Unijní nominace |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Ve čtvrtek se shodli lídři členských zemí EU, přesněji řečeno Macron, Scholz, lidovec Weber a Leyenová, na třech klíčových nominacích na vedoucí posty v Unii a poslali je ke schválení do nově zvoleného tzv. Evropského parlamentu (EP). V EP mají socialisté, lidovci a neoliberálové sice formální většinu, ale zatím se nikomu nepodařilo spočítat je-li tomu opravdu tak, např. mnozí španělští lidovci se domnívají, že Leyenová je levičáckou proamerickou loutkou a nebudou pro ni hlasovat. Aniž si to uvědomujeme, tato jména jsou asi důležitější než jména prezidentů členských zemí, mají pravomoci moderní formy diktátu, kterou jim tradiční autoritativní režimy mohou závidět. Na post předsedkyně Komise je nominovaná opět Leyenová, na post předsedy evropské rady portugalský socialista Costa a na vysokého reprezentanta zahraniční politiky Estonka Kaja Kallasová. Tato nominace na první pohled zvýší pravděpodobnost přímého střetu mezi EU a Ruskem. Proč zrovna tato jména? Z těžkých podvodů podezřelého bývalého předsedy portugalské vlády Costu nebo genetickou rusofobku, která hlásá válku s Ruskem a sankce i na léky pro děti, ovšem byznys jejího muže, kam sama investovala velké prachy, ji nevadí. Tým vede vakcínová podvodnice Leyenová. Ze těmito třemi kandidáty je ve vlastních zemích a za Leyenovou i v EU nevšední bilance havarující politiky a ekonomického krachu.

Důvody tohoto výběru mohou být různé, ale je jasné, že principy, které k tomuto výběru vedly, jsou z mnoha důvodů zvrhlé. Předně posledních třicet let nevedl Unii nikdo, o kom by se dalo říct, že oplývá talentem a schopnostmi velkého lídra a je to opravdu světový vůdce, např. Unii vedl Portugalec Barroso, a byla to hrůza, Juncker další hrůza, nemluvě o Leyenové. Dalším aspektem zvrhlosti nominačního principu je diktát osy Berlín – Paříž, tentokrát se mluví o tom, že k této ose se přidal Polák Tusk. Macron stejně jako Scholz jsou zkrachovalými národními lídry a je jen otázkou času, jak rychle budou muset odejít a pravděpodobně i Tusk se už nachází v pásmu politické deklinace. Dalším fenoménem zvrhlosti je úroveň feminizace unijní byrokracie, jednoduše nikdy nikde na světě feminizovaný státní aparát nenastartoval proces ekonomické obnovy a rekonstrukci státu, a co je nejzajímavější, nikdy feminizované vládnoucí klany neobnovily porodnost a nezastavily vymírání, feminizovaná unijní byrokracie vede Evropu do zelené záhuby a nukleární války.

Salvini pojmenoval unijní nominace státním pučem, miliony Evropanů požadovaly změny v Evropě a hlasovaly za strany pravého středu a místo toho Leyenová zůstane na špici Komise a Macron povede zahraniční politiku, Salvini měl na mysli Macronovy kandidáty protiruské fanatiky Kallasovou a Costy. V podobném duchu Viktor Orbán, dohoda mezi socialisty, lidovci a liberály je hanebná, voliči byli oklamáni lidovci, kteří tuto koalici lži vytvořili.

Po několika měsíčních námluvách Leyenové a Meloni došlo k celkem předvídanému překvapení, Meloni se v případě Leyenové zdržela hlasování a v případě druhých dvou nominací hlasovala proti. Druhý den se v italském parlamentu Meloni očividně de-melonizovala, po dlouhé době velmi tvrdá k unijní vládnoucí kastě, o které se pár měsíců domnívala, že ji může změnit: “Pokouší se skrýt špínu pod koberec a pokračovat v praktikách invazívní Unie, která předepisuje občanům, co mají jíst a unifikuje kultury.. Místo logiky konsensu, logika nadřazených, kteří rozhodují za všechny.., italská vláda na nic takového nepřistoupí… V Unii nic demokratického pro toho, kdo ještě věří v lidovou suverenitu.”

Meloni pravděpodobně nechápala, jak funguje EU, jak silná je unijní byrokracie a jak se tvoří unijní politika. Domnívala se, že za kolaboraci s Leyenovou a za europeizaci svých programových bodů dostane Itálie vysoký post v unijní byrokracii, ovšem i kdyby k tomu došlo, nebyli by to její kandidáti, ale kandidáti levicové opozice, které by v unijních mocenských centrech akceptovali. Meloni do rozměru HDP a počtu obyvatel vede třetí nejvýznamnější stát Unie, v době, kdy osa Berlín-Paříž přestala mít perspektivu, si Meloni může dovolit tvrdší gesta vůči unijním centrům, i když v Itálii nakonec vždy kvůli rozpočtovým problémům převáží politika poddání se. Meloni se pokoušela nějakými kompromisy vměstnat mezi bruselskou kastu, kde rozhodují Němci a Francouzi obklopeni svými českými, estonskými, lotyšskými, bulharskými vazaly. Ovšem v strukturách polozločinných klanů není vepsána dělba moci, to mohla Meloni vědět z filmů o italské mafii.