Producent pokrokových propadáků

Milí čtenáři, abychom nenasazovali jen na akademiky a veřejnou sféru. Blbnout na kvadrát se dá i v té soukromé, a jedním zajímavým příkladem z poslední doby je obří zábavní společnost Disney.

Disney je v západním světě jednou z největších fabrik na zábavu, což má i své negativní rozměry (neustálé prodlužování doby trvání copyrightu, aby z něj nikdy nevypadl Mickey Mouse). Co se amerického vlivu ve světě týče, osobně bych odhadl, že filmy měly, aspoň v dlouhodobém horizontu, vliv snad i větší než zbraně. Zatímco lidé ve východním bloku (a dnes pravděpodobně v Íránu) se slézali na tajná promítání zámořských filmů u někoho doma, sovětským filmům na západ od železné opony se tímto způsobem rozhodně nedařilo.

Zkrátka: Disney a spol. uměli dělat trháky, i když ne na sto procent.

Posledních pár let se situace změnila a konkrétně právě studio Walta Disneyho vyprodukovalo řadu propadáků. Typicky se za hranici úspěchu považuje, vydělá-li film v kině zhruba dvojnásobek svého natáčecího rozpočtu; k pokrytí všech souvisejících nákladů včetně distribuce a promítání je totiž potřeba asi 2,5-násobek, a nějaké peníze se vydělají i na streamovacích službách (Disney+). Teprve překročí-li tržby výrazně tuto částku, můžeme říci, že film byl úspěšný.

Z tohoto hlediska se firmě Disney poslední dobou moc nedaří. Jediný velký úspěch za rok 2023 byli Strážci galaxie 3, kteří vydělali více než trojnásobek svého natáčecího rozpočtu. Zato další produkce pokulhávala. Haunted Mansion svůj stopadesátimilionový rozpočet ještě ani nedorovnal a patrně už ani nedorovná – propadák, jehož dopady jsou změkčené jen tím, že byl poměrně levný. Nový Indiana Jones měl rozpočet dvojnásobný, ale k vyrovnání nákladů by potřeboval utržit v kinech cca 600 milionů dolarů – k čemuž mu pořád ještě přes 200 milionů dolarů schází. Elemental je v černých číslech, ale o žádný zázrak se nejedná. Loňský Strange World je naprostý propadák, Turning Red je ještě větší propadák. Wish se teprve dostal do kin, ale data z prvního promítacího víkendu naznačují, že i tady bude ziskovost projektu nejistá. The Marvels mají zatím taky nic-moc tržby (vzhledem k rozpočtu!), ale přes zimu by se mohli nějak došolíchat na nulu. Možná.

Nelze si nevšimnout, že řada těch propadáků má společný prvek: identitární politiku dotaženou na hlavní atribut filmu. Toto je první animovaný film Pixaru, který režírovala žena, tamto je první film, jehož hrdinkou je afro-hispánská holčička, složení hrdinského týmu v onom filmu je dokonale různorodé. Jenže diváci si stěžují, že samotné příběhy je nezaujaly, a nechtějí za ně platit.

Mohl by to být důsledek druhé tváře progresivismu, totiž smrtelné hrůzy z čehokoliv, co může někdo označit jako kontroverzní? Jestli máte veškeré důvody se obávat, že po jedné hysterické kampani na sociálních sítích budete nejen vyhozeni, ale doživotně nezaměstnatelní ve svém oboru, je prostě bezpečnější produkovat brambory bez příchutě, které nikoho neurazí, ale ani nezaujmou. Ne nadarmo se říká “politicky vykleštěné umění”. Ta sterilita a impotence jsou typickým průvodním jevem podobných ideologických zásahů.

Nicméně, čtenáři, neraduj se úplně.

Ono sice v případě takových filmů platí, že “get woke, go broke”, jenže taky platí, že ve spoustě států včetně ČR se tenhle problém “řeší” dotacemi pro naprosto-nezbytně-pokrokovou tvorbu. Jednoho dne si toho může všimnout i Disney a spol. A bude-li tou dobou v Bílém domě jim nakloněný prezident, třeba se dočkáme ještě většího přívalu propadáků, protože nějaký kasovní úspěch už nikoho nebude zajímat.