Západ se bojí

Vzestup toho, čemu dnes říkáme Západ, západní civilizace, se datuje někdy od počátku raného novověku, tedy zhruba od šestnáctého století. Evropské země opanovávají Ameriku a šíří svůj vliv do celého světa. Současně prodělávají až extrémní hospodářský a společenský rozvoj, spojený se vzestupem a emancipací širokých vrstev. Tedy něčeho nevídaného, naposledy snad v určité míře ve éře říše římské. Průmyslová revoluce v století osmnáctém učinila z Anglie světovou velmoc číslo jedna, posléze našla připravené podhoubí nejen v dalších evropských zemích, ale zejména v bývalých anglických koloniích na druhém břehu Atlantiku. Ve Spojených státech. Ty poměrně záhy vystřídaly Anglii na čele pelotonu hospodářsky nejsilnějších zemí (kde tato nahradila dlouhodobého dominátora, Čínu) a již na konci století devatenáctého se staly fakticky nejmocnější zemí světa. Aniž by kdo o tom věděl, nejméně pak ony samy. „Zveřejnění“ nastalo reálně až na konci Velké války.

Evropa dominovala světu fakticky do roku 1914. Poté se jí podařilo rozpoutat dvě světové války, jež jsou vlastně válkou jednou, s dvacetiletým příměřím. Svou šíleností předstihly vše dosud známé. Pokaždé za Evropu nakonec kaštany z ohně musela tahat Amerika. Ta ji v minulém století zachránila i po třetí, za války studené. (Valného vděku se za to ovšem od Evropánků nedočkala…) Právě první část světové války byla demonstrací neschopnosti evropských zemí racionálně jednat. Když válka nevedla k žádnému rozhodnutí, a to už byla jasno někdy v patnáctém roce, byl nejvyšší čas vše ukončit. Toho ovšem osoby, jež stály v čele evropských zemí, nebyly mocny. A válka se bezútěšně táhla další tři roky. A vedla jen k nepředstavitelnému marasmu a demoralizaci „širokých mas“. Vyústila v bolševismus a následně nacismus, apokalyptická dvojčata dvacátého století. Ta potom stála za druhým dějstvím války, ještě hrůznějším než to prvé.

Evropa nejen nebyla mocna včas ukončit Velkou válku, ale posléze ani uzavřít mír. Takový, co by nebyl jen příměřím a nevzbuzoval v poražených a ponížených nezřízenou touhu po revanši. To jim musela po druhém dějství názorně předvést Amerika. Tedy v té západní části Evropy, již neuchvátilo Rusko, převlečené pro tu chvíli za Sovětský svaz. Německo, původce války, bylo rozdrceno ze západu i z východu. Východní fronta tu byla pravda déle a vázala více sil. Což Rusové neopomenou neustále zdůrazňovat a opakovat, až do zblbnutí. Činí tak, by ze sebe učinili spasitele světa. Jejich podíl na vítězství nad nacismem jim jistě nelze brát, nicméně oni přitom jaksi účelově zapomínají na pár drobností.

Za prvé, válku zahájili Němci a Rusové ruku v ruce, v té chvíli coby blízcí spojenci. Rozdělili si Evropu a Stalin tak uchvátil bez větší námahy řadu zemí, narazil jen ve Finsku. Do německého vpádu intenzivně zásoboval Německo vším potřebným, a tak umocňoval jeho válečné úsilí. Ještě 22. června 1941 potkávaly útočící jednotky nic netušící přijíždějící plně naložené vlaky ze země sovětů. Za další, spojenci, zejména pochopitelně Amerika, zásobovali v nevídaném rozsahu a přes obrovské ztráty Rusko. Bez toho by nad jeho přežitím visel velký otazník. A ještě maličkost. Spojenci vedli sami další válku, v Asii. Do ní Rusové vstoupili až v létě 1945. A hlavně, nic nemůže umenšit hrdinství a zásadní podíl Anglie na porážce nacismu, když tato země zcela osaměle vzdorovala prakticky rok Německu, ovládajícímu Evropu a opírajícímu se o Rusko. A ani to africké válčiště nebylo zanedbatelné, nakonec tam v třiačtyřicátém padlo v Tunisu do zajetí více Němců než o něco dříve u Stalingradu.

V pětačtyřicátém uchvátilo východní část Evropy Rusko, zatímco z té západní se naštěstí proti předpokladům americká vojska nestáhla. A Spojené státy se staly garantem bezpečnosti svobodné části Evropy. A jsou jím dodnes. Evropané je za to bytostně nesnáší. Nastavují totiž zrcadlo evropské impotenci. A to se neodpouští. Z americké iniciativy přišel Marshallův plán, stojící u startu evropské prosperity. Ale i v pozadí evropského sjednocování hrály iniciační roli USA. Dokud byl civilizovaný svět ohrožován bolševickým Ruskem a jeho vazaly, snažila se i sama Evropa přeci jen o svou bezpečnost. Byť se tetelila pod americkým deštníkem. S pádem komunismu ovšem nastal sešup. Evropa investovala do všeho možného i nemožného, jen ne do armád. Demonstrovat to lze na příkladu bundeswehru, který se zejména pod péčí dnešní (a nedej pánbůh i budoucí) předsedkyně Evropské komise transformoval do stavu naprosté nebojeschopnosti. Abychom nebyli nespravedliví, Frau Ursula zdárně vyřešila problematiku těhotných vojákyň, pro každou armádu jistě zásadní věc. Ale to je taky asi tak všechno. Na víc ji jaksi nezbylo sil.

Souběžně s rozkladem armád probíhá i rozklad politických garnitur. Novou Evropu zakládaly nesmírně silné (a konzervativní) osobnosti typu Adenauera, Schumana, de Gasperiho, Spaaka a další. Díky nim (a Američanům) se Evropa postavila na nohy a přežila. Poslední garnituru osobností reprezentují postavy jako Kohl, Mitterand, za Kanálem pak Thatcher či Blair. Ty jsou ovšem postupně nahrazovány postavičkami, jež vládnou Evropě dnes. Snad jen italská premiérka dává naději na počátek obratu, jedna vlaštovka ovšem jara nečiní. Evropa se kochala svou imaginární „soft power“, pod pláštíkem sjednocování se byrokratizovala a socialističněla. Ekonomicky i vědecko-technicky beznadějně upadala, chtěla však jít celému světu příkladem. Brusel podloudně ovládla nová levice a vnutila mu své vidění světa. Dosti deviantní ideologie. Mezitím ovšem ruský medvěd na obzoru opět roztáhl své spáry, řečeno s básníkem. Nikdo si toho jaksi nevšímal. Či spíše nechtěl všímat. První zvonění přišlo v roce 2008, budíček pak zazněl o šest let později. A nic. Figurky jako Macron či Scholz vše kormidlovaly směr katastrofa. Válka v plném rozsahu vypukla před dvěma lety a odhalila zoufalou nepřipravenost a neschopnost Evropy, ale i Západu jako takového. A v plné nahotě jeho strach, jeho zbabělost. A to je to ze všeho nejhorší. Podpora Ukrajiny je zoufale pomalá, málo efektivní, čiší z ní zbabělost. K postupným krokům se přistupuje váhavě, se zpožděním. Válka se tak protahuje. Západ ale čeká konfrontace s Čínou, Rusko je jen předehrou.

Úpadek, byť ne tak fatální, postihuje i Ameriku. Naplno se rozjel po nástupu idolu všeho levého, Baracka Husseina Obamy. Ač z toho mainstream dostává kopřivku, určitý obrat nastal za proklínaného Donalda Trumpa. Jenže ten byl vystřídán stařečkem Joem. Vše vypučelo za krize vyvolané ruskou agresí. A útokem palestinských teroristů pod vlajkou Hamásu. Hluboce rozdělená Amerika se potácí. A s ní, jak jinak, celý Západ. I s nesvéprávnou Evropou. Z kanálů vylezl prastarý antisemitismus, holocaust se stává zapomenutou veteší. Lži, nesmysly a demagogie opanovaly mediální prostor. A západní politické „elity“, čest budiž výjimkám, tomu všemu nejsou schopny čelit.

Kdo se bojí, ten nemá šanci. A může být sebesilnější. Slabé, pomalu dohasínající Rusko drží v šachu bohatou Evropu. A kdyby sama trochu chtěla, i neporovnatelně silnější. Frau Ursula se chystá radostně pokračovat ve funkci. To, co do teď hlásala, popírá, či se k tomu nehlásí. Pro pamětníky to trochu připomíná dobu, kdy vypukla perestrojka a naši soudruzi, kteří do té doby vše mršili, se rozhodli vše opravit. Oni sami. Jak to dopadlo, si snad ještě vzpomeneme.