne do životů nám všem. Přijde ti to v pořádku? Přijde ti to normální?

Vidlák: Víš, proč se o těchto věcech skoro vůbec nediskutuje? Protože těch jobovek je tolik, že už to lidi prostě nezvládají. Když tenkrát byl radar v Brdech, tak to bylo téma, které ovládlo prostor, i mediální, a veřejný prostor byl v podstatě tímto tématem zaplněn, a nebylo nic jiného. Teď? Vždyť to je jedna jobovka za druhou, jeden průšvih za druhým. Támhle Stanjura zas nezvládl rozpočet, támhle máme válku za humny, támhle se děje tohle. Každý den je nějaký další průšvih: Vysoké ceny energií, maloobchod klesá, už jsme technicky v recesi. Vždyť každý den se dozvídáme tolik jobovek, že jedna další… Já myslím, že to už z hlediska nálady ve veřejnosti, že je tolik průšvihů, že jeden další už se normálně snese.

V Německu „Wir schaffen das!“ nevyšlo, tak to přesunuli na nás

Martina: Dobře, ale já ještě musím říct, že špatně snáším, když ze mě někdo dělá úplného hlupáka. Když mi řekne, že povinné kvóty nejsou, ale je povinná solidarita v oblasti migrace, což je vyslovený newspeak. My jsme přijali možná nejvíce uprchlíků z Ukrajiny, Evropská unie nám zatím na to nepřispěla, přestože dlouho hovořili, že to tak bude, a vláda to slibovala, a teď povinná solidarita. Co z toho vyplývá pro tebe, když si tak nad těmito věcmi přemýšlíš?

Vidlák: Já si vzpomínám na mého tatínka, když tenkrát bylo referendum o vstupu do Evropské unie, a my jsme celá rodina hlasovali proti, a můj tatínek tenkrát celkem lakonicky říkal: „Oni nás tam neberou proto, aby nám pomohli, ale proto, že nás ještě potřebují využít.“ No, tak teď se to děje. Táta měl pravdu. Jenom akorát chvilku trvalo, než jsme si to uvědomili. Oni to dělali od začátku: V Německu „Wir schaffen das!“ nevyšlo, tak to Wir schaffen das přesunou na nás, my to třeba zvládneme. Troufám si ale tvrdit, že my Češi i v té migraci budeme úspěšnější, že u nás to zvládneme do jisté míry lépe, že si s uprchlíky poradíme o trochu lépe než v Německu. I přesto, co přijde, i když se nám to nebude líbit, i když je to naprostá blbost, a vůbec bychom to dělat neměli. Ale my jsme celkem šikovní.

Martina: Dobře, ale přece jenom tady máme hodně Ukrajinců, a mnozí z nich, a možná i většina, tady zůstanou.

Vidlák: Ano. Opravdu jsme v dějinném zlomu, a došli jsme ke koncům toho, co se dlouhodobě připravovalo. Možná ne přímo na to, ale vždyť i evropské státy, i celá Evropská unie, přes legislativu, a všechno, co se děje, si postupně, krok za krokem, stavěla na tom, aby takovouhle věc mohly připravit a udělat. A že se tomu nebráníme? No, tak teď už je opravdu těch průšvihů tolik, že… a není ani moc, jak se tomu bránit. Asi by byla úplně jiná otázka, kdybychom měli vlastní českou, silnou armádu, asi by to vypadalo jinak, než v roce 89, ale kdyby třeba s něčím takovým přišli v roce 89, tak jsme mohli říct: Tak nastartujeme těch x tisíc tanků, které tu máme, a zkuste nám něco říkat. Vždyť my se nemáme čím bránit. Já se celkem nedivím tomu – ne, že to lidi nechává chladnými, ono je to chladnými nenechává, ale co mají dělat? Jak se proti tomu máme bránit? Sesadíme vládu a náhle to všecko naskočí jinak? Změní se něco? To bude zase poměrně velký, silný proces.

Ale jsem rád, že lidi začínají chápat, že dřív, než budeme protestovat, si musíme vybudovat něco, aby ten proces měl vůbec nějaký smysl. Musíme aspoň něco zase získat do vlastních rukou. Když nic není v našich rukou, tak co chceme vybojovat? Nelíbí se mi to, je to naprostý nesmysl, a přál bych si, aby to lidi ze židle zvedlo víc, aby proti tomu víc bojovali. Ale na druhou stranu, nechci je hanět za to, že už jsou z toho rezignovaní. Tenhle boj, který se teď snažíme vést, jsme měli vést před patnácti lety, to bychom asi byli úspěšnější. Ale tenkrát to tak nikdo neviděl, a leckdo tomu tleskal. A to i z těch, kteří dneska s námi stojí na stejné barikádě, a tenkrát si ještě mysleli, že to bude k dobrému, a ještě nevěděli, že to k dobrému nebude.

Martina: Mimochodem, já jsem hlasovala pro vstup do Evropské unie, a měla jsem pocit, že děláme jediný možný krok, a až časem člověk zjistil, že věci jsou třeba jiné. A také musím říct, že Evropská unie, do které jsme tenkrát vstupovali, byla jiná než Evropská unie dnes. Ale tvůj tatínek to věděl. Řekni mi, co dělá tvůj tatínek, nebo co dělal?

Vidlák: Můj tatínek je elektrikář. Ale můj tatínek byl už od 80. let představený našeho evangelického sboru, takže byl už v 80. letech tak trošku na ráně, a musel být tak trošku rebel. Takže tím, jak byl představeným našeho sboru, se už od 90. let potkával v první linii se všemi těmi novotami, které přicházely, a které se, řekněme, na malinkatých sborech někde na venkově začaly negativně podepisovat. Takže on to měl z první ruky. Já třeba, když dneska bydlím na Moravě, mám intenzivní pocit déjà vu, že ty větší sbory, ta větší společenství, se vlastně dostávají do stejných problémů, které už jsem jednou, ještě jako malý kluk, s tatínkem zažil. Ale vidím, že tato zkušenost se prostě nedá předat. Oni si tím taky budou muset projít.

Chybí nám slova, není slovní zásoba. Člověk, který umí přečíst román, umí přemýšlet v souvislostech. A člověk, který umí přečíst SMSku, přemýšlí ve výkřicích.

Martina: Mě jenom zaujalo, jak tatínek tehdy moudře pohovořil. A zaujalo mě to i proto, že si umím představit, že nás někdo poslouchá, ať už tě čte, nebo nečte, ale pak říká, pak si třeba řekne: „Kdo to je Vidlák? Ať si kydá do zemědělství, tomu možná rozumí, ale on je to také amatérský politolog, amatérský klimatolog.“ Řekni mi, kde v sobě bereš tu jistotu, že tvé myšlenky jsou, řekněme, ne možná správné, ale přínosné: A potkáváš ve svém okolí lidi, kteří přemýšlejí tak, jako ty?

Vidlák: Jistotu nemám v ničem. A ani se ji nesnažím předstírat. Já si nejsem jistý tím, co říkám. Moje filozofie je, že lidé přemýšlejí slovy: Na co nemáš slovo, o tom nepřemýšlíš. A do veřejného prostoru, nebo vůbec do myšlení, je zapotřebí vnášet jiná slova, jiné fráze, jiné argumenty. To je zapotřebí, aby to šrotovalo v hlavě. Pokud se člověk dozví jenom jednu stranu mince, nebo jenom jednu argumentaci, proč je to všecko správné, proč je to dobré, tak málokdy přemýšlí o tom, jestli to náhodou není i jinak. To pak až zpravidla tehdy, když sám dojde v životě k tomu, že mu to přestane fungovat. Lidi nemění své postoje, svou filozofii, své názory, nezavrhují své přátele tehdy, když všecko funguje. Až tehdy, když najednou dojdou ke svému konci, začnou se ekonomicky propadat, začnou vidět přímo ve svém bezprostředním okolí, že něco je jinak – tak potom začnou hledat, co je jinak, a proč to viděli špatně.

A všimni si, že v první chvíli, co začnou, začnou hledat slova, kterými by se jejich realita dala popisovat jinak. Tohle děláme. Celá naše alternativní média nejsou nic jiného, než že jenom popisujeme lépe než mainstream realitu lidí, kteří se začínají dostávat na hranu. Volal Jan Moláček z Deníku N, tak jsme se chvíli bavili, a já mu říkám, že kdyby přesně to, co děláme my, dělal mainstream, kdyby to dělal Deník N, kdyby tam nechali mluvit i jiné lidi, kdyby vůbec dopustili vědomí, že existují lidi, který se rozcházejí s oficiální realitou, kterou oni nám říkají, tak bychom my nikdy nebyli zapotřebí, tak jsme všichni na huntě. Což je taky jediný způsob, jak se dá Západ ještě zachránit. Ale pochybuji, že to může někdo udělat, že by do toho pustili přesně i ty, kterým se životní realita míjí s tím, co vidí v Český televizi. A já tady nejsem od toho, nejsem schopen říct, jestli to, co říkám, je pravda, a hodněkrát se mýlím, mýlím se každý den, téměř pořád. Ale je zapotřebí vnášet do veřejného prostoru jiné argumenty, jiné věty, jiná slova, aby o tom lidi vůbec mohli přemýšlet. Protože, pokud je tam nevneseme, pokud je tam někdo nedá, tak běžný člověk má tolik starostí, že se k tomuhle přemýšlení vůbec nedostane.

Martina: Vidláku, ty jsi řekl, že lidé přemýšlejí slovy. To je velmi důležitá úvaha, a vlastně navazuje i na tolikrát vzpomínaného Orwella, kde ten tvůrce newspeakového slovníku říká, že až vydají, tuším, 11. vydání, tak už ani nebude možná vzpoura, protože už nebudou ta slova existovat, a lidé se na ní ani nebudou moct domluvit. A ty říkáš, mimo jiné, že to tak prostě je, když se o problémech nesmí mluvit, protože je to rasismus, nebo kolaborantství. Tak to je, když policajt musí přemýšlet, jestli smí, nebo nesmí zakročit. A pak říkáš, že ostatně v Německu také vraždil kamión, nůž, nebo pistole, a říct cokoli jiného, už by byla „henta nenávist“, a člověk by si to mohl šeredně odskákat. My vlastně politickou korektností jasným způsobem pracujeme na tom, aby lidé přemýšleli jenom určitými slovy.

Vidlák: Ano. Orwell si to představoval tak, že někdo bude vydávat slovníky, kdy slov bude ubývat, takže newspeak si představoval jinak. Ale vidíš, ono to šlo i bez toho. Nikdo nemusel oficiálně nic vydávat, prostě tak nějak autocenzurujeme slova. To už je přece i na základních školách, když vidím svoje děti – a to bych řekl, že jsou ve škole úspěšné. Ale když vidím, co jim projde ve slohovkách, co mně by ještě na základce neprošlo, ani na střední škole ne. Prostě je to už mnohem horší. Slova nejsou, není slovní zásoba, a je to vyřešené. Vždycky říkám, že člověk, který umí přečíst román, umí přemýšlet v souvislostech románu. Je tam nějaký hlavní i vedlejší děj, jsou tam nějaké zvraty, peripetie. A člověk, který umí přečíst SMSku, tak přemýšlí v SMSkách, ve výkřicích. To je přece celý Twitter – SMSkové myšlení. Nic jiného v tom není. Oni nejsou schopní pochopit nějaké širší souvislosti, protože je nepotřebují, protože to je jenom výkřik.

Martina: Čteme jenom titulky.

Vidlák: Ano.

Martina: A popisky pod fotografiemi.

Vidlák: Ano. Proto taky píšu tak dlouhé články. Protože čtenáři, které mám, kteří jsou schopní tohle přečíst, jsou schopní v téhle šíři aspoň uvažovat. A nedivím se, že se to liší od nějaké twitterové mládeže, která když si přečte čtyři věty, tak už se v tom pomaloučku ztrácí, o čem je první věta.

V budoucnu žádná demokracie nebude. Vše směřuje k autoritativnímu způsobu řízení společnosti, protože demokraticky už není možné společnost řídit.

Martina: A řekni mi, jakým způsobem, jak vysvětluješ tvůj další výrok, že ten, koho nejvíc nenávidí novináři, bere 30 procent hlasů ve volbách? Politika v tom vlastně hraje pramalou roli.

Vidlák: Myslím, že to tak je. Možná si troufám tvrdit, že třeba dneska by to už mohlo být víc. Ale myslím, že opravdu spousta lidí v naší zemi už hodnotí veřejný prostor podle toho, koho nenávidí novináři. A řekněme dehonestace ze strany České televize, nebo mainstreamu je automaticky důvod k pozornosti, k myšlence, že to může být zajímavý člověk. Já se přiznávám, že už to vlastně dlouho ve značné míře dělám taky. Že někdy si až nedávám pozor, protože to tak je. A řekl bych, že v našem veřejném prostoru, a vůbec v našem národě, je tohle poměrně zakořeněné, protože před rokem 89 to bylo podobné – koho hanilo Rudé právo, toho trička se nosily.

Martina: Bavili jsme se o tom, že politici s námi už o ničem nediskutují, někdy už nás ani neinformují, nebo nějaká informace tu a tam spadne od stolu, ale už to je jenom oznámení, už to není ani námět k diskusi. A velké množství médií je v tomto naprosto nedemokratickém počínání kryje, podporuje, a adoruje je, a šíří jejich propagandu. Jsou to už opravdu v podstatě misionáři. Řekni mi, neztrácí vlastně v tomto prostředí demokracie už smysl? Že už bychom si na to přestali hrát?

Vidlák: A to je právě to, co si osobně myslím, že je budoucnost, že v budoucnosti žádná demokracie nebude. Já mám pocit, i když jsem obklopen lidmi, kteří, řekněme, ještě milují demokracii a věří v ní, že celý tento směr jde k nějakému mnohem více autoritativnímu způsobu řízení společnosti. Jednoduše možná je to i technologií, možná, že se změnily vnější podmínky, že demokracií není možné už společnost řídit. Svým způsobem, podívej se na to, co je dneska jedna z nejúspěšnějších zemí? Třeba Čína. A my ji vlastně už napodobujeme. Akorát jsme začali z jiné strany.

Martina: Myslíš v čem? Ve sledovacím systému?

Vidlák: V tom všem, ano. Já vlastně ani nevím, možná že to Číňané dělají proto, že tam prostě politbyro došlo k názoru, že kdyby to nedělali, tak by jim tam rostly paralelní společnosti, vyrostly by jim tam páté kolony, a byl by konec s celou Čínou. Nestane se nám to taky? Nemůže být výsledkem, když se na to podíváme, když se podíváme na příkopy, které jsou vybudované v naší společnosti, a stále se prohlubují, že v budoucnu přijde nějaký autoritativnější charismatický lídr, kdo se v tom vyzná, kdo bude schopen pochopit, nebo odhadnout nálady ve společnosti, a řekne: „My tady demokracii mít nemůžeme. Musíme lidi sledovat, musíme jim dělat sociální benefity, musíme je řídit, protože jestli to neuděláme, tak to skončí občanskou válkou.“

Já se bojím nejvíc toho, vidím budoucnost, která se mnohem více podobá Rusku a Číně než budoucnost, která je svobodná. A pracujeme na tom. I naše současná vláda denně tvrdě všemi svými KRITy, různými Sémantickými vizemi, a dalšími způsoby a snahami o kriminalizaci cizích názorů, jde přece přesně tímhletím směrem. Sice to různě demokraticky opřádají a zakrývají to bojem proti dezinformacím, ale ve skutečnosti to znamená, že oni taky potřebují společnost nějak zglajchšaltovat. A tak celá planeta do značné míry došla k tomu, že nejlepší způsob, jak zakopat příkopy ve společnosti, je to pořádně zakázat, omezit, a držet pod krkem.

Kdo chce moc, neřekne, že chce společnost ovládnout. Udělá to pro dobro lidu, který mu tleská, protože rozpory ve společnosti jsou tak velké, že lidé vymění bezpečí za svobodu.

Martina: Takže se bojíš anglického modelu, kdy tím, jak to vládnoucí vrstva vedla k nežití pro své občany, tak se pak zjeví svobodomyslný Oliver Cromwell, který se ovšem v okamžiku, kdy se dostane k moci, prohlásí lordem protektorem?

Vidlák: Cromwell to udělal, Napoleon to udělal, svým způsobem to udělali všichni. Zpravidla nikdo, kdo takhle přichází k moci, se nezaklíná tím, že chce něco takového zavést. Ale prostě pro dobro lidu to udělá, a většinou to udělá za potlesku – ne proti vůli lidu. Protože opravdu, řekněme, příkopy a problémy ve společnosti jsou tak vyhrocené a silné, že si lidi řeknou, že lepší žít aspoň v bezpečí, a vymění bezpečí za svobodu jednoduše proto, že svoboda je nezvládnutelná. Oni si ji stejně nedokážou udržet.

Martina: Takže lidé si zvolí tyrana, který je přesvědčí o tom, že se za ně obětoval.

Vidlák: V podstatě ano. A dovedu si představit, že to dokonce nějakou dobu bude lepší. Skutečně se zlepší bezpečnost, možná se zlepší dostupnost práce.

Martina: To v totalitě vždycky.

Vidlák: To se prostě stane. Problém nastane tehdy, až jim tyran zblbne. Což ani nemusí být ten první, ten může být i poměrně dobrý, a pak zjistí, že ho nemají, jak sesadit, nejsou schopní si s ním poradit, protože tyran si samozřejmě vybudoval příslušný mocenský aparát.

Martina: Poté, co jsi řekl některé tvé chmurné vize, a také hodnocení současnosti, tak mnozí lidé mohou nabýt dojmu, že jediné, co už mohou, je jenom chodit do práce, makat, snažit se stále komplikovaněji udržet a uživit rodinu, a že vlastně nemohou vůbec nic ovlivnit. Už prostě nemají vliv na života běh kolem nich. Ale tys řekl, že velmi důležité je podhoubí. Tak řekni mi, co udělat, co dělat pro každého jednoho z nás, aby toto podhoubí dokázalo ovlivnit naši budoucnost dobrým způsobem? Co dělat?

Vidlák: Já jsem dokonce dnes optimista, možná neoprávněně, takže už si třeba myslím, že toto podhoubí je vybudované a že už ho stačí jenom zkoordinovat. Každý člověk by si měl uvědomit, že to, co se tady budovalo, a o čem se tvrdilo, že je pro nás, nebylo pro nás. A jestli má mít naše země a náš národ nějakou budoucnost, a nějaký cíl, tak si to musíme vybudovat znova – opravdu národní obrození. My si prostě znova musíme vybrat peníze po halířích na Národní divadlo. Dneska už bych řekl, že to začali obrozenci, kteří také věděli, proč to potřebují, také potřebovali své dobové masmédium, aby byli schopni šířit své myšlenky. Takže kde má náš národ začít? Má začít u toho, aby tady existovaly naše pronárodní média, aby tu byly hlasy, které mluví v zájmu tohoto národa. Není jich tak málo ve společnosti, je jich dost, téměř každý v téhle zemi už je slyšel, tak by si měl ještě zvyknout, že je zapotřebí to i platit, že jinak to nejde.

Je hezké, že se najdou charismatičtí pilní jedinci, kteří to nějakou dobu táhnou, ale mohli by udělat víc, kdyby se k nim národ přidal aspoň tímhle způsobem. Kdo na to nemůže přispět, může to dělat aspoň tím, že to šíří. V dnešní době to jde. Kdysi také běhali s letáky, a většina těchto stran později zvítězila, ať ta byla sociální demokracie, nebo také komunistická strana – zvítězily díky tomu, že hodně lidí vylepovalo jejich letáky, nosili je do práce, dávali kolegům. Dneska to můžeme dělat přes internet, a je to poněkud snazší, ale je zapotřebí to dělat. A dál si myslím, že je zapotřebí, aby se národ znova vrátil do svých sokoloven, do sálů, a začal hledat. Tahle fáze se podle mě nedá nijak přeskočit. Ale myslím, že v minulých letech se skutečně stalo to, že tady tohle všechno vzniklo. Teď je mnohem víc zapotřebí to koordinovat, je zapotřebí, aby se i tyhle skupiny začaly spojovat a hledat svoje zájmy, a aby si řekly, že přežití národa za to stojí.

Martina: Danieli, já ti moc děkuji za všechny tvé Vidlákovy kydy, které jsou čím dál tím častěji hlasem selského rozumu. Díky moc.

VIDLÁK

(11 votes, average: 4,18 out of 5)

Loading...