Řežby klanů, čekání na Godota a boj o přežití

Předvolební chaos si modeluji jako periodickou bitvu v trvalé válce zájmových klanů. Veškeré ideologie a sociální studie pracují s pojmy jako vrstvy, třídy, stavy, party, gangy, klany, mafie nebo jinak značené skupiny občanstva. Řežby zajmových klanů probíhají skrytě, nebo zjevně, trvale, spojitě a nepřetržitě.  Zastávám názor, že v současnosti je hlavní a trvalou motivací všech účastníků, kteří se nechávají zapsat na volební soupisky gangů usilujících o volební hlasy, v drtivé většině chamtivá touha dosáhnou nějakého, jakéhokoliv, osobního prospěchu. Je to nemilordný boj o získání pozic na mocenském žebříčku s vidinou získávání profitu v podobě nejrůznějších finančních nebo jinak hmotných či vlivových zisků. Patří sem zejména všechny možnosti korupce a získávání a zneužívání výsad plynoucích ze získané pozice. Síť vztahů mezi klany je neprůhledná džungle finančních a mocenských tlaků a sil, ve kterých neplatí žádná pravidla. Všechny mocenské boje jsou vždy vedeny způsobem chyť jak můžeš. Žádná pokleslost není dost pokleslá, morálka nemá dno. Takzvaný průměrný obyčejný občan volič v podstatě nemá šanci prokousávat se složitostí mocenských pletich.

V čele každého klanu se dříve nebo později vyprofiluje takzvaná vedoucí osobnost, jako výsledek vnitrostranických, resp. vnitroklanových pletich, třenic a soubojů. To jsou tváře, které vidíme na plakátech a slyšíme v televizních a jiných mediálních projevech a přisuzujeme jim své odhady šancí na volební výsledek. Význam a vliv osobnosti v čele klanu je předmět zájmu všech psychologických a sociologických oborů. V současnosti jsme svědky rozkladu takzvaných “velkých tradičních stran”, které odvozují svou existenci od alespoň nějakých náznaků ideologických základů. Naproti tomu vznikají zájmové klany jako aktivita různě egomanických jedinců, kteří se profilují do role lokálních diktátorů (vůdčích osobností). Historie je plná nejrůznějších příkladů. Můžeme vést diskuze, kde se takoví vůdci berou, ale většinou je to shoda okolností a historických příležitostí.

Za hlavní téma volebního kolotoče považuji rozklad tzv. euroatlantické civilizace a její sebedestrukce pod náporem nových ideologií, jejichž základem vzniku je konzumní přežranost, hedonistický životní styl a z toho plynoucí totální devastace kriterií existenčních hodnot. Paralelní průvodní témata jsou dále rozkrádání a rozval státu na úroveň neokolonioální gubernie, vliv cizí nadvlády na příval nepřizpůsobivých beženeckých vyžíračů a v poslední řadě stále ještě excitace společnosti virovou nákazou.

Zastávám však názor, že téma virózy nebude ve volebním tyjátru dominantní.  Domnívám se, že pro značnou část obyvatelstva problém očkování a rozšiřování virózy přestal být, pod tíhou mnohých jiných existenčních starostí, předmětem zájmu. Nálet virové nemoci a vzniklou situaci ve společnosti zcela vyčerpávajícím způsobem charakterizoval jistý pan profesor (jehož jméno si nepamatuji) a sdílím jeho názor, který zde nedokonale cituji. Scénář konfrontace s nečekanou hrozbou je vždy stejný a zahrnuje překvapení, zděšení, popírání, paniku, intriky, omyly, improvizaci, pochybení, obohacování se ve vlastní prospěch, zbabělost, přivlastnění si cizích zásluh a nakonec hledání obětního beránka.

Důvody, které vedly k vzestupu současného vládního klanu byly, podle mého názoru, dostatečně rozebrány. V dobách loupeživých gangů si obyvatelstvo v sebezáchovné volbě vybralo a vybírá dominantního šíbra, proti kterému jsou současní opoziční ratlíci odsouzeni pouze k nenávistnému štěkotu a okusování ponožek.  Teď bude, podle mého názoru nejvíc záležet na výsledku polojaponeckého klanu.  Problém je ten, že polojaponec je zjevně silně egocentrický exhibicionista (viz jeho barák, který si nechal postavit  takzvaně “všem navzdory” a všem “na očích”). Proto mu, zdá se, nejvíc vyhovuje zůstat v dobře placené opoziční roli bez vládní odpovědnosti. Kdyby v čele takového klanu stál rodilý fešák ve stylu šedivého Vaška, dostal by o polovinu víc hlasů. Ale o tom se nesmí mluvit.  Takže, karty jsou, zdá se, rozdány a předmětem diskuzí se v nejbližší době stanou úskoky a kotrmelce povolebních dohadovaček, které přinesou, tak jako již v minulosti mnohokrát, nečekaná překvapení a nečekaná rozčarování.

Úvahy o volebních maškarádách mne vyprovokovaly k průzkumu, jak si naše desetimilionová kotlina stojí v různých žebříčcích celosvětového srovnávání. Vybral jsem si srovnání tvorby takzvaného HDP na hlavu viz Wikipedie, kde se nalézáme asi na 36 místě ze zhruba 180 až 190 států. A pak je tu ještě jeden zajímavý žebříček Seznam států světa podle indexu lidského rozvoje. Index lidského rozvoje (HDI – Human Development Index) je komparativní nástroj k poměření kvality lidského života, za pomoci porovnání údajů o chudobě, gramotnosti, vzdělání, střední délky života, porodnosti a dalších faktorů. Zpráva z roku 2019 založená na datech z roku 2018 obsahuje HDI 189 zemí a 15 regionů nebo skupin na základě údajů shromážděných v roce 2018. Zde je naše gubernie na 25 místě.  To samo o sobě, podle mého názoru, vůbec nejsou tak špatné výsledky, zejména s ohledem na to, že už třicet let zde fungujeme v devastovaném režimu závislé neokoloniální gubernie.

Úderem uzávěrky volebních místností, sečtením výsledků a utřesením povolebních poměrů se rozhodně nestane žádný zázrak náhlého hospodářského vzestupu ani katastrofa ještě většího úpadku. Digitální debilizace společnosti je na trvalém vzestupu, betonová lobby úspěšně blokuje a ucpává veškerou páteřní infrastrukturu a státní byrokracie trvale vítězí v parazitické symbióze s podvodnými zloději v maskách dodavatelů služeb a systémů IT. Šíření paniky, hrůzy, strachu  a jiných poplašných zpráv v podobě předvolebních výkřiků se přelije do obvyklé šmíry štěkotu mediálního chaosu, boje a řežby klanů dostanou nové impulzy pro další čachry. Godot nikdy nepřijde a život každého jednotlivce se vydá na další cestu v loterii osudu.