Ten, který vybočuje z řady

Zdaleka ne všichni ukrajinští muži se nechávají přesvědčit k tomu, aby se dobrovolně účastnili války. Ostatně podobně i mladí Rusové. Média přinesla uprostřed července zprávu o tom, že hrdinný ukrajinský pohraničník zastřelil jednoho ze čtyř vojáků, kteří zběhli od své jednotky a chtěli před pravděpodobnou smrtí na frontě uprchnout do Moldavska.

Není to nic výjimečného, mladých mužů, kteří si cení vlastního života daleko více než pochybné vlastenecké povinnosti je nepočítaně. Nemají-li dost peněz na to, aby se válce vyhnuli suchou cestou, volí třeba tu mokrou, často přes Tisu, třebaže tím riskují život. A zprávy podobné té, na niž je odkazováno v úvodu, mají přesvědčit potenciální následovníky oněch nešťastníků k tomu, aby to vzdali, podřídili se moci a nechali se sebou zacházet jako se spotřebním materiálem.

Na československých hranicích našlo během čtyřiceti let vlády jedné strany smrt 282 lidí, kteří se pokusili jejímu dobrodiní uniknout. Příběhy mnoha z nich jako by z oka vypadly těm, které se nyní odehrávají na té Ukrajině, jejíž „vláda“, podpíraná Bruselem a Washingtonem se nyní druží s naší koloniální správou. O tom, kolik lidí zahynulo ve válce, která nekončí proto, že se stále nedaří rozbít Rusko, je otázka. Nejnižší odhady jen ukrajinských ztrát mluví o desetitisících mrtvých, možná statisících zraněných, milionech emigrovavších.

To všechno je výsledkem neochoty k dialogu a rozumnému kompromisu. Přestože válka škodí nejen zemím, které se jí účastní, ale v mnoha ohledech i Evropě, jíž jsou obě součástí, cestu k míru hledá málokdo. Z vrcholných evropských politiků viditelně jen jeden: Viktor Orbán.

V prostředí, které je míru nepřátelské, a naopak živí vizi války mnohem větší, je zdánlivě sám. Mnozí evropští hodnostáři jej mají za černou ovci, kterou se snaží izolovat. Podporu však nachází u velké části evropské veřejnosti, pro niž představuje naději na to, že ne vše je ještě ztraceno.

Maďarsko je obecně pokládáno za malou zemi s malým významem. Aktivity jejího premiéra, které nacházejí odezvu na celém světě, však mluví o něčem jiném: uznání dojde beran, který se neorientuje podle bekotu poplašených ovcí vedených bačou Sorosem, jde za svým a dovede ostatní přesvědčivě strhnout. Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl, praví klasik.

Ten chlap má prostě odvahu.

Smutné je, že se i za situace ohrožení vlastní země přijímáním štvavé rétoriky nechává nemalá část našich občanů ke své škodě manipulovat pokřivenou propagandou. Na druhé straně je jistou nadějí, že i v té naší malé zemi, která se snaží dosáhnout věhlasu tak, že jedné z válčících stran dodává prostředky na zabíjení, povstávají lidé, jimž odvaha nechybí. Jejich praporem je mír.

Je před volbami, které jsou z hlediska mezinárodní politiky zdánlivě bezvýznamné. Ale i u kandidátů do krajských zastupitelstev či Senátu bychom měli zvažovat, kdo z nich má chování stádní a kdo se naopak řídí tím, že myslet je víc než věřit.