Cadillac říká, že zákazníci vrcholných spalovacích modelů „přijmou elektromobily” a „postaví se za ně”. A proč by měli?

PETR MILER

Ideologie, slepá víra ani bezmyšlenkovité plnění z prstu vycucaných cílů ještě žádnou firmu neuživilo a některé to už teď pociťují na svých výsledcích. Ani to ale nevede k „nápravě věcí obchodních”, jak ukazují poslední vyjádření Cadillacu.

Problém po mém soudu přišel až později – když středobodem zájmu mnoha firem přestal být zákazník. To je nekonečně špatně, neboť jen klient je pro ně v jakémkoli systému jediným reálným zdrojem jejich příjmů. Je jedno, přes kolik přerozdělovacích, regulačních a jiných kolotočů se k zákazníkovi dostanete, nakonec to ale musí být on, kdo váš produkt nějakým způsobem přijme za svůj, je s ním spokojen, šíří jeho dobrou pověst, koupí si ho znovu… Je to jasné jako facka, přesto pro stále více firem neznamenáte jako zákazník prakticky vůbec nic.

Smyslem fungování řady společností se stalo splnění určitých cílů zcela odtržených od tržní reality. A pokud se nějaká firma začne usilovat v prvé řadě o to, aby snížila svou emisní stopu o 30 procent, zajistila polovinu jídel v kantýně ve veganském provedení, zaměstnávala určitý počet vozíčkářů, homosexuálů, transsexuálů a nebinárních osob a na chodbách měla toalety pro všech 17 pohlaví vyskytujících se ve společnosti, ve vedení měla 50 procent žen a nejméně 30 procent osob z jiných kontinentů, nemůže fungovat efektivně.

Nic ze zmíněného není špatné per se, i když to záměrně přeháním a někdy jde o bizarnosti svého druhu. Problém je, když se tohle stane primárním zájmem, když kvůli tomu jiné věci musí ustupovat do pozadí. Kdy už nechci nejlepšího šéfa, ale chci asijského šéfa ženského pohlaví, kdy už nechci, aby zaměstnanci byli spokojeni s jídlem k obědu, ale aby do sebe naládovali tofu řízky, kdy už nechci, aby pracovní kolektiv byl tvůrčí a přátelský, ale aby v něm byli dva lidé s barevnými péry trčícími z kalhot a především: Kdy už nechci, aby produkt byl primárně šitý na míru jeho potenciálním kupcům, ale aby primárně splnil „formálně požadované náležitosti”.

Všechno to vede k neefektivitě, horším výstupům a vyšším nákladům. Do nějaké míry se to dá snést, třeba některé větší německé firmy, se kterými spolupracuji, vychází vstříc požadavkům na zastoupení žen ve vedení tak, že zaměstnávají v podstatě profesionální „nicnedělačky”, aby splnily požadavky a dál si fungovaly podle svého. Ale to je přesně ono – utratíte miliony měsíčně za nic místo toho, abyste v týmu za stejné peníze měli schopné manažery navíc, ať už jakéhokoli pohlaví. Tohle se přejde, každý výrobek to zdraží o 0,05 eurocentu, ale ono je toho pořád víc a na víc a víc úrovních. A když to začne promlouvat do produktu, už nejde o pár setin eurocentu na kuse, už jde o samotnou jeho prodejnost, už jde o kejhák.

V této fázi dnes jsme, proto se také automobilky z většiny chovají tak, jak se chovají. Stejně jako tisíc jiných „mandátů” přijaly za svou povinnost snižovat tak či onak papírové emise CO2 a nejpozději v roce 2035 s nimi být na nule. Hotovo dvacet, debata se nevede, co vy chcete nikoho nezajímá. Toto je nejvyšší spravedlnost, nejvyšší cíl, ten se prostě splní a až pak se budeme ptát, jestli se to vůbec dá prodat. Není to absurdní? Přijde mi neuvěřitelně neuctivé ke klientům cpát jim věci, které ostentativně nechtějí. V podstatě už jen čekám, kdy na dveřích showroomu nějaké automobilové značky uvidím známou podobiznu Strýčka Sama s napřímeným ukazováčkem a slovy: „Příště dostaneš přes držku i ty!”

Automobilky už teď vidí, že to nefunguje. Že splnit cíle elektrické pětiletky nestačí, že jsou to „pitomé vize”, jak řekl moudře šéf Fordu. Některé se z toho aspoň nějak poučily a vnímají, že bez zákazníků to prostě nepůjde, vzpomeňme třeba Mercedes. Ale není absurdní, že se musely dostat až do této fáze, aby něco změnily? Že zákazníkovi se neříká ne, je přece to první, co vás naučí na každé hloupé obchodní akademii, natož pak kdekoli výš. Proč to tedy vůbec někdo zkoušel? A proč v tom ještě někdo setrvává?

Přesně tohle platí o Cadillacu, který si přitom už též prošel svým „aha momentem”. Nesmyslný plán prodávat od roku 2030 pouze elektromobily nedávno zrušil a označil jej jen za „prohlášení o misi”. Jenže ta „mise” jede zjevně dál, jen po trochu jiné koleji. Nejnověji ukázali Američané svůj Opulent Velocity Concept z fotek níže, který je prezentován jako designová vize čistě elektrického nástupce dnešních vrcholných spalovacích modelů z tzv. V-Series. Autu samotnému se moc věnovat nechceme, pozoruhodné jsou spíš komentáře značky k němu.

Modely V-Series jsou mimořádně úspěšné a Cadillacu přináší z 80 procent nové zákazníky, kteří si pak s oblibou kupují hned několik vozů značky pro obstarání svých různých potřeb. To je zlatý produkt, takový bychom si hýčkali a chválili jej na každém kroku, co Cadillac? Zdá se, že je mu to fuk. Podle automobilky je „budoucnost elektrická”, a tak automobilka dříve nebo později nabídne jen takové vozy, které podle něj jendodusě „zákazníci přijmou” a „postaví se za ně”. Caidllac dokonce zachází tak daleko, že tvrdí, že „výkon je prostě výkon” a lidé ho ocení bez ohledu na to, zda pochází ze spalovacího motoru nebo elektromotoru.

Jak drzé a hloupé tohle je? Realita je taková, že budoucnost nikdo nezná a současnost ukazuje, že lidé zejména u výkonných a luxusních aut (Mercedes ví své) taková auta nepřijímají, nestaví se za ně a i podle šéfa elektrického Rimacu bazírují na jiných aspektech. Je jasné, co lidé chtějí, Cadillac to ví, vnímá nezájem o elektrická auta, odkládá plány, ale nakonec stejně jedná podle záměrů příští nebo přespříští pětiletky, protože zákazník je „out” a věci jako emisní cíle zabraly jeho místo.

Tohle nikdy fungovat nebude, minulost nás o tom nejednou přesvědčila. To si konce (tentokrát nepřímo) plánovaných hospodářství opravdu musíme prožívat znovu a znovu? Nebylo by lepší se poučit z předchozích nezdarů?

Petr Miler

(15 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...