Bitva o českou korunu sílí

Glosa 1: Ekonomové tvrdí, že si koruna v roce 2023 vedla velmi dobře

Jeden z významných českých serverů přinesl v posledních dnech analýzu, která mezi dotázanými ekonomy potvrzuje, že si v loňském roce vedla česká koruna nad očekávání dobře. To vše navzdory loňským geopolitickým komplikacím i domácím hospodářským problémům.

Glosa 2: Ministr pro Evropu Dvořák: „Česká koruna je pidiměna“

Tak to ovšem nevidí ministr pro EU Martin Dvořák, který by pro své názory měl být spíš nazýván ministrem EU v české vládě. Ten před koncem roku 2023 v jednom z rozhovorů nazval „českou korunu pidiměnou“ a vyzval ke „vstupu do systému směnných kurzů ještě před [parlamentními] volbami v roce 2025 tak, abychom v roce 2028 mohli euro přijmout“.

Jde evidentně o politickou aktivitu, kterou nesdílí pouze Dvořák, ale i celá řada ministrů současné Fialovy proevropské vlády. Můžeme si být jisti, že jejich boj proti české koruně bude součástí ohňostroje probruselských pajánů a oslavných ód roku 2024.

Odhlédněme prozatím od vážných ekonomických, společenských i historických argumentů na obranu české měny a zeptejme se, s jakým mandátem pan Dvořák navrhuje tak zásadní rozhodnutí, které fakticky likviduje samostatné rozhodování české vlády o národní hospodářské, fiskální i sociální politice a zbavuje náš stát klíčových pravomocí rozhodovat sám o sobě. Dvořák si klidně může říkat, že „si to myslí on a jeho tým“, může tvrdit, že to je „stanovisko STAN“, ale kdo je vůbec STAN? Koho reprezentuje? Jak velká je jeho členská základna? Za kolik stovek svým členů mluví? O jak významnou část veřejného mínění se opírá?

Otázka přijetí eura nebyla žádným z témat parlamentních voleb na podzim 2021. Voliči o opuštění koruny nehlasovali! Ukvapeně vstupovat do mechanismu směnných kurzů jako předstupně přijetí eura je Dvořákův návrh činěný bez vědomého souhlasu českých občanů. To je ale panu Dvořákovi jedno, neboť tato vláda má v dolní komoře spolehlivou podporu 108 poslanců a může si tak dělat, co chce (ostatně to také tak předvádí). Po příštích parlamentních volbách již nemusí být situace tak příznivá, proto ono Dvořákovo probuzení ve smyslu „čím dříve, tím lépe“.

Důsledně proto opakujme: opustit českou korunu se všemi důsledky takového rozhodnutí je možné výhradně s většinovým souhlasem českých voličů vyjádřeným ve volbách nebo referendu.

Glosa 3: Prezident Pavel tvrdí: „Je načase přijmout euro“

Ve svém projevu na Nový rok, mimo jiné, prohlásil prezident Pavel, že „je načase zahájit kroky k přijetí eura“. Že si to poradcovské okolí Petra Pavla myslí – a tedy si to myslí i on – překvapením není. Že však z tak zásadního a pro republiku zlomového rozhodnutí udělá prezident středobod svého vystoupení mimo jakoukoliv debatu s politickou reprezentací, s ekonomickou veřejností, s ČNB či dokonce s běžnými občany, nahrává spekulaci, že s částí české politické scény už Pavel tento problém konzultoval, a že svůj požadavek formuloval ve shodě s ní. Zřejmě i on, podobně jako Dvořák, chápe, že „108“ je oknem příležitosti, které se v budoucnu nemusí dlouho opakovat.

Do roku 2024 tedy vstupujeme s vědomím, že nás čeká další kolo obrany české koruny. Souboj bude o to složitější, že kdysi jasná, silná a srozumitelná politická síla garantující obranu české měny – ODS – prošla hlubokou ideovou vnitřní proměnou, v jejímž důsledku výrazně posílilo probruselské křídlo. Dvořák by přece mohl jen těžko „obcházet“ koaliční partnery a „přemlouvat“ je, abychom už konečně to euro přijali, kdyby necítil podporu Hradu a slábnutí eurorealistických hlasů uvnitř ODS. Přál bych si, abych se mýlil.

Glosa pod čarou:

27. prosince 2023 zemřel ve věku 98 let Jacques Delors, francouzský socialista, angažovaný člen francouzského odborového hnutí, francouzský ministr financí dosazený Mitterandem, ale především fanatický „Evropan“.

Delors se stal předsedou Evropské komise v roce 1985 na základě zákulisního jednání mezi Kohlem a Mitterandem a především bez vědomí (natož souhlasu) Margaret Thatcherové. Ta, s touhou vytvořit velký společný trh, „překousla“ francouzsko-německou dohodu a kývla na schválení Delorsova Jednotného evropského aktu (1987), v průběhu, jehož schvalování ji Delors opakovaně podrazil.

Jednotný evropský akt se pod taktovkou Delorse změnil ve spouštěcí mechanismus na cestě ke Smlouvě o Evropské unii (Maastrichtská smlouva, 1993), umožnil posilování politické moci Evropské komise a Evropského parlamentu, omezil právo veta národních států, přesunul významná hlasování do rozhodování kvalifikovanou většinou a nastartoval cestu k jednotné evropské měně, což Maastrichtská smlouva dokonala.

Delorsův postup prohloubil odpor britské premiérky k evropskému, v té době již unifikačnímu procesu a lidsky i politicky ji postavil proti Delorsovi.

Říkáme-li, že k ozdravení evropského integračního procesu je nezbytné vrátit se „před Maastricht“, měli bychom být přesnější a říci, že ozdravit evropský proces integrace znamená „vrátit se před Delorse“.