Plánování za svobodu od Misese (II.)

6. Intervencionismus je příčinou hospodářské deprese

Je pravdou, že mnoho lidí věří, že ekonomické politiky by se neměly zabývat vůbec dlouhodobými následky. Citují heslo lorda Keynese: „V dlouhém období jsme všichni mrtví.“ Nezpochybňuji pravdu tohoto tvrzení; považuji jej za jediné správné tvrzení nové britské Cambridžské školy. Ale závěry vyvozené z tohoto truismu jsou zcela mylné. Přesná diagnóza ekonomického zla našeho věku je: přežili jsme krátké období a trpíme dlouhodobými následky politik, které tyto politiky nevzaly v potaz. Intervencionismus umlčel varovné hlasy ekonomů. Ale záležitosti se vyvinuly přesně tak jak předpověděli ti nejvíce zesměšňovaní ortodoxní učenci. Deprese následuje po úvěrové expanzi; masová nezaměstnanost prodloužená rok po roce je neoddělitelným efektem pokusů držet mzdové sazby nad úrovní, na které by je držel neregulovaný trh. Všechna tato zla, která progresivci interpretují jako důkazy selhání kapitalismu jsou nutným výsledkem uvedených společenských zásahů do trhu. Je pravdou, že mnoho spisovatelů, kteří obhajují tato opatření a mnoho státníků a politiků, které je provádí, bylo hnáno dobrými záměry a chtělo učinit lidi bohatšími. Ale vybrané prostředky pro účely dosažení těchto cílů, byly nepřiměřené. Jakkoliv dobré záměry mohou být, nikdy nemohou učinit nevhodné prostředky vhodnějšími.

Musí být zdůrazněno, že zde diskutujeme prostředky a opatření a nikoliv cíle. Není zde otázkou, zda politiky obhajované samozvanými progresivci mají být doporučeny nebo odsouzeny z hlediska dopředu daného arbitrárního hlediska. Základním problémem je to, zda takové politiky můžou opravdu dosáhnout cílů, o které usilují. Odkazování se na náhodné a nedůležité otázky znamená učinit diskusi zmatenou. Je neužitečné odklánět pozornost od hlavního problému pomocí hanobení kapitalistů a podnikatelů a glorifikováním cností obyčejného člověka. Přesně kvůli tomu, že obyčejný člověk je hodný veškerého zvažování, je nutné se vyhnout politikám, které jsou zhoubné pro jeho blahobyt.

Tržní ekonomika je integrovaným systémem propojených faktorů, které jsou vzájemně podmíněny a vzájemně určují jeden druhý. Společenský aparát donucení a nátlaku, tj. stát jistě má moc zasahovat do trhu. Vláda nebo agentury, do kterých vláda buď legálně nebo nenápadně vložila moc aplikovat beztrestně násilný tlak, jsou v postavení nařídit, že jisté tržní jevy jsou nelegální. Ale taková opatření nepřináší výsledky, kterých chtěla zasahující moc dosáhnout. Oni nejen že neučiní podmínky více uspokojivějšími pro zasahující autoritu. Také dezintegrují tržní systém, paralyzují jeho fungování a přinášejí chaos.

Jestliže někdo považuje fungování tržního systému za neuspokojující, musí se pokusit nahradit ho jiným systémem. To je to, co je cílem socialismu. Ale socialismus není předmětem tohoto diskusního setkání. Byl jsem pozván, aby se zabýval intervencionismem, tj. různými opatřeními vytvořenými pro vylepšení fungování tržního systému, ne pro jeho celkové odstranění. A co já tvrdím je to, že taková opatření musí přinést výsledky, které jsou z pohledu jejich podporovatelů méně žádoucí, než předchozí stav daných záležitostí, které chtěly změnit.

7. Marx intervencionismus odsuzoval

Marx nevěřil, že by zásahy vlády anebo odborů do trhu mohly dosáhnout očekávaných přínosů. Marx a jeho konzistentní následovníci odsuzovali takovéto opatření svým ostrým jazykem jako reformistické nesmysly, kapitalistické klamy a maloburžoasní idiocii. Nazývali podporovatele takovýchto opatření jako reakcionáře. Georges Clemenceau (1841-1929) francouzský politik měl pravdu, když řekl: „Člověk je podle něčího názoru vždy reakcionářem.“

Karel Marx (1818-1883) tvrdil, že za kapitalismu jsou všechny materiální statky a také práce komoditami, a že socialismus zruší komoditní charakter jak materiálních statků, tak práce. Pojem „komoditní charakter“ je v Marxově doktríně zvláštním; nebyl předtím použit. Jeho významem je to, že o statky a práci se smlouvá na trhu, jsou prodávány a nakupovány na základě jejich hodnoty. Podle Marxe je komoditní charakter práce předpokládán samotnou existencí mzdového systému. Může zmizet jen ve „vyšších stádiích“ komunismu jako následek zmizení mzdového systému a vyplácení mzdových sazeb. Marx zesměšňoval snahy o zrušení komoditního charakteru práce pomocí mezinárodních dohod a pomocí vytvoření Mezinárodní organizace práce a národní legislativy a pomocí přerozdělování peněz různým národním byrokratům. Zmiňuji tyto věci jen ve snaze ukázat, že progresivisté se naprosto mýlí, když odkazují k Marxovi a doktríně komoditního charakteru práce při svém boji proti ekonomům, které nazývají reakcionářskými.

8. Minimální mzda přináší masovou nezaměstnanost

Co tito staří ortodoxní ekonomové říkali bylo toto: trvalý nárůst mzdových sazeb pro všechny lidi, kteří chtějí vydělávat peníze je možný jen pokud množství kapitálu na hlavu a současně produktivita práce rostou. Toto nemá přínos pro lidi, pokud jsou nařízeny minimální mzdové sazby na úrovni, která je nad úrovní, na které by se tyto sazby ustanovily na neregulovaném trhu. Není důležité, zda je manipulace se mzdovou sazbou prováděna skrze vládní nařízení anebo tlakem odborů a donucením. V obou případech je výsledek pro blahobyt velkých částí populace zhoubný.

Na neregulovaném pracovním trhu jsou mzdové sazby ustaveny pomocí interakce poptávky a nabídky na úrovni, při níž všichni, kteří chtějí pracovat nakonec můžou najít práci. Na svobodném pracovním trhu je nezaměstnanost jen dočasná a nikdy se netýká více než jen malého zlomku lidí. Převládá zde trvalá tendence k tomu, aby nezaměstnanost mizela. Ale pokud jsou mzdové sazby zvýšeny zásahy vlády nebo odbory nad tuto úroveň, věci se změní. Dokud jen jedna část pracujících je odborově organizována, vzestup mzdových sazeb vynucený odbory nevede k (trvalejší) nezaměstnanosti, ale k nárůstu nabídky práce v těch odvětvích podnikání, kde nejsou vůbec účinné odbory anebo kde nejsou vůbec žádné odbory. Pracující, kteří ztratili svoje pracovní místo následkem odborářské politiky vstupují na trh v odbory neomezovaných odvětvích a zapříčiní v těchto odvětvích pokles mezd. Následkem růstu mezd u odborově organizovaných pracujících, je pokles mezd u neodborově organizovaných pracujících. Ale pokud se zafixování mzdových sazeb nad potencionální mzdovou úrovní trhu stane obecným, pracující, kteří ztratí svá pracovní místa, nemohou najít zaměstnání v jiných odvětvích. Zůstanou nezaměstnanými. Nezaměstnanost se objeví jakožto masový jev, který je prodloužený na roky.

Takové bylo učení těchto ortodoxních ekonomů. Nikdo neuspěl, aby je vyvrátil. Bylo jednoduší urážet jeho autory. Stovky pojednání, monografií a pamfletů se jim vysmívalo a dávalo jim nálepky. Romanopisci, dramatici, politici se připojili k tomuto chóru. Ale pravda si najde svoji cestu. Funguje a má své důsledky, i když ji stranické programy a učebnice odmítají jakožto pravdu. Události prokázaly správnost předpovědí ortodoxních ekonomů. Svět čelí hrozivým problémům masové nezaměstnanosti.

Je zbytečné hovořit o zaměstnanosti a nezaměstnanosti bez přesného odkazu k daným mzdovým sazbám. Vrozená tendence kapitalistického evolučního vývoje je neustálé zvyšování mezd. Tento výsledek je důsledkem progresivní akumulace kapitálu, pomocí něhož jsou vylepšovány technologické metody výroby. Kdykoliv se akumulace dodatečného kapitálu zastaví, tato tendence se umrtví. Jestliže nárůst dostupného kapitálu nahradí jeho spotřebování, reálné mzdové sazby musí dočasně klesnout, do té doby, dokud nejsou odstraněny překážky dalšího nárůstu množství kapitálu. Špatné investice (malinvestice), tj. utrácení kapitálu, které je nejcharakterističtějším rysem úvěrové expanze a orgie tím vytvořeného fiktivního boomu, konfiskace zisků a jmění, války a revoluce jsou takovými překážkami. Je smutným faktem, že dočasně snižují životní standard mas. Ale tento smutný fakt nemůže být smeten pryč pomocí zbožného přání. Nejsou zde jiné prostředky k jeho odstranění, než doporučení ortodoxních ekonomů: politika tvrdých peněz, šetření ve veřejných výdajích, mezinárodní spolupráce pro zajištění trvalého míru, ekonomická svoboda.

9. Tradiční politika odborů je škodlivá pro pracující

Nápravy navržené neortodoxními doktrináři jsou marné. Jejich aplikace činí věci horšími, ne lepšími. Jsou zde muži s dobrými záměry, kteří napomínají vůdce odborů, aby používali svoji moc jen uměřeně. Ale tato nabádání jsou marná, protože jejich autoři nezjistili, že zlo, kterému se chtějí vyhnout nespočívá v nedostatku zdrženlivosti ve mzdové politice odborů. Jsou nezbytným výsledkem celé ekonomické filosofie, která je základem odborových aktivit ohledně mzdových sazeb. Není mým úkolem zkoumat jaké dobré přínosy by odbory mohly míti v jiných oblastech, například vzdělávání, profesionálním tréninku apod. Zabývám se jen jejich mzdovými politikami. Podstatou těchto politik je zabránit nezaměstnaným najít pracovní místo, které je ohodnoceno méně než mzdové sazby odborů. Tato politika dělí celou potencionální pracovní sílu do dvou tříd: zaměstnané, kteří vydělávají více než by vydělávali na neregulovaném pracovním trhu, a nezaměstnané, kteří nevydělávají vůbec nic. V ranných 30. letech 20. věku se v této zemi propadly peněžní mzdové sazby méně než náklady na život. Hodinové reálné mzdové sazby narostly uprostřed katastroficky se rozšiřující nezaměstnanosti. Pro mnohé z těch, kteří si udrželi zaměstnání, znamenala deprese nárůst životního standardu, zatímco nezaměstnaní byli obětováni. Můžeme se vyhnout opakování takových podmínek úplným odhozením představy, že odborový nátlak a donucení můžou být výhodné pro ty, co vydělávají prací a získávají mzdy. Co je potřeba není chabé varování. Člověk musí přesvědčit pracující, že tradiční odborářské politiky neslouží zájmům všech, ale jen jedné skupině. Zatímco při jednotlivém smlouvání nezaměstnaní mají nějaký hlas, jsou vyloučeni při kolektivním smlouvání. Předáci odborů se nestarají o osud nečlenů a zvláště ne o začátečníky, kteří usilují o vstup do jejich oboru.

Mzdové sazby odborů jsou ustaveny na té úrovni, při které zůstává pozoruhodná část dostupné pracovní síly nezaměstnanou. Masová nezaměstnanost není důkazem selhání kapitalismu, ale důkazem selhání tradičních odborářských metod. Stejné uvažování se týká určení mezd vládními agenturami nebo arbitráží. Jestliže rozhodnutí vlády nebo arbitra ustaví mzdové sazby na tržní úrovní, je zbytečné. Jestliže je ustaví na vyšší úrovni, vytvoří masovou nezaměstnanost.

Módní všelék navrhující rozmařilé vládní utrácení je neméně marný. Jestliže vláda poskytuje fondy vyžadující zdanění občanů anebo si půjčuje od veřejnosti, zruší na jedné straně stejně tak mnoho pracovních míst jako na druhé straně vytvoří. Pokud je vládní utrácení financováno pomocí půjčování si od komerčních bank, znamená to rozšiřování úvěru a inflaci. Potom ceny všech komodit a služeb musí narůst, jakkoliv vláda brání tomuto výsledku.

Jestliže během inflace vzestup cen komodit převýší nárůst nominálních mzdových sazeb, nezaměstnanost poklesne. Ale, to co srazí nezaměstnanost, je přesně ten fakt, že reálné mzdové sazby klesají. Lord Keynes doporučoval úvěrovou expanzi, protože věřil, že ti, co vydělávají peníze nebudou proti tomuto protestovat. Keynes věřil, že vůči „postupnému a automatickému snižování reálných mzdových sazeb jakožto výsledku rostoucích cen“ by se nezvedl tak silný odpor pracujících tak, jako při pokusu snižovat peněžní (nominální) mzdové sazby. Je velmi nepravděpodobné, že se tak stane. Veřejné mínění si je plně vědomo změn v kupní síle a sleduje se žhavým zájmem pohyb indexu cen komodit a životních nákladů (dnes cen spotřebního koše a průmyslové ceny). Podstatou všech diskusí týkajících se mzdových sazeb jsou reálné mzdové sazby, nikoliv nominální mzdové sazby. Není zde žádná vyhlídka na přechytračení odborů takovými triky.

Ale i kdyby byl předpoklad lorda Keynese správný, žádné dobro by nemohlo z tohoto klamu vzejíti. Velké konflikty idejí musí být vyřešeny přímými a otevřenými metodami; nemůžou být vyřešeny lstí a náhražkami. Co je potřeba není mlžění před očima pracujících, ale přesvědčit je. Oni sami musí zjistit, že tradiční odborářské metody neřeší jejich zájmy. Musí sami opustit své smluvené politiky, které škodí jak jim, tak jiným lidem.

10. Společenská funkce zisku a ztráty

Co takové údajné plánování za svobodu nechápe je to, že trh se svými cenami, je řídícím mechanismem svobodného podnikatelského systému. Pružnost cen komodit, mzdových sazeb a úrokových měr je nástrojem při přizpůsobení výroby změnám podmínek a potřeb spotřebitelů a při odstraňování zaostalých technologických metod. Jestliže nejsou tato přizpůsobení přivoděna pomocí mezihry sil, které působí na trhu, musí být vynucena vládními rozkazy. To znamená plnou vládní kontrolu, nacionálně socialistické Zwangswirtschaft. Není zde žádná třetí cesta. Pokusy učinit ceny komodit strnulými, zvýšit mzdové sazby a snížit úrokové sazby dle libosti jen paralyzují systém. Vytvoří stav věcí, který neuspokojuje nikoho. Musí být buď opuštěny návratem ke svobodě anebo musí být doplněny ryzím a opravdovým socialismem.

Nerovnost příjmu a majetku je podstatou kapitalismu. Progresivci považují zisk za nežádoucí. Samotná existence zisku je v jejich očích důkazem toho, že by mzdové sazby mohly být zvýšeny bez poškození kohokoliv jiného, než jsou líní parazité. Hovoří o zisku bez toho, aby se zabývali jeho souputníkem, ztrátou. Zisk a ztráta jsou nástroje pomocí, kterých spotřebitelé drží těsné otěže nad všemi podnikatelskými aktivitami. Zisková podnikání mají tendenci k rozšiřování, nezisková mají tendenci se smršťovat. Odstranění zisku učiní výrobu strnulou a odstraní suverenitu spotřebitelů. To nenastane kvůli tomu, že podnikatelé jsou bídáci a hrabivci a postrádají mnišské cnosti sebeobětování, které plánovači předepisují všem ostatním lidem. Při absenci zisku by se podnikatelé nedozvěděli, jaké jsou potřeby spotřebitelů, a jestliže by si je domysleli, neměli by prostředky k příslušnému přizpůsobení a rozšíření svých továren. Zisky a ztráty stahují fyzické výrobní faktory z rukou neefektivních a převádí je do rukou efektivnějších. Je jejich společenskou funkcí učinit člověka úspěšnějšího při provozování podnikání tím, čím lépe uspěl ve výrobě komodit pro lidi, o které tito mají zájem.

Je to tak daleko od aplikování měřítka osobních vlastností anebo štěstí na zisk. Samozřejmě pan X by byl pravděpodobně stejně tak veselý s 10 miliony jako se 100 miliony. Z metafysického bodu pohledu je jistě nevysvětlitelné, proč by pan X měl vydělávat dva miliony za rok, zatímco šéf justice anebo nejpřednější národní filosofové a básníci mají mnohem méně. Ale otázka není o panu X; je o spotřebitelích. Byli by spotřebitelé lépe a levněji zásobování, jestliže by zákon bránil nejefektivnějším podnikatelům v rozšiřování sféry svých aktivit? Odpověď je jasně negativní. Pokud by současná úroveň daní byla v činnosti od začátku 20. století, mnoho těch, kteří jsou dnes milionáři, by žilo průměrnějším osudem. Ale všechna ty nová odvětví průmyslu, které dodávají masám zboží, o kterém dříve nikdo neslyšel by fungovala, pokud tedy vůbec, v menším rozsahu a jejich výrobky by byly mimo dosah obyčejného člověka.

Tržní systém činí všechny lidi v jejich funkci výrobců odpovědné spotřebitelům. Tato závislost je přímá u podnikatelů. Kapitalistů, zemědělců a profesionálních pracovníků a nepřímá u pracujících za plat a mzdu. Ekonomický systém dělby práce, v kterém si každý opatřuje věci pro své potřeby tím, že slouží jiným lidem, nemůže fungovat, jestliže zde není žádný faktor, který přizpůsobuje úsilí výrobců přáním těch, pro něž vyrábějí. Jestliže není trhu povoleno řídit celý ekonomický aparát, musí to udělat vláda.

11. Tržní ekonomika nejlépe slouží obyčejnému člověku

Socialistické plány jsou absolutně špatné a nerealizovatelné. To je jiná věc. Ale socialističtí spisovatelé přinejmenším dosti jasně vidí, že paralýza tržního systému jednoduše nevyústí v nic jiného než chaos. Když dávají přednost takovýmto aktům sabotáže a destrukce, činí tak proto, že věří, že chaos vydláždí cestu pro socialismus. Ale ti, kteří předstírají, že chtějí zachovat svobodu, zatímco jsou horliví v zafixování cen, mzdových sazeb a úrokových měr na jiné úrovni, než je ta tržní, klamou sami sebe. Není zde jiná alternativa k totalitnímu otroctví než svoboda. Není zde žádné jiné plánování za svobodu a obecný blahobyt, než nechat tržní systém pracovat. Nejsou zde jiné prostředky pro dosažení plné nezaměstnanosti, růstu reálných mzdových sazeb a vysokého standardu života pro obyčejného člověka, než je soukromá iniciativa a svobodné podnikání.