Ta tužka

Každý si v dnešní době jisté klade otázku, co bude dál, a vrátíme se někdy „do té krásné doby před covidem?“ Pominu to, jak jsme mnozí nadávali jak to stojí za prd. Ale osobně si myslím, že návrat možný je, jen se musíme vrátit mnohem dál než o nějaké 3 roky zpět. (Psáno na podzim 2021)

Jak je návrat možný se pokusím poněkud obšírněji vysvětlit. Zároveň se pokusím vysvětlit, proč tomu ale moc nevěřím.

Kdo jste již někdy alespoň vzdáleně přivoněl k libertariánství a neucukl jste, protože to pro vás bys příliš silný zápach svobody, jistě znáte esej „Já tužka“.

Pro ty, kteří před tím smradem svobody ucukli, se pokusím ve zkratce popsat o co jde.

Jde o esej napsanou někdy v roce 1958 v USA a snažící se popsat složitost ekonomického plánování na něčem tak prostém jako je obyčejná tužka.

Ano, dřevěná tužka s gumou na konci. Asi si řeknete, co je na tužce tak složitého a vzácného, že se ní musí psát esej, nebo povídka.

Tak ve zkratce, co je potřeba na výrobu té prachobyčejné tužky? Pche, to ví každé malé dítě, počkej, co to tam máme, kus dřeva, kousek tuhy, měděný plíšek a kousek gumy, to by vyrobila i opice!

Opravdu?

Máte někde kolem sebe vzrostlý cedr, nebo podobný strom, který se hodí pro tužku? Pokud ano, pak už skoro máte vyhráno. Stačí se dobře obléct, vzít si brýle rukavice, pořádné boty a motorovou pilu aj jdeme kácet. Teď se na chvíli zastavme, strom roste víceméně sám, ale kdo vám vyrobil boty, flanelovou košili, a motorovou pilu? No nic, nebudeme si to komplikovat, jdeme vyrobit tu tužku, na pilu a boty se zaměříme později.

Takže máme pokáceno. Možná jsme i nějakým zázrakem doma ten kmen ohlodali na potřebný kousek dřeva s dírkou uvnitř.

Pomineme to, že za tímto procesem je opět celá řada lidí, kteří kmeny dovezou, rozřežou, usuší, vytvarují do potřebného tvaru atd. atd.

Je to sakra furt jenom blbá tužka!

Takže se zálibně díváme na krásný kousek dřeva, do kterého už stačí jen vložit tuhu.

Tu co?

Tuha, jasně to je proste kus grafitu. A to je uhlík, a ten je všude, co to zase plácá?! Takže řekněme, že jste třeba v Jižních Čechách a za barákem máte kus grafitové skály a nějaký ten jíl.

A opět nějakým zázrakem uplácáme váleček, který nám bude pasovat do té dírky v tom kousku dřeva.

Dobrá, abych to zkrátil už nebudeme shánět kousek měděné rudy na držáček gumy, a pomlčíme i o kaučuku na vlastní gumu na konci tužky.

My máme hotovo a zabralo nám to jen kolik?

Když si fakt mákneme, tak bych to odhadoval tak na minimálně dva dny perné práce. Kolik nás pak ta tužka bude stát, i když si vyplatíme jen minimální mzdu? Ať jsem vydřiduch, tak pod litr se nedostaneme.

Jak to, že v obchodě stojí o dost méně?

I z toho krátkého popisu je vidět, že i na výrobě něčeho tak „primitivního“ jako je tužka, se podílí strašlivá spousta lidí.
Dokonce ani nemusí tušit, že se podílejí na výrobě tužky. Dřevorubec nemusí vědět proč kácí strom, horník v železném dole nemusí tušit, že rube rudu pro řetěz na motorovou pilu, ani kantýnská, která všem dělá svačinu nemusí tušit, že se podílí na vzniku tužky. Tisíce a tisíce lidí se podílí svým kouskem práce na něčem co je zdánlivě snadné a všední.

Někdo se rozhodne, že si u všech těchto lidí, objedná potřebné suroviny a vyrobí tužku. A většinou to jak on, tak všichni ostatní udělají proto, že chtějí vydělat.

A přesně to, se stalo dnes už skoro sprostým slovem.

Co s tímhle složitým řetězcem, který začíná tužkou, kterou píšete objednávku a končí někde u sedláka, který seje pšenici, aby měl dřevorubec chleba ke svačině, udělá, když do něj vstoupí někdo, kdo nechce vydělat, ale chce jen rozhodovat jak by věci „mely být“?
Tu připlatí sedlákovi, aby radostněji sel pšenici, tu přikáže dřevorubci, aby měl povinně helmu a svačinářka rukavice, když mu podává ten chleba?

Správně děti, tužka zdraží, protože si ty rukavice a helmy musí nakoupit, a navíc musí odevzdat část peněz i sedlákovi, protože někdo rozhodl, že ten má málo. A tak svou práci zdraží všichni, včetně třeba ilustrátora, který si teď musí koupit dražší tužku.

To jsem popsal, ty „staré dobré“ časy před covidem, kdy spousta politiků, úředníků a aktivistů přesně „věděla“ co svět potřebuje.
Byť se vsadím, že ani jeden z nich by nedokázal ani popsat, natož zorganizovat výrobu něčeho tak primitívního jako je tužka.

Ale teď přišel covid.

Z dokonale bezpečného světa, kde nikomu nic nehrozilo (ehm). Se najednou stalo peklo, kde je životu nebezpečné se přiblížit jeden ke druhému.

Právě jsme si popsali, jak složité předivo vzájemných vztahů vede k výrobě něčeho tak primitivního jako je tužka, pro kterou se kolikrát ani neohnete když vám spadne pod stůl a vezmete si novou.

Najednou nesmí do práce prodavačka v papírnictví, aby vám ji prodala. No bóže, řeknete si.

Dostane zaplaceno tak jako tak. A jsme zase u toho složitého příběhu, prodavačka neprodá tužku. Někdo, kdo chtěl vydělat na výrobě tužek neobjedná dřevo.

Takže dřevorubec už taky nejde do práce.

Do práce nejde ani řidič náklaďáku, který poražené kmeny vozil na pilu, kam nemusí už ani obsluha pily, která do ní nemá co dát.
Nejde do práce ani ta svačinářka, která všem mazala chleba s máslem.

A jsme u zase u sedláka, který prodá kravku a na jaře nezaseje, protože nemá komu prodat mléko na máslo a pšenici na chleba.

A tohle všechno se snaží řídit lidé, kteří na tom nemají ani za mák zájmu. Nebo myslíte, že na prodeji tužky nějaký politik vydělá?
Ano, něco si od každého článku ukradne ve formě daní, ale jinak nemá ani „áhnung“ jak věci vlastně fungují.

No řekněte upřímně, objednali byste si u Hamáčka, Shillerové, Babiše nebo i Pekarové-Adamové, nebo Fialy, aby vám zařídili výrobu tužky?

Já osobně ne.

Už návrat k tomu přebyrokratizovanému sytému, na kterém se podílejí (nejen) všichni výše jmenovaní politici je téměř nemožný, to jemné předivo bylo přetrháno tak, že to postupně pociťujeme už nyní. Ne v tužkách, ale v cenách energií, aut, elektroniky, váznoucí přepravě a kdoví v čem všem to ještě pocítíme.

Přesto neustále slyšíme sliby právě těch, kteří do toho přediva neustále házeli kameny, jak to najednou budou dělat lépe.

A to mě vede k jediné naději.

Pojďme se vrátit ne k tomu, co tu bylo těsně před covidem. Ale k tomu, že si lidé budou navzájem nabízet své služby bez dohledu a „péče“ politiků a úředníků.

Kdysi se tomu říkalo kapitalismus a svoboda. Pak se ze slova kapitalismus stal strašák, a na boji proti tomuhle strašákovi začali vydělávat různí lidé, vídáte je denně na obrazovkách.

Takže dokud se nezbavíme všech těch politiků, kteří vám slibují, že se o vás postarají, že vás ochrání, nebo za vás dokonce budou bojovat, nevrátíme se ke světu, kdy nad tužkou opět nebudeme muset přemýšlet.

Do té doby si projdeme opravdu těžkými časy, protože nikdo nedokáže naplánovat ani výrobu „blbé“ tužky, aby na něco z toho nezapomněl.

Vzpomněli jste si třeba při čtení toho, jak se vyrábí tužka, na někoho, kdo vyrobí náplast pro dřevorubce, když se řízne? A sakra asi ne. To bude chtít další úřad, který dohlédne na rádnou lékařskou péči o dřevorubce.
Nebo?

Je to na nás. I na vás…