Italský fašismus: Duchovní obzor a právo |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Fašismus byl i hnutím, které mělo svoji duchovní stránku, která přirozeně dopadala i na hospodářské záležitosti. Dle „Doktríny fašismu“ je fašistická koncepce života duchovního rázu, ve které je člověk viděn ve svém imanentním vztahu k vyššímu právu, obdařenému objektivní vůlí, která překračuje individuálno a povyšuje ho na vědomého člena duchovní společnosti. Ti, kteří si nevšímají ničeho více než jen oportunistického uvažování v duchovní politice fašistického režimu, selhávají v tom si uvědomit to, že fašismus není jen systémem vlády, ale je také a především systémem myšlení (1). Mussolini k tomu v “Politické a sociální doktríně” dodává, že fašistický stát vyhlašuje svůj etický charakter: je katolický, ale nade vše je fašistický, ve skutečnosti je exkluzivně a zásadně fašistický. Katolicismus dle něj pouze doplňuje fašismus (2). Alfredo Rocco ve zde citované stati považoval dle všeho za předchůdce fašismu Machiavelliho, protože od něj má fašismus nejen svoji doktrínu, ale také akci. Pro kolektivisty je také docela typické volání po v podstatě novém člověku. Najdeme ho i u některých fašistů. Právě třeba u Rocca, ten volá po nové kultuře, ale také i po vytvoření nové duše (3).

S fašismem je jistá potíž, nejde totiž o z větší části uzavřenou doktrínu a teorii, ale jde také částečně nebo možná i hlavně o akci nebo metodu. Proto je obtížné fašistickou doktrínu někdy uchopit a fašismus sám za zhruba těch 25 let prošel velmi výraznými proměnami. Dobře to vystihl Giovanni Gentile, který napsal, že: „Když příležitostně byl oznámen nějaký program, cíl, koncept, aby byl realizován akcí, fašismus neváhal nikdy je opustit, když se tyto v praxi ukázaly být neadekvátní nebo nekonzistentní s principy fašismu.“ Z důvodu svého odporu proti ‚intelektualismu,‘ fašismus dle něj preferuje neplýtvat časem při konstruování abstraktních teorií o sobě samém. Nicméně když řekneme, že to není systém anebo doktrína, nesmíme to uzavřít tím, že jde o slepou praxi nebo čistě instinktivní metodu.“ (4). Fašismus je tedy do jisté míry nějakým systémem a doktrínou, ale je i hodně o praxi a instinktu. Pietro Gorgolini připomínal, že Mussolini kdysi řekl: “Jsme hnutí, my nejsme museum dogmat a principů. Máme živý a plastický program, ve kterém nabízíme na místo současné zkamenělé politiky; a míníme za ni bojovat.“ (5). To umožnilo, aby při uchopení moci fašisté při tažení na Řím volali “Ať žije král!” a Mussolini se také hned přihlásil oficiálně k funkci ochránce koruny (6), ale i to aby o mnoho let později řada fašistů, Mussoliniho nevyjímaje, založila Italskou sociální republiku.

Fašismus z počátku nebyl rozhodně nějak výrazně rasistický. Dle P. Gorgoliniho v roce 1922 platilo, že fašismus nelítostně odsuzoval bezohledné doktríny, které odsuzují lidskou rasu k divošské třídní válce, ve které jedna polovina společnosti nenávidí nebo utlačuje druhou polovinu. Ale dle něj fašismu také odsuzuje jakožto opaky přirozeného charakteru filosofii, která snižuje individuální rozdíly a instituce na tupou sociální uniformitu, ve které inteligence, svoboda, svědomí a individualita budou obětovány (7). Fašismus se také dle Gorgoliniho nalézá v kompletní antitezi k nacionalismu E. Corradiniho, s kterým by ho chtěli někteří ztotožnit. Protože nacionalismus v striktním smyslu zvažuje jen národ, fašismus má ideál pro všechny. Hledá osvobození všech lidí světa ze jha privilegovaných a exkluzivních tříd, stejně jako od demagogie a sektářství. Nicméně to vůbec nebrání Gorgolinimu v tom, aby o pár stránek dříve požadoval omezení počtu Němců v horní Adige ze 180 tisíc na skromnější počty, protože ti nemají žádné právo se tam nalézat (8).

Zastavme se ještě krátce u práva. Jak již bylo zmíněno, byl autor “Politické doktríny fašismu” Alfredo Rocco mimo jiné i právníkem a jeho názor na právo byl ten, že na místo liberálně-demokratické formule “společnost pro jednotlivce”, mají fašisté “jednotlivci pro společnost”, nicméně s tímto rozdílem: zatímco (klasické) liberální doktríny (údajně) eliminují společnost, fašismus neponořuje jednotlivce do sociální skupiny. Podřizuje ho, ale neeliminuje ho, jednotlivec jako část své generace vždycky zůstává elementem společnosti jakkoliv přechodným a bezvýznamným může být (9). Společnost tedy měla primát nad jednotlivcem.

V době Italské sociální republiky napsal Mussolini novému ministru spravedlnosti ohledně procesu s fašisty, kteří napomohli svržení Mussoliniho v roce 1943, tuto výtku: “Vidíte v procesu jen juristické aspekty. Jako právník posuzujete věci podle jiných měřítek. Já je musím však zvažovat z hlediska politického. Zájmy státu mají přednost před všemi ostatními úvahami. Nyní je třeba dovést celou záležitost až do konce.” (10) Mussolini tak v podstatě předřadil politiku před jakékoliv právo.

(1) Mussolini, B. Doktrína fašismu. Haole Church Library 2015, str. 7-8.
(2) Tamtéž, str. 42.
(3) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 65 a 67-68.
(4) Gentile, G. The Philosphic Basis of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Eassays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 80 a 81.
(5) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 32.
(6) Kvaček, R. Dva diktátorovy pády. Praha: Pražská vydavatelská společnost 2008, str. 35.
(7) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 30.
(8) Tamtéž, str. 112 a 96.
(9) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 55.
(10) Kvaček, R. Dva diktátorovy pády. Praha: Pražská vydavatelská společnost 2008, str. 113. Není však jisté to, zda Mussolini trval na popravě svých bývalých fašistických soudruhů, v podstatě do tohoto procesu až tak moc nezasahoval a jeho osobní moc byla v té době již značně omezena ve prospěch Němců a mladších fašistů.