Idea rovnostářství je pouze nástroj, jak se dostat k moci

Murray Rothbard napsal po pádu komunismu v devadesátých letech minulého století řadu esejů, ve kterých argumentoval, že progresivní levicová ideologie představuje smrtelné nebezpečí pro tradiční svobodnou společnost. Na téma rovnostářství napsal:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Německý sociolog Helmut Schoeck publikoval v roce 1966 knihu s názvem „Závist: teorie sociálního chování ”, ve které poukazuje na to, že moderní rovnostářství je v zásadě institucionální posvěcení závisti. V úspěšných nebo funkčních společnostech je závist vždy považována za nemravnou vlastnost. Úspěch druhého má být příkladem hodným následování, vzorem a motivací.

Závist již není hříchem

Rovnostářské hnutí přichází s univerzálním přístupem, že samo vyvolávání závisti tím, že někdo má něčeho více než ten druhý, je největším zlem. Tedy ne sama závist, ale její vyvolávání je smrtelným hříchem.

Jeden americký novinář trefně poznamenal, že podle moderního slovníku je touha sebrat druhému část jeho majetku nazývána „potřebou”, snaha ponechat si peníze, které si někdo vydělal, je po novu „chamtivostí”, a „soucit” je vlastností těch, kteří vyjednávají převod majetku od chamtivých k potřebným.

Profesionálně soucitná skupina

Vláda může být považována za profesionálně soucitnou skupinu. Je ovšem snadné být okázale soucitným, když jsou druzí donuceni zaplatit všechny náklady.

Jak může ale menšina s rovnostářskými idejemi přesvědčit většinu veřejnosti, aby jí předala nástroje moci? V prvé řadě je nutné ovládnout média a další instituce, které ovlivňují veřejné mínění.

Dále je třeba dostat na svou stranu lidi, kteří mají z rovnostářských idejí ekonomický prospěch: nízkopříjmové skupiny. U těch, kteří to platí, je nutné vyvolat pocit viny za to, že mají více. Pocit viny je standardním přesvědčovacím nástrojem k tomu, aby se oběť vzdala bez odporu.

Akcelerace soucitu

Každý úspěch rovnostářského programu vede nutně k navyšování počtu, bohatsví a moci soucitné vlády, která zajišťuje převod majetku. Výsledkem je neustále snižování výše příjmu, který je považován za nepřiměřeně vysoký, a zvyšování hranice pro definici nízkého příjmu, který je nutné dotovat. To je proces, který probíhal ve Spojených státech a západním světě ve 20. století.

Akcelerace rovnostářství vede relativně rychle k podstatným problémům. V prvé řadě dojde k vyčerpání toho, co Ludwig von Mises nazývá rezervním fondem. To jsou prostředky, které je možné vyrabovat k uspokojení všech těchto rovnostářských potřeb.

Dokonalá politická zbraň

Dalším důsledkem, kromě vyčerpáním rezervního fondu, může být i nějaká zpětná vazba ve společnosti, když těm skutečně utlačovaným, těm, co to platí, dojde trpělivost a začnou se ozývat.

Amarický novinář Samuel Francis ve svém eseji „Rovnostářství jako politická zbraň” píše, že idea rovnostářství „není důležitá, protože nikdo, tedy možná kromě Pol Pota, v ní skutečně nevěří a nikdo, alespoň nikdo z těch, kteří rovnostářství nejhlasitěji vyznávají, jím není ve skutečnosti motivován”.

„Rovnostářská doktrína slouží jako politická zbraň, jež může být vytažena kdykoli je třeba zbořit bariéry, ať už lidské nebo institucionální, které brání dostat se k moci.”

Výtah k moci

Kritika doktríny rovnostářství se proto nemůže omezovat na upozorňování na její absurditu, pavědeckost, vnitřní rozpory a katastrofální následky. To je všechno dobré. Ale chybí tomu upozornění na nejdůležitější rys rovnostářských idejí, který je zároveň nejefektivnějším argumentem: rovnostářství je maskou na cestě k moci neoliberálních elit.

Abychom použili slovník takzvané nové levice ze šedesátých let minulého století, vládnoucí elity musí být zbaveny své masky. Nic nepomůže více ke stržení masky svatouškovství a soucitu než to, že si veřejnost uvědomí skutečnou povahu jejich rovnostářských sloganů.

Tolik Murray Rothbard před zhruba 30 lety.

Post scriptum

Rakouská ekonomická škola, jejímž představitelem Murray Rothbard je, nikdy netvrdila, že stát nemá pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Její nejznámější autor Friedrich Hayek ve svém díle například obhajoval nějaké sociální minimum.