KATEŘINA LHOTSKÁ
Bojovníci proti dezinformacím objevili novou hrozbu, kterou je přesvědčení některých lidí, že nežijeme na zeměkouli, ale na zeměplacce. Teď však mají v rukách přesvědčivý důkaz kulatost Země potvrzující.
O jaký vlastně jde? Kdyby nebyla Země kulatá, tak by přeci nebylo možné, abychom před 35 lety vykopli socialismus na východ a on se k nám vrátil ze západu. Toho, že už u nás opět bují, si prostě nelze nevšimnout. Socialistický stát a jeho vrchnost stále více a více kecá lidem do života v přesvědčení, že ví nejlépe, co je pro ně dobré. Nejvíce tím trpí ekonomika. Tytam jsou představy, že hospodářství bude fungovat na principech volného trhu, kde mezi sebou soutěží jednotlivé firmy, stát se jim do ničeho nemontuje a jeho jedinou úlohou je určit pravidla hry a bdít nad jejich dodržováním. Místo toho máme přeregulované ekonomické prostředí, ve kterém se nabídka firem neřídí potřebami zákazníků, ale tím, na co je možné získat dotace.
Ekonomiku už zkrátka opět ovládá ideologie. Jenom se za těch 35 let změnila její barva z rudé na zelenou. Opět však posílá naše hospodářství do pekel nekonkurenceschopnosti. Dříve to bylo proto, že firmy k inovacím a efektivitě nic nenutilo, protože měly „své jisté“. Dnes jim ideologicky zaměřená regulace zdražuje energie, a ony se tak nemají šanci na světových trzích uplatnit. Nehledě na technologické zaostávání. A tak je snad jediný rozdíl v tom, že tehdejší bolševická vrchnost neměla na rozdíl od té dnešní tu drzost tvrdit, že je naše hospodářství na cestě k prosperitě, ale opatrnými slovy přiznávala, že jde o to „aby nám neujel vlak“. Kterému však nebyla vidět ani koncová světla.
Tehdejší a současnou vrchnost spojuje pak i to, že obě zatěžují podniky a firmy řadou nesmyslných povinností, o jejichž plnění pak musí dotčené subjekty posílat hlášení „nahoru“. Před rokem 1989 do nich psaly o přijatých socialistických závazcích a o jejich plnění, o počtu odpracovaných brigádnických hodin, o účasti pracujících na různých „dobrovolných“ akcích a podobné blbiny. Na dnešní firmy pak dopadá ESG, v jehož rámci musejí reportovat o své „udržitelnosti“, počtu žen na manažerských pozicích, diverzitě zaměstnanců a dalších pro podnikání podobně „nezbytných“ záležitostech. To všechno stojí samozřejmě peníze, které budou muset firmy někde vzít. Něco tak zaplatí zákazníci ve vyšších cenách zboží a služeb a o něco se zkrátí investice do rozvoje inovací. Důsledkem tak bude další technologické zaostávání. A tak zanedlouho tomu „ujíždějícímu vlaku“ opět neuvidíme ani koncová světla.
Ony se nám vůbec ty nálepky nějak rozmáhají. Veřejná diskuze je plná moralizujících pozérů, kteří si přivlastňují právo určovat, co je „jediný správný názor“. Přičemž ty, kteří s ním nesouhlasí, nálepkují jako dezinformátory, lháře, ruské trolly nebo extremisty a snaží se je z veřejné debaty vypudit. Už můžeme bohužel jenom vzpomínat, jak jsme si po roce 1989 užívali několik let široké svobody slova, kdy nebyl žádný názor předem vyloučen a lidé spolu sice vášnivě nesouhlasili, ale nikdo nikoho pro jeho odlišný pohled na svět neumlčoval. Koho by tenkrát napadlo, že o 35 let později budou opět vznikat „seznamy nepohodlných“. Dostat se na něj přitom není vůbec složité. Stačí být kritický k současné vládě Petra Fialy (autory onoho seznamu onálepkován jako „protivládní“), nebo k EU (“protiunijní“), zastávat konzervativní postoje (“antiliberální“), či být jinak „závadný“ (“pseudozpravodajství“, „pseudoanalytický“ apod.).
Vrací se zkrátka doba, kdy má vrchnost opět chuť nám kecat do věcí, do kterých jí ale vůbec nic není. Nejdřív nám říkala, čím doma svítit a topit, pak začala určovat, co se smí a nesmí říkat, následovalo podsouvání, co jíst a čím jezdit a pokud to takhle půjde dál, bude nám chtít diktovat i to, co si máme myslet. A stejně jako před rokem 1989 i teď se najde celá řada těch, kteří tomu všemu nadšeně tleskají. Tenkrát přísnému potlačování opozičních demonstrací a nesmiřitelnosti vůči „zaprodancům a ztroskotancům“, zatímco jejich dnešní pokračovatelé obhajují zavádění cenzury nutností „boje proti dezinformacím“, aplaudují úsilí zatočit s těmi, kteří mají na společenské otázky jiný názor než oni a volají po „více Foltýnech“.
Socialismus a nesvoboda se k nám zkrátka nevracejí z východu, kam jsme je v roce 1989 poslali, ale přicházejí ze západu. Jejich konkrétní projevy jsou samozřejmě jiné, ovšem podstata zůstává stejná a spočívá ve větším dohledu státu nad našimi životy. Přičemž se stejně jako tenkrát zaštiťuje tím, že to všechno je pro naše dobro.
A stejně jako tenkrát je to lež…
Socialismus, jak jej pamatujeme, nebyl stejný jako dnešní režim.
Měl ale jeden společny prvek – CENTRALISTICKOU DIREKTIVITU.
A direktivismus může vybujet v jakémkoli režimu. Tedy je třeba pohodlně nezaměňovat nálepku s podtatou prroblému.