USA na dvě půlky…?

Silná většina voličů Trumpa nevidí žádný skutečný rozdíl mezi Demokratickou stranou a komunisty a většina voličů Bidena se alespoň částečně shoduje na tom, že mezi republikány a fašisty také neexistuje žádný vážný rozdíl.  Co se týče rozdělení Unie, tak pro je více než polovina voličů Donalda Trumpa a oproti tomu jen 41% voličů Josepha Bidena.

Mé osobní zjištění však dokládá ještě jiné zajímavé skutečnosti.  Existuje na straně obou politických formací přibližně stejné procento těch, kteří schvalují aktuální politiku strany i osobu současného vůdce. Existuje významné množství příznivců Demokratické strany, kteří neschvalují politiku Josepha Bidena a stejně významné množství existuje i u Republikánské strany s ohledem na jejího vůdce Donalda Trumpa.

Čtyři proudy

Zatímco však u Demokratické strany zaznamenáváme čtyři základní politické proudy, tak u Republikánské strany je můžeme shrnout na pouhé dva. První, který alespoň respektuje vůdcovství Donalda Trumpa a druhý, který ho odmítá a považuje ho za škodlivý.

Dá se tedy říci, že demokraté jsou názorově fakticky více rozdělení, což se však u liberálů očekává jaksi z principu.

Demokraty můžeme rozdělit na tradiční nebo také konzervativní, které pracovně označuji za „voliče Ronalda Reagana“. Jde o středové až pravicové, fiskálně odpovědné a tržně orientované liberály, u kterých názorově dominuje ochrana osobních a podnikatelských svobod. Tato skupina je k oficiální stranické linii v opozici nejméně už dvacet let, ale spíše mnohem déle. Tradiční demokraté si svou slávu užili naposledy v sedmdesátých letech, odkdy hovoříme o „nové“ Demokratické straně, která se od své pravicové politiky odklonila už zřetelně viditelněji a započala éru americké vládnoucí levice, což byl do té doby v USA v podstatě extrémistický politický směr.

Jde o cca 5% vrcholových a mediálně známých demokratů a torzo této platformy reprezentuje ojedinělý samorost senátor Joe Manchin ze Západní Virginie. Jde o skupinu, která má k Republikánské straně asi nejblíže.

Pak je tu poměrně velká skupina tzv. umírněných demokratů, z nichž většina v různé míře kolaboruje se současným vedením, takže je rozeznat od dalších skupin není pokaždé snadné. Tato skuoina má ale své jasné politické limity, např. v otázkách rozpočtové odpovědnosti, zahraniční politiky a ozbrojených sil. Umírnění demokraté tvoří asi 30% z významných politiků této strany. Jde v podstatě o moderní pohrobky tradičních demokratů s tím rozdílem, že umírnění jsou jen svým původem. Obyčejně totiž pocházejí z republikánských států, kde by s vyšší mírou levicového myšlení jednoduše neobstáli. Umírněným demokratem býval také Joseph Biden, pokud však vezmeme v úvahu jeho politiku řekněme někdy do roku 2008, než se stal průhledným stínem Baracka Obamy.

Třetí skupinou jsou demokraté bez pevného ideologického ukotvení, často profesionální osobnosti z korporátního prostředí nebo „politici s budoucností“, jak se říká těm, kteří se na svou dráhu připravovali od útlého mládí. Ti se demokraty stali proto, že k tomu měli příležitost nebo z rodinné tradice. Žijí příkladným životem, mají skvělé vzdělání a žádné názory. Jde o cca 40% politiků Demokratické strany a v podstatě mohou být v kterékoliv jiné politické straně a uspějí.

Profesionální demokraté se vyznačují pestrou směsicí názorových preferencí, motivovaných buď ekonomicky, nebo politickým prospěchem, a tak není možné ani předjímat, jak se tato skupina při určitém hlasování zachová. Dá se tedy okem vnějšího pozorovatele konstatovat, že žádnou skupinou vlastně nejsou, jednají účelově a rozhodují se výhradně podle veřejného mínění.

Čtvrtou skupinou jsou progresivisté, socialisté a komunisté. I tato část Demokratické strany není jednotná, protože např. v případě environmentální politiky, sociálních služeb a zahraničních otázek mezi nimi existují sváry. Společným pojítkem je jim snaha o budování demokratického socialismu v USA. Ideologickým tajemníkem je senátor Bernie Sanders z Vermontu a zatím nejúspěšnějším Barack Obama.

Trump ano, Trump ne

Republikánskou stranu, jak už bylo řečeno, rozdělujeme na ty, co věří, či spoléhají na Donalda Trumpa a na ty, kteří jím upřímně pohrdají. Těch, kteří Trumpa nemusí, ale ubývá, resp. je jich dnes znatelně méně, než v roce 2016. Mohou za to dvě důležité okolnosti.

Předně je to směřování země pod taktovkou Demokratické strany, které nevyhovuje drtivé většině republikánů a jejich příznivců, takže jakýkoliv republikán je pro ně lepší, než současná progresivistická vládní linie. Druhým důvodem je samotná proměna prezidenta Trumpa.

Myslím, že málokdo zaznamenal změny v chování Trumpa za posledních dva roky. Jestliže jsme mohli v počátcích jeho prezidentování vidět různá jeho faux pas, ať už se jednalo o nešťastná vyjádření k černochům, či ženám nebo jeho personální volby, dnešní Donald Trump je jednoznačně zkušenější.

Můžeme to, podle mého názoru, přiřadit k jeho poznání, že nejmocnější člověk světa – prezident USA – vede nejkrvavější bitvy právě doma a čím více nepřátel, tím více vysilujících bojů. Trump sice vede dál kampaně proti republikánům, kteří ho zradili (např. guvernér Georgie Brian Kemp), ale o nové nepřátele už nestojí. Podporuje vždy více kandidátů pro kongresové volby 2022 – vše podřizuje volebnímu vítězství Republikánské strany. Pro jeho úspěch v prezidentských volbách 2024 totiž nemohou kongresové volby dopadnout jen dobře – musí to být excelentní výsledek, který mu o dva roky později zabezpečí spolehlivé podporovatele jeho velkolepých plánů, jak udělat Ameriku lepší. I když je skvělým davovým mediátorem, a umí své handicapy otáčet ve svůj prospěch, počítat umí i ten nejblbější republikán.

Vylepšený Donald Trump a zdrcujícím způsobem ostudná a neúspěšná politika Demokratické strany, to je cesta k vítězství Republikánů a i ke změně politiky Spojených států.

Na nevraživost je spoleh…

Zjištění, že demokraté vidí v republikánech fašisty a republikáni v demokratech komunisty, je jednak mediální zkratka a jednak se jedná o velmi příkré hodnocení. Jde o podobné hodnocení, jako o chudých, kteří volí spíše republikány a bohatých, kteří preferují demokraty.

Vždy jde s ohledem na volební výsledek o aktuální politickou situaci, která vygraduje až ve volební rok.

První rok vlády Josepha Bidena ale můžeme hodnotit už teď, neboť je zřejmé, že události, jako je odchod z Afganistánu a inflace, nás jistě doprovodí až do prosince. Z domácí ekonomiky a zahraničního renomé Spojených států tedy můžeme Bidenovi udělit pětku s hvězdičkou.

Co se týče vzájemné nevraživosti demokratických a republikánských voličů, s tou si hlavu dělat nemusíme. Ta tu vždy byla a vždy bude. Na to jediné se můžeme spolehnout…