Morální aspekty bohatství

Frédéric Bastiat žil v 19. století a ve svých dílech hájil svobodnou společnost. V roce 1850 napsal knihu o harmonické společnosti. V jedné kapitole si klade otázku morality bohatství. Dospěl k následujícímu závěru:

Překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Je bohatství morální? 

Bohatství bylo vždy, alespoň z pohledu morálky, předmětem kontroverzí. Různí filozofové a různá náboženství prohlásili, že by jím mělo být opovrhováno, jiní volali po střídmosti. Velmi málo filozofů, pokud vůbec nějaký, přiznalo, že spalující touha užívat si velkého bohatství je korektní morální postoj.

Kdo se mýlí a kdo má pravdu? Politické ekonomii nepřísluší, aby se zabývala individuální morálkou. Já řeknu pouze jediné: v záležitostech běžného života mám tendenci si myslet, že teoretici, učenci a filozofové jsou mnohem náchylnější k omylu, než je běžné.

Všichni jsou stejní

Co nám ukazuje běžná praxe? Ukazuje nám, že se všichni lidé snaží dostat z chudoby, která je výchozím bodem, všichni dávají přednost uspokojování svých potřeb před stavem, kdy pouze po něčem touží, všichni mají radši bohatství než strádání. S několika málo výjimkami to tak mají všichni a to včetně těch, kteří noblesně říkají, že oni jsou jiní.

Bič na nechuť k práci

Touha po bohatství je ohromná, stálá, univerzální a převažující. Téměř ve všech částech světa přemohla naši vrozenou nechuť k práci. Bere na sebe podobu ještě větší chamtivosti mezi divochy než mezi civilizovanými lidmi. Jean-Jacques Rousseau popularizoval v 18. století myšlenku, že na druhé straně zeměkoule žije přírodní člověk, který je nesobecký, velkorysý a pohostinný. Všichni cestovatelé, kteří vypluli od břehů Evropy nasáklí Rousseauovou představou přírodního člověka, byli překvapeni dravou chamtivostí, která cloumala těmi primitivními muži. V těchto dnech podali naši vojáci svědectví, které umožňuje si vytvořit názor na vychvalovanou nesobeckost arabských kmenů.

Na druhou stranu v principu všichni lidé věří, že bychom měli ctít nesobeckost, velkorysost, sebeovládání a trestat přehnanou lásku k bohatství, která vede k tomu, že se jej lidé snaží získat za každou cenu. Stejně tak většina lidí obdivuje člověka, který se bez ohledu na své postavení ve společnosti snaží poctivou a vytrvalou prací vylepšit svůj domov a zajistit pro svoji rodinu lepší život. Na základě těchto faktů, názorů a postojů musíme být podle mého názoru schopni odpovědět na otázku bohatství a individuální morálky.

Přirozená síla

Za prvé si musíme uvědomit, že hnací síla, která vede lidi k tomu, aby upřednostňovali bohatství, je přirozená. Má své kořeny v původním a obvyklém stavu bídy, který by byl trvalým údělem všech lidí, kdy neexistovala touha se z něj vymanit. Dále musíme uznat, že úsilí, které lidé vynakládají, aby se ze sevření bídy dostali, zasluhuje respekt, pokud je vynakládáno v mezích poctivosti.

Navíc nikdo nepopírá, že práce samotná je morální. To je vyjádřeno v přísloví, které je vlastní všem národům: lenost je matkou všech hříchů. A vytvořili bychom šokující paradox, kdybychom tvrdili, že na jedné straně je práce nezbytná k moralitě člověka a na druhé straně, že lidé jsou nemorální, když pracují, aby nabyli bohatství. Za třetí musíme prohlásit, že touha po bohatství se stává nemorální, pokud přesáhne hranice spravedlnosti a poctivosti.

To je mínění, se kterým nepřišli filozofové, ale naprostá většina lidstva. Já jej akceptuji.

Názor se může vyvíjet

Je ovšem možné, že názor na bohatství byl v minulosti jiný, aniž by v tom byl rozpor. Stoičtí filozofové žili ve společnosti, kde bohatství bylo získáno za cenu útlaku, drancování a násilí. Bylo nemorální nejen samo o sobě, ale i tím, jak nemorálně bylo získáno. Moderní filozofové, kteří mluví proti bohatství bez toho, aniž by vzali do úvahy rozdíl ve způsobech jeho nabytí, se přirovnávají k Senecovi nebo Kristu. Jsou jenom papoušky, kteří opakují slova, jimž nerozumí.

Knihy socialistů odsuzují bohatství na každé stránce. Nechápu, jak je možné, že různé myšlenkové školy lišící se v mnoha bodech, ale shodující se v kritice bohatství, nevidí ten protiklad, k němuž dospěly.

Nevysvětlitelný paradox

Na jedné straně má bohatství škodlivý a demoralizující vliv, který kazí lidskou duši, ze srdce dělá kámen a zanechává pouze pachuť zvrácených požitků. Bohatí jsou hříšní. Chudí jsou ctnostní. Jsou spravedliví, citliví, velkorysí, to je akceptovaná teorie.

Ale na druhé straně všechny systémy, které socialisté vymyslí, všechny zákony, jež na nás navalí, mají za důsledek, pokud jim máme věřit, že se chudoba změní v bohatství.

Napsal Frédéric Bastiat v první polovině 19. století.