Nohavica už zase vadí

Přiznávám, že můj vztah k Jaromíru Nohavicovi je neobjektivní. Vyrůstal jsem s jeho písněmi, spoluvytvářely můj pohled na svět a stále ho považuji za nejlepšího textaře posledních čtyřiceti let.

Nezažil jsem a ani neslyšel o koncertu Jaromíra Nohavici, který by nebyl vyprodán do posledního místečka. Jako mistr slova dokázal překlenout start devadesátek, kdy najednou některé velmi populární osobnosti nejen folkového světa ztratily nepřítele, a tím pádem prakticky veškerou inspiraci. Nohavica nejen „přežil,“ ale dál zrál jak víno. Kromě lyriky, která má do kýče hodně daleko, dokáže humorně popsat například setkání s Cikánem.

Jaromír Nohavica byl vždy nekonformní. I v osmdesátých letech patřil k lidem typu „co na srdci, to na jazyku,“ a podle toho se vyvíjela jeho písničkářská kariéra. Čas od času to s nějakým textem nebo průvodním slovem přehnal a kovaní soudruzi mu dali zákazem na srozuměnou, že oni jsou ti, kdo rozhodnou o tom, zda neskončí u lopaty. Přes despekt mnohých si udržel textařskou kvalitu, která má co říct i dnes, stejně jako jeho mnohé písně z osmdesátek. No a takový člověk si dovolí vystoupit v Příčovech.

Přiznám se, že jsem o této akci nic nevěděl, dokud úderka NSDAP (Neomarxistický Spolek Demagogů, Agitátorů a Politruků) nespustila povyk jak podle příručky Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.Dnes už totiž nezálež na tom, co říkáme, moderním politrukům stačí už to, že někde jsme, aby nás ve svých článcích demokraticky znemožnili, označili jako nepřítele státu a otitulovali nás slangovým výrazem označujícím samici od vepře.

Být v nesprávný čas na nesprávném místě nebylo v osmdesátkách zas tak těžké: Stačilo se motat v lednu kolem Všetat či pod vocasem, být na „nesprávném“ koncertě, nebo si jen tak vyslechnout projev plný informací, které, slovy dnešního pana prezidenta, „škodí společnosti.“ Pamatuji si na dost nepříjemný rozhovor s ředitelem střední školy, který se mě velmi důrazně vyptával na důvody mé přítomnosti na koncertě, který byl rozehnán soudruhy z 5.B (pro později narozené – zkratka Veřejné Bezpečnosti evokovala nejvyšší dosažené vzdělání jejich příslušníků). Nebyl jsem legitimován, neutíkal jsem před policajtama, včas jsem po anglicku zmizel po zahlédnutí první uniformy, ale byl jsem viděn, což jako záminka k vážnému rozhovoru s informací „ještě jednou a letíš ze školy“ stačilo. A Nohavica v Příčovech nejen byl viděn, on si dokonce dovolil i promluvit na podiu.

Nevím, jak moc může normálním lidem vadit člověk, který složil mnoho protiválečných písní, mezi nimiž je i tahle, která, ač napsaná v roce 1984, je tak současná, až to děsí. Ale mírové cítění není to, co se dnes nosí. Aktivisté NSDAP nás musí držet v bojovém módu, i kdyby jim kvůli tomu mělo vystydnout kafe.

Dnešní udavači a kádrováci mají s těmi z osmdesátek hodně společného: Oni jsou totiž úplně stejní. Jejich touha udávat a kádrovat je prosycena pocitem loajálnosti k režimu, o němž si nedovolí pochybovat, a proto tak tvrdě jdou po těch, kteří projeví jakoukoli pochybnost. Problém je v tom, že v případě geopolitické změny tihle grázlové opět přežijí.

Nemají totiž to, co Jaromír Nohavica: Páteř.