Nevratné a nebezpečné změny jsou přitom chytře schovány pod pláštěm boje za to, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině. Touto mantrou také pachatelé dobra napříč politickým spektrem obhájili zákaz umisťovat nejmenší děti do ústavní péče. Jen těžko se emotivní vlně, kterou se podařilo v souvislosti s tímto opatřením vyvolat, oponuje. Odborníci a sociální pracovníci v terénu ale bijí oprávněně na poplach.
Teď to bude jinak…?
Autoři „zákazu kojeňáků“ v první řadě otočili pořadí nezbytných kroků, které by děti do bezpečí náhradních rodin přivedly. Česká republika totiž dostatek pěstounů nemá. Ani těch trvalých a ani těch přechodných, kteří se mají o děti starat maximálně rok do finálního vyřešení jejich situace. Stačí podívat se do pěstounských seznamů a podmínek, které si na děti kladou – prosím bez handicapu, neberu autisty, pouze jedno dítě, na sourozence nejsem připraven. Zákon jejich volnost v preferencích na děti nijak neomezí. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto mírní obavy slibem, že v příštích letech „vybuduje síť podpůrných služeb pro rodiny, spustí kampaně na nábor náhradních rodičů, podpoří transformační aktivity krajů, prohloubí kompetence pracovníků a nastaví indikátory kvality a měření efektivity“ (Pěstounů, nebo organizací? A my je doposud nemáme?).
Tohle má uklidnit lidi v terénu, kteří často z hodiny na hodinu musí odebrat dítě v ohrožení z rodiny a umístit do bezpečí? Opravdu někdo věří, že zatímco doposud všechny nábory pěstounů selhaly, teď to bude jinak? Že do dvou let budeme mít armádu vyškolených a profesionálních pěstounů ochotných a hlavně schopných postarat se i o děti s těžkým postižením, složitou rodinnou anamnézou nebo jinými komplikacemi?
Ty otázky jsou na místě, protože během dosavadní debaty na ně nezazněly odpovědi. A nezazněla ani jiná fakta. Třeba že 10 procent pěstounů selhává. To znamená, že děti vrací (kam po novu poputují ty nejmenší?), anebo péči o ně nezvládnou (nemluví se o tom, ale jsou i případy týrání v pěstounských rodinách). Nebo fakt, že i kraje, které již „kojeňáky“ zrušily a jsou dávány za příklad, mají děti v ústavní péči. Akorát v sousedním kraji. Nebo že doprovázející organizace dostanou zvýšený příspěvek na pěstounskou rodinu bez ohledu na počet svěřených dětí a logicky tak nebudou mít zájem řešit situaci sourozeneckých skupin. A nezaznívá ani to, že většina kojeneckých ústavů se dávno transformovala v dětská centra, která pracují s biologickými rodinami a poskytují jim potřebné zázemí.
Zásah bez posvěcení soudu?
Zákon obsahuje celou řadu dalších sporných opatření. Nově třeba budou moci děti putovat k přechodným pěstounům i bez rozhodnutí soudu, protože ze zákona vypadla doposud platná časová lhůta, ve které soud takový krok předběžným opatřením potvrzoval. Spolu s úplným zákazem umístit malé dítě jinam než k fyzické osobě to bude znamenat, že sociální pracovníci budou děti posílat k dostupnému pěstounovi třeba na druhý konec republiky. A to je v příkrém rozporu s účelem přechodného pěstounství. To má sloužit k sanaci původní rodiny a té lze těžko dosáhnout, když rodina žije stovky kilometrů daleko. Doplatit na to mohou jak děti skutečně týrané, tak děti rodičů, kteří mají šanci svou rodinu zachránit. U těch prvních hrozí, že budou v často otřesných podmínkách zůstávat, protože pro ně nebude rychlé náhradní řešení. U těch druhých naopak hrozí, že náhradní řešení se najde, ale kvůli vzdálenosti k nejbližším vhodným pěstounům dojde ke zpřetrhání rodinných vazeb i tam, kde by bylo možné rodině pomoci. Nemluvím do větru. Dokazují to případy dětí, ke kterým kvůli tlaku na sociální pracovníky dochází už dnes, zatím bez opory v zákoně – například převážení kojených dětí mezi kraji, jen aby se dostálo statistikám a dítě bylo vedeno jako umístěné k pěstounům.
To, co se kdysi nepovedlo ministryni práce a sociálních věcí Marksové, která vzhlížela k norskému modelu ochrany dětí, se teď vrací jako soubor neutříděných poslaneckých návrhů. Dopady budou stejné. Zodpovědnost za osudy dětí se přesune ze státu na externí privátní subjekty, rozmělní se rozhodování a dohled soudů, posílí se finanční motivace pěstounů bez ohledu na potřeby dětí, které si s sebou do života nesou různé zátěže, zmizí první záchranná síť pro týrané děti a podmínky pro jejich život budou zase o něco méně stabilní. Přibudou desítky nařízení a metodik, čím více jich ale bude, tím častěji budou bránit sociálním pracovníkům v tom, aby jednali s ohledem na nejlepší zájem konkrétního dítěte. Není to nic jiného než česká obdoba norského Barnevernu.
Buďte první kdo přidá komentář