Vrstvy demokratické čokolády |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Žijeme v epoše unifikovaného kolektivního Západu, ve světě politické fikce a pseudokultury s řadou dobře popsaných negativních doprovodných fenoménů, které potenciálně rozloží celou západní civilizaci. V povrchním čtení můžeme vidět důvod toho stavu v relativně snadném konzumu, který už definičně postrádá kvalitu a hlavně v nedostatku skutečné práce, která vše posvěcuje a která koriguje úchylky a vrací život člověka i společnosti do normálu. Často se důvod tohoto vývoje přisuzuje digitální revoluci a s ní spojené inflační informační explozi, i to je možné, ale též je možné, že tyto teorie jsou součástí politické fikce nebo kulturního příběhu o vrcholné vývojové etapě člověka sebetvořitele. Existují přece velké společenské složky, které z mnoha důvodů jsou velmi málo dotčené informační explozí, ale stejně jako ostatní, jsou zajatci fiktivního světa doby.

Zažíváme kvantitativní informační explozi, ale na druhé straně velký informační deficit a i to může být jednou z příčin současné společenské bídy. V Česku i jinde na Západě úplně vymizela místa přirozené společenské debaty, kde se v procesu svobodných názorových střetů generovala realitě adekvátní informace, která formovala společnost. Místem debaty byly české hospody, kde se shromažďovaly spousty lidí, spolky a kluby všeho možného druhu atd. Důvodem dlouhodobé krize může být i špatný genetický materiál, který má západní společnost dnes k dispozici, např. pokud pomineme politickou víru a srovnáme ministerské předsedy Lenárta a Fialy, žasneme nad mizérií současného politického materiálu, nebo srovnáme profesora Suse s profesorem Fialou, žasneme kam padla kvalita pedagogického sboru MÚ. O Novotném se dočteme, že se styděl za mezery ve vzdělání, objektivně však působil inteligentnějším a lepším dojmem než dnešní čeští vládci, kteří se za nic nestydí. Novotný jmenoval členy ČSAV, kteří dnes patří do českého Pantheonu, s Fialou a spol. se kromě jiného rozsypala i věda.

Režisér, spisovatel a komunikační expert Luis Maria Fernandez je žádaným esejistou v řadě periodik, v Ntvespana píše o síle příběhu v informačně přesyceném světě. Dnešní společnost nahlíží na svět z filmové perspektivy a jazyk fiktivního vyprávění přijímá jako normální způsob komunikace a chápání své každodennosti. Na fiktivním vyprávění budujeme náš svět a naši polohu v něm, ovlivňuje nás v našich rozhodnutích a podílí se na formování našich představ. Je to možné dík enormnímu rozšíření komunikačních kanálů a způsobů konverzí jazyka v primární nástroj přizpůsobení reality ideologickým, profesním nebo osobním zájmům. Proto dnes taková spousta lidí chce slyšet příběh a touží se stát protagonisty příběhu, emocím jsou ochotni obětovat pravdivostní hodnotu a kvalitu informace. Ve společnosti, kterou hýbají pocity a fobie, která za sebou nechala reflexi a analýzu, má příběh velkou sílu. Protože emoce nerozumí rovnováze a umírněnosti, éra emočních fikcí všechno zradikalizovala: všechno nebo nic. A to se nebezpečných způsobem přeneslo do politické hry.

Příběhem se rozumí jakákoliv narativní konstrukce, která dokáže modifikovat pravdu, fakta, data a cíle tak, aby je přizpůsobila emocionálnímu stavu a vyzdvihla nejvnitřnější část člověka. Člověk se v perspektivě jazyka a terminologie může situovat na správnou stranu dějin a uplatňovat morální nadřazenost, kterou ani nemá, ani jí neodpovídá. Příběhem se přizpůsobuje realita našim potřebám, je to nástroj ve službách našich fobií, je to způsob, jak vnutit ostatním svůj názor. Příběh byl účinný ve všech civilizacích, ale dnes dík digitální komunikaci a rychlosti s jakou konzumujeme, sdílíme a vytváříme informace, je síla příběhu přítomnější a vliv této metodologie je evidentně nebezpečnější než kdykoliv jindy.

Západní kultura krvácí skrze své ideologické diskurzy, projevy jsou čím dál víc emotivnější, na hony daleko od rigorosnosti a kontrastu. Pravda je dnes na obtíž. Všechny politické, ekonomické, sociální a institucionální diskurzy jsou posedlé jedinou myšlenkou, kterou se snaží prosadit pomocí jazyka a terminologie “obecného dobra”, tyto diskurzy nejsou ničím jiným než řadou prefabrikovaných frází, které formují fiktivní realitu. Kolektivní imaginace je považuje za příběh, který se dostal na správnou stranu dějin a vše ostatní je potřeba odsunout, potlačit, odsoudit a ostrakizovat. Žijeme v době vrcholné polarizace, která je budovaná narativním jazykem emocionální fikce. Stále víc zažíváme vlny pomluv postavených na neověřených informacích, které se použijí k zničení těch, kteří neuvažují jako my. Jde o formu ideologické cenzury pomocí jazyka a médií, je to velmi nebezpečná praxe k vnucování jediného narativu.

Nejvíc vnucovaným modelem jsou narativy politické fikce a s nimi spojené diskurzy, jimiž nám chtějí vládnout, jako je diskurz o viktimizaci a cancel, což jsou emocionální fikce s cílem zničit fakta a nadřadit jim pocit. Dalším modelem je mechanismus automatického konzumu, který operuje v pěti rovinách: kontrola, konzum, konfuze, cenzura, nátlak a terminologie společného dobra, která obsahuje významově prázdné termíny. Kolektivní představivost chápe tuto terminologii jako něco dobrého, je používaná v politickém příběhu, aby se něco prodalo i když to nemá žádnou relevanci nebo je to přímo lež.

Bezobsažné termíny obecného dobra jako rozmanitost, inkluze, transverzalita, udržitelnost, pokrok a sociální spravedlnost se neustále používají v politickém, ekonomickém, institucionálním a kulturním diskurzu, občanově podvědomí se sugeruje automatismus, že s těmito termíny je spojeno přirozené dobro. Příkladem zneužití termínu je termín demokracie, ti kdo si usurpují tento termín se automaticky řadí do morálně a intelektuálně vyšších poloh a jsou považováni za arbitry správného, přitom ve jménu demokracie se spáchaly ty nejhorší zločiny, které zná lidstvo. Je tu nová inkvizice, která mediálně popravuje všechny občany, kteří se rozhodli myslet a neklekat před fiktivním příběhem. Inkvizitoři unifikovaného katechismu si nárokují morální nadřazenost a právo ostrakizovat ostatní.

Podle Luis Maria Fernandeze není snadné čelit kolektivní usurpující fikci, ale je to možné. Člověk by si měl uchovat schopnost rozlišovat a analyzovat, co se říká. Není snadné demaskovat lež, ale musíte mít pevné přesvědčení a být usilovní v hledání pravdu a především znát techniku narativů emocionální fikce, jak se konstruuje, jakou terminologii používá a jakou funkci mají její rétorické prvky. Pak lze strhnout masku unifikované fikci a odhalit obrovské lži, které se skrývají v projevech fikce za vrstvami demokratické čokolády, která ačkoliv zní velmi dobře, nedělá nic jiného než ničí společnost.