Vítězství se rodí z využívání příležitostí, jež se objevují s výskytem problémů.
Mistr Sun´C
Unikátní výsledek nedávných parlamentních voleb způsobil, že v budoucí sněmovně budou pouze dva politické tábory – opoziční hnutí ANO Andreje Babiše a vládní blok pětikoalice pod vedením designovaného premiéra Petra Fialy. Okamurova SPD se stane jen výplní dvaceti poslaneckých seslí, protože její mandáty nebude nikdo potřebovat. Tím se politická situace Česka přiblížila k té americké, kde je systém dvou politických stran standardem, podstatnější však je, že se zpřehlednily strategie, které mohou zbývající dva tábory uplatnit.
Až do pátku 15. října se zdálo, že politikové tuto novou kvalitu nechápou, když rozvířili pseudokampaň kolem informování o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana, z níž jako sláma z bot čouhalo na straně jedné úsilí získat pro Andreje Babiše první pověření pro sestavení nové vlády, na straně druhé pak neméně vehementní snaha toto pověření zmařit.
Nicméně minulý pátek Andrej Babiš z této kampaně vystoupil, když veřejně prohlásil, že by pověření stejně nepřijal. Asi se nedovíme, zda tak učinil z vlastní vůle, nebo z podnětu alespoň jednoho strategicky uvažujícího poradce, každopádně provedl strategicky velmi silný tah a otevřel velkou politickou hru, která bude probíhat následující čtyři roky, pokud se ovšem pětikoalice dříve nerozpadne pod palbou Babišovy opozice a pod tlakem krajně nepříznivých ekonomických podmínek, které redaktoři ČT trefně nazývají „perfektní bouří“.
Babišova hra
Při poměru mandátů 108 : 72 v jeho neprospěch si Babiš (nebo nějaký jeho poradce) uvědomil, že kdyby zdržoval vytvoření nové Fialovy vlády, byl by to kontraproduktivní tah, který by ho v očích veřejnosti mohl jen poškodit, neboť by se jevil jako kazisvět a slaboch, jenž nesnese porážku. Ještě horší by však bylo, že by pětikoalici umožnil svalit na něho veškerou vinu za všechny potíže, které globální ekonomická situace ještě do konce roku přinese, kdežto čím dříve bude Fialova vláda ustavena, zřejmě ještě v listopadu, tím dříve na ni bude moci z opozičních lavic sněmovny útočit a „přišít“ jí ekonomické problémy, tedy proměnit „Babišovu“ drahotu ve „Fialovu“ drahotu.
Zříci se pověření pro sestavení vlády je tedy ze strany Andreje Babiše velmi silný tah, který mu umožní dostat Fialovu vládu pod tlak ještě dříve, než se tato vláda ustaví! Ihned od začátku se tak chopí iniciativy a zatlačí vládní blok do defenzívy. Přitom bude mít k dispozici strategický faktor, kterému se říká svoboda či volnost manévru, faktor stejně mocný jako početní nebo palebná převaha. V příštích čtyřech letech, pokud se pětikoalice pod jeho bombardováním nerozpadne dříve, si totiž Babiš bude moci pro cíle svých útoků svobodně volit kontroverzní body vládní politiky a takticky je střídat, přizpůsobovat jak vnitřní politické situaci, tak vnější, dané například prosazováním „Zeleného údělu“, hroucením automobilového průmyslu nebo imigrační eurounijní politikou, a s nimi spojenou rostoucí sociální nejistotou nejen námezdných, ale i živnostenských vrstev české společnosti.
Petr Fiala tuto volnost manévru mít nebude. Jeho pozice se dá přirovnat k postavení vojevůdce, jehož země vybudovala pohraniční opevnění, takže v případě ohrožení nemá na výběr než toto opevnění svou armádou obsadit a pasivně čekat, v kterém úseku nepřítel zaútočí. Oním opevněním, které bude vládě Petra Fialy svazovat ruce, jsou ony již mnohokrát propírané body koaličního volebního programu – celkové snížení deficitu státního rozpočtu o 220 miliard, snížení počtu státních úředníků o 13 % a hlavně neudržitelný slib plošně nezvyšovat daně. A k tomu se pojí roztáčející se spirála nákladové inflace (inflace způsobené raketovým vzestupem cen vstupů, nikoli přebytkem nekrytých peněz) a další neuralgické body – například strmě rostoucí cena energií a odstávka automobilového průmyslu, která hrozí úpadkem velkého množství subdodavatelských firem a vlnou nezaměstnanosti.
Dva nečekaní spojenci
Tentýž pátek, kdy Andrej Babiš uskutečnil svůj silný tah, se na ČT 24 v pořadu „Události, komentáře“ objevili jako hosté Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Kuriózní bylo nejen to, že oba pánové, jak zástupce „proletariátu“, tak zástupce „kapitálu“, si souhlasně notovali, ale hlavně to, že sice s rozdílnou mírou přímočarosti kritizovali Evropskou unii a opět našli shodu na požadavcích, které předloží na příští tripartitě, tedy staré vládě, ale které bude muset v Bruselu odbrífovat designovaný premiér Fiala.
Patří mezi ně (pokud si dobře pamatuji):
1. Nekompromisní zařazení jádra mezi „zelené“ zdroje, a tudíž nárok na evropský příspěvek na dostavbu Dukovan.
2. Pozastavení či zmrazení cen emisních povolenek.
3. Zrušení poplatku za obnovu „zelené energie“ v tržní ceně elektrické energie pro živnostníky a podnikatele.
4. Zpomalení „Zeleného údělu“, jeho přizpůsobení ekonomické situaci Česka.
Josef Středula ještě dodal, že nová vláda nemůže očekávat nějakých sto dnů hájení, že odbory budou vyžadovat, aby okamžitě konala. Na otázku moderátora, zda hrozí porušení sociálního smíru, rozuměj sociální bouře, oba pánové odpověděli, že pokud bude nová vláda jednat v naznačených intencích, k ničemu takovému nedojde. Česky se tomu říká nasadit nůž na krk.
Je nasnadě, že těchto požadavků se v souladu s úvodním citátem Mistra Sun´C chopí Andrej Babiš a s radostí onen nůž odborů a podnikatelů vládě na krk ještě přitlačí. Bude se na půdě sněmovny pasovat do role obhájce jak pracujících, tak podnikatelů, a každý čtenář si asi dovede představit, jaké pnutí tyto přídavné požadavky a kritika EU ze strany, kterou by málokdo čekal, v pětikoalici vyvolají, v níž pouze ODS je k politice EU zdrženlivá, kdežto TOP 09 a celý PirStan jsou k EU zcela konformní a nemají vůli proti „Zelenému údělu“ příliš reptat.
Dva Babišovy trumfy
Z výše uvedeného vyplývá skutečnost, že Andrej Babiš již teď drží v hrsti dva trumfy. To, že do sněmovny nepronikla žádná tradiční levicová strana, mu dalo do ruky srdcové eso „tribuna lidu“, zastánce zájmů chudších vrstev obyvatelstva, které dříve nalézaly zastání u KSČM a hlavně u ČSSD. Že bude touto kartou hrát plnou silou, prozradila ihned po volbách na ČT 24 Alena Schillerová, když uvedla, že chudší vrstvy voličů nemusejí mít strach, neboť poslanci ANO budou ve sněmovně tvrdě kontrolovat sociální politiku nové vlády a hájit jejich zájmy místo sociální demokracie.
S tím druhým trumfem, dejme tomu srdcovým králem, je to složitější. Fakt, že nová pětikoaliční vláda bude silně proevropská, což bude v kontrastu s rostoucím odporem společnosti vůči energetické politice EU (viz výše), otevírá další frontu, na níž by mohl Babiš zaútočit, pokusit se pětikoalici rozložit a ještě přetáhnout voliče Okamurovy SPD. Znamenalo by to však otevřeně kritizovat EU, nasypat si popel na hlavu za to, že na zasedání Evropské rady 12. prosince 2019 podepsal tzv. „uhlíkovou neutralitu“, a stát se „veřejným nepřítelem“ EU, jako je Viktor Orbán. A zde je velký otazník, zda si to může Andrej Babiš dovolit. Nikdo opravdu nevidí do dotačních machinací Agrofertu, respektive Babišova svěřeneckého fondu. Za současného stavu se nedá rozlišit, co jsou politicky motivované tlaky a obžaloby a co důkazy, které obstojí před soudem. Nikdo tedy nemůže posoudit, jak silný se cítí Andrej Babiš v kramflecích, aby proti pětikoalici vynesl i tento trumf a stal se tribunem i těch, kteří se stanou odpůrci eurounijní politiky, až jim začne vymetat peněženky.
Fialovy problémy
Ačkoliv mnozí liberální politologové nepřestávají oslavovat epochální vítězství pětikoalice a dokonce mluví o geniálním tahu, jakým bylo vytvoření koalic K3 a K2, z výše uvedeného vyplývá, že pětikoaliční vláda bude ihned od počátku zatlačena do defenzívy a s velkou pravděpodobností je jí předurčeno, aby se z této defenzívy nevymanila. Její volební vítězství tak spíše připomíná Pyrrhovo vítězství než triumf.
Petr Fiala v roli premiéra bude mít zřejmě velké potíže, aby vůbec pětikoaliční vládu ukormidloval. Na klidném moři by to snad šlo, tam by se diametrálně odlišné názory na řešení ekonomických, sociálních a jiných problémů, pečlivě ukryté v podpalubí, neprojevily, ale plavba v „perfektní bouři“ je uvolní, začnou v podpalubí poletovat sem a tam a prorážet boky vlnami zmítaného korábu, v krajním případě pak povedou ke vzpouře. Jak budou třebas reagovat koaliční partneři TOP 09 a PirStan na požadavky odborů a průmyslu osekat „Zelený úděl“ a jít do konfrontace s Evropskou komisí? Přinutí je Petr Fiala, aby jim spadly z očí bruselské šupiny? To bude první „zkouška státníkova“, kterou nový premiér, možná ještě před koncem roku, bude muset podstoupit.
A to je pouze začátek. Podle odhadu renomovaných ekonomů dosáhne inflace v letošním prosinci hodnoty 6 % a na začátku příštího roku se její spirála roztočí ještě víc. Přitom v pětikoalici stále převládají názory, že inflaci způsobila Babišova vláda, když vrhla do ekonomiky cca 400 vydlužených miliard Kč. Nechme stranou, že to jsou titíž politici, kteří k tomuto utrácení Andreje Babiše nutili, když vyžadovali na jeho vládě masivní podporu domácí ekonomiky za koronavirové pandemie v uplynulých dvou letech, protože to dnes není relevantní. Současná inflace je však nákladovou inflací, jejíž příčiny leží za hranicemi České republiky.
V nedělních „Otázkách Václava Moravce“ na ČT Petr Fiala jednoznačně řekl, že hlavním nástrojem jeho vlády k ozdravění státních financí bude zefektivnění státní správy, tedy úspory na výdajové stránce státního rozpočtu. Chce tímto způsobem ušetřit v rozpočtu pro rok 2022 téměř 70 miliard Kč, ale nehodlá nic dělat s příjmovou stránkou rozpočtu. To podle mnoha ekonomů (a též exministra financí Ivana Pilného) prostě není možné, ale i kdyby bylo, nezvyšování daní není v současnosti zárukou sociálního smíru. Nad vládou pětikoalice bude stále jako Damoklův meč viset hrozba sociálních nepokojů, pokud se jí nepodaří eliminovat dopady „perfektní bouře“ – inflační spirálu, exponenciální růst cen energií a stavebních hmot a vůbec všeho, což se ovšem propuštěním státních úředníků docílit nedá a bez intervencí u eurounijních orgánů se neobejde.
Scénář, na který snad nedojde
Jestli si někdo myslí, že mi dělá radost předpovídat strasti, které novou vládu čekají, tak se hluboce mýlí. Ačkoli se mi bruselské patolízalství čtyř pětin vládní koalice příčí, přece jen bych si v zájmu nás všech přál, aby vláda Petra Fialy uspěla a provedla koráb České republiky onou „perfektní bouří“ bez ztráty stěžňů.
Nicméně existuje možnost, že pětikoalice situaci neustojí, že se vláda rozpadne, že se v Česku objeví obdoba francouzských Žlutých vest, že dojde k vlně stávek a sociální smír se rozpadne. To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. V takovém případě se rýsuje možnost vytvořit vládu „národní jednoty“, přizvat do ní Babišovo hnutí ANO jako náhradu za koaliční partnery, kteří prostě utečou. Kdyby ale něco takového Andrej Babiš přijal, udělal by strategickou chybu, než rekonstrukce vlády by v takové situaci byly pro něho výhodnější předčasné volby, kde by bral všechno, což je jeho skutečným cílem.
Babišova cílová strategie
Nejsem žádný příznivec hnutí ANO, nikdy jsem je nevolil (ani teď ne), jen se tady pokouším objektivně analyzovat strategické možnosti, které oba politické bloky za stávající situace před sebou mají, a to, že se Babišovo budoucí postavení jeví jako zřetelně výhodnější, není dáno mými názory, ale prostě současnou politickou a ekonomickou situací Evropské unie, která sama z vlastní vůle zabředla do „zeleného“ bahna, zatáhla do něho Českou republiku a zatím pod zabořená kola uvázlé karavany háže jen větve nouzových dotací.
Nicméně vraťme se k Andreji Babišovi, který může ze současného stavu vytěžit mnohem víc, než je na první pohled patrné. Když jsem v úvodu této úvahy napsal, že v Poslanecké sněmovně jsou pouze dva politické bloky, nemluvil jsem tak zcela pravdu. Ono totiž kromě dvou set poslanců pohodlně sedících v parteru se na virtuální galerii tísní asi 950 tisíc tzv. „propadlých“ hlasů. A právě zisk tohoto necelého milionu hlasů bude Babišovým cílem, pokud má alespoň jednoho strategicky uvažujícího poradce.
Ten necelý milion voličů sice odmítl dát svůj hlas hnutí ANO, ale přestože tušil, že jejich hlasy propadnou, odmítl je odevzdat i opozičním koalicím. Soudím, že tito voliči sice nemilují Andreje Babiše, ale ještě více se jim příčilo politické směřování obou koalic, jejich afinita k liberalismu a takový „hlad“ po moci, že mu skoro všichni partneři obětovali své morální principy (jak by jinak bylo možné, aby se v jedné koalici sešli lidovci s topkaři při jejich antagonistických názorech na institut manželství?). Jestli bude Babiš svou strategii v příštích čtyřech letech hrát dobře, zbaví se odéru daňového podvodníka a bude se etablovat jako „tribun zrazeného lidu“, což docela dobře může, získá tento milion hlasů na galerii sněmovny pro sebe. Uvědomme si, že těmto voličům není sympatická Okamurova SPD (to by ji přece volili), oni nechtějí, aby Česko vystoupilo z EU, na to jsou příliš střízliví, ale požadují, aby se EU reformovala a východní členové unie přestali být pro Brusel jen zaostalými „východňáry“ a jejich země pouze trhy pro jejich produkty.
Jestliže Andrej Babiš udeří na tuto strunu a bude se profilovat jako národní vůdce a la Viktor Orbán, získá ve volbách 2025 přes 2,5 milionu hlasů a s tím většinu v Poslanecké sněmovně, jaké se těší v Maďarsku strana Fidesz a v Polsku Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského.
Soudím, že výše uvedené je hlavní strategický cíl Andreje Babiše, nikoli kandidatura na úřad prezidenta, jak se naivně domnívá většina politologů a novinářů. Kurtoazní úřad není nic pro letoru Andreje Babiše, kdežto získat postavení, jaké má v Maďarsku Viktor Orbán, to už by bylo něco. Možná právě o tomto se vedla řeč na společné schůzce Andreje Babiše a Viktora Orbána těsně před parlamentní volbami, a pokud to byl plán „B“, teď je to plán „A“. Připomínám, že přibližně v době, kdy Viktor Orbán tuto soukromou návštěvu uskutečnil, zveřejnil myšlenku na vytvoření osy Paříž–Berlín–V4, v níž by visegrádská čtyřka vyvážila geopolitický vliv francouzsko-německého tandemu. A pro tuto vizi je národně motivovaná vláda v Praze, opřená o většinovou parlamentní stranu, prakticky nezbytná. Kdo věří, že Orbán přijel do Ústí posloužit Babišovi jen jako vývěsní štít jeho volební kampaně, je naivní ťulpas.
Velkou otázkou však je, jestli na tuto velkorysou strategii má Andrej Babiš dostatečnou mentální a intelektuální kapacitu a zda si dokáže vydobýt dostatečný morální kredit. To nedokážu odhadnout, ani to, zda se neobjeví nový globální faktor, který nastíněné pole možností odsune úplně někam jinam. Nicméně doufám, že se dožiji roku 2025, abych byl svědkem finále této velké strategické hry, jejíž první tah se uskutečnil minulý pátek.
Buďte první kdo přidá komentář