Absolutizace kulturních práv a diferencované občanství




Absolutizace kulturních práv a diferencované občanství, které je prosazováno v dnešním západním světě vede ke vzniku paralelních společností a rozpadu demokratického státu.

Koncepce skupinových práv má původ v teorii Multikulturalismu, který požadoval redefinici občanství spočívající v jeho rozšíření z občanské, politické a sociální složky o čtvrtou: kulturní. Jednalo se reakcí na vznik multikulturních společností, v nichž koexistence mnoha kultur způsobovala společenské napětí. Optimisticky se předpokládalo, že akceptace odlišných kulturních práv má potenciál společenské tenze mírnit nebo dokonce odstranit.

Kulturní občanství

Cestu ke kulturní složce občanství otevřel kanadský politický filozof Will Kymlicka. Podle něj existují v západních státech diskriminované menšiny nemající stejná práva a příležitosti, jsou terčem předsudků a je postižena jejich důstojnost. Pozitivní diskriminace následně rozšířila občanská práva od kvótových zastoupení v úřadech, na univerzitách, přes pružnou pracovní dobu respektující náboženské svátky minorit až přezkoumání učebních kurikul a jejich rozšíření o historické a kulturní příspěvky etnicko-kulturních menšin. Byly zaváděny jazykové kodexy, kulturně civilizační praxe a symboly přistěhovalců do prostředí hostitelských zemí.

Na univerzitách se zavedl pojem kulturní občanství a dynamicky se rozvíjela kulturní sociologie. Kulturní občanství bylo definováno tak, že se vytváří z etnické identity přistěhovalců právem požadujících uchování své kulturní identity a typ společnosti v němž chtějí žít. Řada sociologů jako Ulrich Beck požadovala multikulturní Evropu bez národních společností. Evropa by se měla denacionalizovat a transnacionalizovat. Vhodným nástrojem je pochopitelně migrace. Přistěhovalci si budují vlastní sociální prostor, jehož prostřednictvím zůstanou ve spojení s politickým řádem a zemi svého původu. Transnacionalizace pak dává do pohybu energii a sílu oslabující politickou moc států, kterou přenáší na údajnou polycentrickou globální společnost.

Uteču před tím… a zavádím to zde

Spojeni imigrantů s politikou a kulturou země svého původu je ovšem obvyklou příčinou konfliktů s původním obyvatelstvem. Motivací přestěhovalců je útěk z neutěšené domovské reality, jež je mnohdy výsledkem vlastní kultury. Imigrant se ji přináší sebou do hostitelské země, která je povinna rozvíjet jeho vlastní identitu a zajistit mu stálý kontakt s kulturou a zemí jeho původu. To příkladně vede řadu přistěhovalců k identifikaci s islamismem, jehož otevřeným záměrem je destrukce západních demokratických států. Turecká menšina v Německu je natolik kulturně spojená se svou vlastí, že ve své většině není politicky loajální k zemí svého pobytu, ale k Erdoganovu islamistickému režimu. Takto pojatá akceptace kulturních práv vede k paralelní existenci skupin s rozdílnou politickou loajalitou uvnitř jednoho státu, je obtížná, nemůže dlouhodobě fungovat a je pouze otázkou času, která ze skupin se stane majoritní. Přitom fundamentem funkčního státu je státoprávní idea, která vyžaduje společenský konsensus. Samozřejmě lze uvažovat i o světovém společenství bez států, což je známý Marxův požadavek, kdy v Bídě filozofie píše, že státy jsou jen historický a dočasný výtvor. Překonání státu je tak ideologickým leitmotivem marxismu, jeví se jako leninský věčný a trvalý inspirativní zdroj části univerzitních a evropských politických elit.

Existencí paralelních společností vystihuje eufemismus používaný francouzskými médii: ztracená území republiky. Nová a hojně komentovaná kolektivní monografie editovaná Bernardem Rougierem, ředitelem Centra arabských orientálních studií na Sorbonně, rovnou nese název Les territoires conquis de l’islamisme (2020) – Dobytá území Islámem. Tato území a no go zóny v evropských velkoměstech ukazují, že imperativní požadavek na uchování kulturní identity příchozích rozkládá společenost a stát. Švédské Malmö a další evropská města jsou exemplární ukázkou, že ztracená území státu se rychle stanou terénem pro soupeřící gangy vytvářející nová pravidla a lze mít seriózní pochyby, že by pro své nové obyvatele akceptovaly všechny složky občanství včetně té kulturní.

Societas a civitas

Příčiny konfliktu mezi původními evropskými obyvateli a přistěhovalci je možné vysvětlit i existující korelací mezi typem politické organizace a strukturou společnosti societas nebo civitas. Societas je prvotní rodová, jednoduchá forma společnosti s příbuzenskými svazky a vysokou mírou kooperace, vzájemné podpory a solidarity. Jedinec je součásti rodiny, příbuzenstva nebo rodového klanu a jeho zájmy jsou podřízeny celku. Politické role jsou pouze formální a faktickou  autoritou je duchovní vůdce, náčelník apod. Societas přirozeně implikuje určitý způsob chování vůči jiným rodinám, společnosti a jejich vůdcům. Civitas je naopak společnost občanského typu s existencí státu jako politické jednotky. Primární není rodová nebo klanová příslušnost. Každý jedinec má statut občana, který mu dává práva a povinnosti vůči státu. Lidé nejsou zpravidla rozdělení podle svého původu, ale z povahy činnosti, které se věnují, respektive jejich sociální situace primárně není dána skutečnou nebo fiktivní pokrevností.

Pokud lidé z typu societas migrují do společnosti civitas, dochází ke střetu odlišných kultur v nejširším slova smyslu. V evropském prostředí je občanství považováno za základ demokratického státu. Ovšem rostoucí počet přistěhovalců v kombinaci s aplikací multikulturních politik, zejména nároku na kulturní práva, logicky ztěžují vzájemnou koexistenci. Některé evropské země se snaží přizpůsobit příchozím migrantům z kultur s neexistencí západního pojetí občanství. Současně je vedou k uchování svých kulturních vzorců chování. Vzniká paradoxní situace. Imigrantům se při vstupu dostane ujištění, že mohou využít všechny výhody demokratických společností, aniž by museli být její součásti. Zpravidla si zachovají kulturní pravidla společnosti societas a požadují, aby se na ně nevztahoval právní systém státu, ve kterém chtějí žít. Výsledkem je, že mnohé menšiny nerespektují základní občanská a lidská práva a preferují netolerantní tradice vlastních kultur, které si mají přece ponechat.

Diferencované občanství a komunitarismus

Mnohé evropské státy hledaly řešení v modelu diferencovaného občanství, které uplatňuje odlišný postoj k rozličným etnicko-kulturním skupinám. Diferencované občanství je historicky spjato s odpovědností za přistěhovalce, které Francie, Nizozemí a Velká Británie a později i další státy, aktivně motivovaly k migraci v období poválečného hospodářského růstu. Později i proto, že přistěhovalci byli ochotni pracovat v nekvalifikovaných a špatně placených profesích, které již nechtělo vykonávat domácí obyvatelstvo zabezpečené sociálním státem. Vytvářely se podmínky pro přijetí a pobyt přistěhovalců spočívající v odlišném pojetí občanských práv. Aplikace rozdílných práv zvyšovala nároky na vzájemnou toleranci, začala zpochybňovat legitimitu státu a stala se latentně přítomným zdrojem společenského konfliktu a hrozící destabilizace státu.

Společnost se ale nemůže dlouhodobě rozcházet v základních otázkách. Je jediným zdrojem legitimity výkonu násilí stát nebo posvátný text a výrok duchovního vůdce? Platí státní zákony nebo institut krevní mzdy? Platí praxe dětských nevěst nebo zákaz sexuálních styků pod legislativně určenou hranici? Je ústavně zaručená svoboda slova umožňující kritiku všech ideologií a náboženství nebo autocenzura, sociální degradace a dokonce riziko usmrcení. Pokud některé komunity trvají na svých zdrojích legitimity, pokračující migrace v kombinaci s porodností naznačují, čí právo nakonec bude platit.

Jedná se o ukázkový příklad komunitarismu v praxi. Komunita využívá svého náboženství, aby se vyvázala ze společných norem. Jak se nedávno vyjádřil předseda Právního výboru francouzského Senátu François-Noël Buffet, tento typ komunitarismus zpochybňuje republiku ve všech oblastech každodenního života (L’Humanité, 2020). Přitom i přední představitel komunitarismu a liberálního multikulturalismu Charles Tylor v Politice uznání píše, že politicky korektní soužití různých etnik vyžaduje minimálně asimilaci v oblasti akceptace ústavních principů určených politickou kulturou země. Je na místě se ptát, zdali absence jakékoliv asimilace, absolutizovaný nárok na kulturní občanství a skupinová práva nemohou vést k fragmentaci společnosti, izolacionismu a rozpadu občanských společností západního světa. Britský konzervativní komentátor John O´Sullivan výstižně píše, že liberální multikulturalismus je doktrínou, kdy se migranti nemusí asimilovat do kultury a zvyklostí své nové země. Dodává k tomu nekorektní výrok, že každý stát má právo chránit svou politickou komunitu a specifickou kulturní identitu. Zdá se však, že je to aktuálně princip, se kterým Evropská unie nepočítá.

Expanze kulturních práv a demokratický stát

Rozšiřování kulturních práv jako čtvrté složky občanství ve spojení s liberálním multikulturalismem a jeho imperativem, že čím bude společnost kulturně a etnicky diferencovanější tím bude stabilnější a přátelštější, je ideologií, která má potenciál rozvrátit liberálně demokratické režimy v původním významu pojmu. Situace některých evropských zemí dokládá, že společná existence odlišných kulturně civilizačních společenství na území jednoho státu přináší neřešitelné problémy. Přesvědčení akademiků žijících v postmoderních společnostech pozdního kapitalismus, že národně státní identita je v éře globalizace irelevantní, obvykle končí za hranicemi západního světa. Stejně jako předpoklad globální plurality kultur, náboženství a hodnot překračující omezenost národních států. Současně vývoj některých „nezápadních“ kultur vykazuje značnou dynamiku spojenou s významným ekonomickým a vojenským růstem a o povaze jejich tolerance a plurality lze mít oprávněné pochyby.

Přitom stále převládající politickou agendou EU, prosazovanou některými klíčovými státy, zejména Německem, je další podpora přistěhovalectví z muslimských zemí a Afriky, posilování multikulturního charakteru Evropy a oslabování národních států. Migrace je zcela jistě přirozený jev, koneckonců Evropané sami byli historicky mimořádně úspěšnými migranty. Historie řady regionů a světadílu ale ukazuje, že dosáhne-li nově příchozí etnická/kulturní/náboženská skupina výraznějšího podílu na původní populaci, má to zpravidla zásadní vliv na pojetí státu, práva, společenské smlouvy a kultury v nejširším slova smyslu.

Komparativní výhodou zemí střední Evropy je převládající kritický diskurz, racionální společenské postoje a většinový konsensus ve věci migrační politiky a ideologie multikulturalismu. To dává možnost vyhnout se dopadům liberálního multikulturalismu a vzniku paralelních společností. Nicméně je zřejmé, že státy aplikující multikulturní politiku nebo podporující migraci jako je Španělsko nebo Německo, jsou natolik velké, že se to bude týkat celé Evropy. I to je téma, které bude rozhodovat o politické budoucnosti řady zemí a v konečném důsledku celé Evropy.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 hodnocení, průměr: 4,57 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*