Komunismus od Havlíčka Borovského |

Sdílet článek:

Hlavní původ skoro všeho zlého ve veřejných a občanských záležitostech světa jest – dle mého mínění – ta okolnost, že lidé buďto stejné věci jmenují rozličnými slovy aneb rozličné věci nazývají stejným jménem. Komu smysl tohoto mínění není hned zcela jasný, neb se zdá býti nepravdivým, rač povážiti následující příklady.

Když jeden člověk druhého, svého protivníka, zabije, nazýváme to vraždou, když jeden člověk druhému jeho jmění násilně vezme, říká se, že je to loupež, když ale jiný člověk absolutní (neobmezený) král neb císař na sta lidí nenáviděných pobiti dá a jejich jmění si přivlastní, nejmenujeme to vraždou a loupeží, nýbrž popravou a konfiskací. Když někdo jinému chytře a nevědomky jmění jeho uzme, jmenujeme to zlodějství, když ale jiný neb jiní rozličnými bursovními a bankovními obraty svým spoluobčanům velikou část jejich jmění v jejích vlastních kapsách odejmou, tomu neříkáme již zlodějství, nýbrž agiotage (adžiotáže) a operace. Když někdo s jiným nějakou smlouvu učiní a mu něco slíbí, pak ale slib svůj a smlouvu nedrží, jmenujeme to podvod a lež, když ale vláda něco takového učiní, nejmenujeme to lež a podvod, nýbrž změnu systému. Když se někdo proti zákonům zemským nepořádně a násilně opře, nazýváme to buřičstvím, když ale král neb kníže samovolně tyto zákony násilně změní, aneb zanedbává, nenazýváme to buřičstvim, nýbrž Staatsstreich, fait accomplii atd. atd. To jsou tedy příklady, kterak stejné věci jmenujeme rozličnými slovy: a jaký jest z toho strašlivý následek! Vražda, loupež, krádež, podvod a buřičství jsou hanebné věci, které se trestají: ale ty druhé svrchu uvedené jich sestry jistě chlubné bývají, vážené časem a především výnosné, a to jenom proto, že je lidé jinými jmény nazývají, a tudy je během času odvykli považovati za vraždy, loupeže, krádeže, podvody a buřičství!!

Zároveň však jmenujeme rozličné věci velmi často stejným jménem. Když se ku př. většina obyvatelů jisté země dobrovolně podrobí jistým pravidlům, jmenujeme to zákon: když ale jeden člověk neb několik lidí celé zemi proti jejich vůli podle své chutě předpisují a vnucují pravidla, nazýváme to také zákonem. Když obyvatelé jisté země, aby mohli pokojně a bez starosti před nápady cizinců živnosti své provozovati, ustanoví ze sebe jistý počet mužů ve zbrani cvičených ke své obraně, nazýváme to vojsko a obrance zemské: když ale despota, aby mohl nespravedlivé a násilnické panování své nad národem provozovati, násilně si vybere pluky ozbrojených k utlačování tohoto národu, nazýváme to též vojsko a obrance zemské. Když člověk Boha ctí, svědomitě a náležitě své povinnosti vykonává, jmenujeme ho nábožným člověkem: když ale jiný časem hodinku v kostele klečí, oči překrucuje, se shrbeným hřbetem všude chodí, při tom ale nejhanebnější a nejnepoctivější skutky provozuje, jmenuje se též nábožným člověkem.

Nepotřebujeme se dále po podobných příkladech sháněti, najde se jich všude až nazbyt, přece však svět dle mínění mého ještě příliš málo obrátil pozornost svou na toto škodlivé míchání slov a věcí, ačkoli již často na to bylo z rozmanitých stran poukázáno. Větší část hádek jak náboženských, tak politických, též i vědeckých, ba dokonce i společenských, nebyla by nikdy ani vznikla, kdyby vždy jedna strana vykládala smysl slov tak jako druhá. Ba mohlo by se dokonce říci, že jest právě tato okolnost příčinou skoro všeho neštěstí ve veřejných záležitostech na tomto světě. Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázavše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte, že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas si počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati, a tak to trvá nekonečně.

Tak máme ku př. potlačení svobody myšlenek, censuru; když jsme to již tak daleko přivedli, že zrušena jest v zákoně censura, hledí ji zase pod jiným jménem obležení uváděti a po obležení zase buď velikými kaucemi, neb zákazem pošty, a pak zase konfiskacemi a potom zrušením porotních soudů a odevzdáním tisku pod obyčejné, v moci vlády stojící úředníky, a pak ještě odjímáním tiskařských privilegií a Bůh ví, co se ještě dále vymyslí. To všechno se jmenuje jinak než censura, ale není to nic jiného.

A naopak zase, jakmile se vyskytne něco dobrého a získá si lásku a důvěru u lidu, hned si pospíší, aby jménem toho něco zcela jiného a sobě užitečného zavedli. Tak ku př. si ziskalo náboženství Kristovo po velikých pronásledováních a navzdor všem útiskům konečně důvěru a lásku u lidu. Co učinili? Pod jménem tohoto svobodného, nikoho nenutícího, každého milujícího náboženství zavedli největší tyranství, pálení a mučení všech mužů, kteří se o lid zastávali a proti zlým obyčejům mocných pánů vystupovali, učinili sobě z náboženstvi tohoto jen výnosné výdělky a příjmy, které pachtovali, zaslepivše nevzdělanému lidu titěrkami oči, vybírajíce již zde – na zemi – clo do nebe a výplaty z očistce, vedouce kupecký obchod v milosti boží, kterou za peníze prodávali. A pokaždé, kdykoli se konečně po velikých bojích poštěstilo nějakou reformu provésti a nešváry tyto vymýtiti, zavedli je zase za krátký čas již opět do nového učení. To ku př. pozorujeme na protestatismu, který, jsa bojem proti zkažené finanční hierarchii, brzy po provedené reformaci sám upadl opět do těch samých nešvár hierarchie finanční.

Z toho ze všeho vidíme, jak se hraje na světě slovy a kterak chytráci tohoto světa jinými za věci jen slova strkají, ukrývajíce špatné věci pěknými slovy a uživajíce slov brzy za lákadla, brzy za strašidla, jak právě toho jest okamžitá potřeba jejich.

Jedním z podobných strašidel jest také slovo komunismus, které jest již od některého času strašidlem proti všelikým liberálním zásadám. Jak často slyšíme tímto slovem okolo sebe házeti lidi jisté strany, kdykoli se jen o to jedná, aby zohyzdili snažení některé jim odporné strany: tito pánové spoléhajíce se až příliš na sprostnost lidskou, myslí, že již porazili každé liberálnější snažení, když jen proti němu vyřkli nadávku: komunisté, komunistické choutky. Když se jednalo o zrušení roboty, přezdívalo se zastavatelům tohoto spravedlivého osvobození lidu: komunistů; kdyby někdo hájil všeobecné právo hlasovací, nazvali by jej též komunistou. Podívejme se tedy tomuto slovu trochu hlouběji do očí! Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk. Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto učení v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic nepodařilo; nejlepší toho máme příklad na klášteřích. Tam alespoň z části zaveden jest komunismus, to jest jmění jest společné všech, ale jaké různice, jaké nepřátelství panuje právě mezi nimi. A to nyní, kdežto se jen o užívání již hotového jmění mezi nimi jedná: jaké by pak teprva byly různice, kdyby si měli také společně to jmění a výživu vydělávat? Než není tu místo a také ani úmysl dokazovati teprva nemožnost a nesmysl komunismu – toť jako již známou a dávno od nás pojednanou pravdu předpokládáme.

Obyčejně se ale slovo komunismus nebéře v smyslu tak úplném, a tu se každé rušení a dotýkání cizího jmění komunismem nazývá. „Svaté jest jmění, heilig ist das Eigenthum!“ slyšeli jsme tak často v nepokojných dobách r. 1848, vidouce to napsáno na krámích a dveřích mezi barikádami. Co vlastně jest jmění? – o tom zde jednati nemůžeme, jest to otázka nad míru těžká k rozhodnutí, která nyní nepochybně bude ještě dlouho hýbati světem: řeklo by se snad, to co mám, jest moje jmění, poněvadž se ale všechno to, co člověk má, jmenovitě ku př. co ukradl, neb mocí vzal, neb oč jiné ošidil za jeho jmění neuznává, dalo by se tedy velmi mnoho o jmění jednati.

Než, my zde skutečně nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, pravíme všem také: Každého člověka jmění se musí hájiti a kdo se cizího jmení dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!

Když se ale budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme: a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží. Považme ku př. absolutní neobmezenou vládu: ona jako první komunista béře sobě pod jménem daní, neb konfiskací, neb expropriací atd. jmění cizé podle uzdání svého a nikdo nesmí ani slovem se ozvati proti tomuto nesmírnému komunismu. Vláda absolutní béře celé statky některým a dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privilegie, to jest jiným slovem právo obírati své ostatní spoluobčany, není to nejrozsáhlejší a nejškodlivější komunismus? Jak směšně musí pak na rozumného člověka působiti deklamace z těchto stran proti komunismu, řeči takové, jako se nyní vedou o vysvobození a zachránění evropské společnosti! Jakmile někomu bez jeho dobrovolného svolení aneb proti jeho vůli nějakou část jmění jeho odejmu, dopustil jsem se přestupku proti jmění, jsem komunista. Proto také v dobře spořádaném právním státu nesmějí se jinak ustanovovati a vybírati daně než s povolením sněmu, nechce-li býti vláda komunistickou. Daně jsou zajisté věc nevyhnutelná a potřebná. Výlohy, které k dobrému prospěchu celého národu (rozuměj dobře: prospěchu!) se státi musí, musí také zase národ zaplatiti. Ta část na tyto výlohy, která na každého občana podle spravedlivého a slušného rozvržení (repartice) vypadne, nazývá se daň. Kterak ale může podle zdravého rozumu a podle práva někdo potahován býti k zaplacení výloh, když jsme se ho dříve ani neptali, chce-li tyto výlohy učiniti, uznává-li je za prospěšné neb za nevyhnutelné? Nemá-li tedy daň býti rušení jmění, přestupek proti jmění a komunismus, musí vždy národ sám dříve k dani svoliti, musí se napřed vyjádřiti, že jisté výlohy učiniti chce a že tedy také je zaplatí. Poněvadž se však celý národ sejíti a raditi nemůže, vyvolí si ze sebe zástupce neb plnomocníky (poslance), kteři právo mají ve sněmu místo národu ustanoviti, jaké, které, jak veliké výlohy národ učiniti chce a kterakým způsobem tyto výlohy co daně na jednotlivé občany spravedlivě se rozvrhnouti mají. Proto v konstitučních, t. j. právních, a ne libovolných státech bez povolení sněmu se žádná výloha udělati, to jest žádný dluh na jméno národu spůsobiti a žádná daň národu uložiti, nesmí bez povolení sněmu; jinak jest to komunismus, a sice nejrozsáhlejší, nejnebezpečnější komunismus, komunismus s hůry.

A když mi dnes bez mého svolení nařídí platit 20 zl., co zabrání, aby nežádali budoucně 40, pak 80, pak 160 a tak dále, neboť s tím samým právem (totiž bezprávím a libovolností) mohou i celé jmění odejmouti, aniž se budu moci protiviti, obzvláště když se ještě právě zas z těch peněz hodně ozbrojených drží, kteří snadně zaženou každému, kdo je platiti musí, chuť protiviti se takové správě. A kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národa, zůstal by sice přece způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlenkou upokojiti. Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd. Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte! Ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na miliony!