Jak nás Rusové podcenili

Není tomu dlouho, co jsem na svém blogu citoval Martinu Chmelu, že největší zbraní Ruska není generál zima, nýbrž generál podcenění. Jenže ono to podle všeho platí i z druhé strany. To uvádím s vědomím, že moje znalosti ruského myšlení jsou velice povrchní a útržkovité.

Po roce 1990 brali Rusové Západ jako vzor a příklad hodný následování. Čekali, že následování západu může vypadat tak, že se otevřou a přistoupí na západní podmínky. Víme, jak to dopadlo.

Po Putinově nástupu k moci převládlo přesvědčení, že bude lepší jít vlastní cestou, nicméně že vztahy se Západy mohou být přátelské. Snažili se. Dělali, co mohli. Poskytli dokonce Američanům své základny a podporu pro koloniální výpravy. Ale nebylo to nic platné.

Po roce 2014 čteme v ruských textech přesvědčení, že vztahy se Západem sice nebudou přátelské, ale mohou být aspoň neutrální a že to bude chtít dost diplomatického umu.

Po roce 2021 je v Rusku jasné, že nezbývá, než si svou nezávislost vybojovat. Bylo jasné, že ambicí západních elit je zničení Ruska, nicméně pořád ještě se pracovalo s předpokladem, že i na Západě budou jednat celkem racionálně. Že budou kalkulovat, co je pro ně výhodné.

V listopadu 2024 je jasné, že na Západě vládnou naprostí šílenci. Převládá kolektivní demence, která není schopna sledovat žádné cíle, chová se nepředvídatelně a je nebezpečná sobě, vlastním zemím i celému světu. Do toho zapadá touha západních elit po jaderné válce nikoliv jako dobyvatelském prostředku, ale jako po něčem, co je skvělé samo o sobě.

Přitom minimálně během migrační krize 2015 mohlo být jasné, že nejde o strategii ani ekonomické zájmy, ale docela obyčejné šílenství.

Jaké jsou možné odpovědi na existenci nezvladatelných šílenců vybavených balistickými raketami s jadernými hlavicemi?