Centristé se nemohou udržet

Macron, bývalý obchodní bankéř, „prezident bohatých“, jak mu říkají Francouzi, je laboratorním vzorkem pro své neústupné trvání na neoliberálních ortodoxiích. Loni v létě se rozhodl riskovat předčasné volby poté, co jeho strana Renesance propadla v průzkumech v Evropském parlamentu. Národní shromáždění Marine Le Penové získalo 30 křesel a 31 % hlasů. La France Insoumise, Nepoddajná Francie, Macronův levicový vyzyvatel, získal dalších devět křesel. Renesance odešla domů s 13 křesly, což představuje 14,6 % hlasů. Macron, věčně nedotknutelný, si spočítal, že předčasné parlamentní volby obnoví poměr sil v jeho prospěch.

Ve volbách do Národního shromáždění loni v červnu a červenci byl Macron opět překonán. Levicová aliance Nouveau Fronte Populaire, která vznikla jen několik týdnů před volbami, získala 188 křesel, Le Penovo Národní shromáždění 142 a Macronova centristická aliance 161 křesel. Celkově žádná strana neměla 289 křesel potřebných k dosažení zákonodárné většiny v 577členném shromáždění. Překvapivým vítězem se stala Levicová fronta a Národní shromáždění získalo nejvíce hlasů ze všech stran. Obě pak zcela oprávněně požadovaly, aby prezident jmenoval nového premiéra z jejich řad.

Tak začala Macronova protidemokratická obrana francouzské demokracie – nebo lépe řečeno pokračovala. Dva měsíce odmítal kohokoli jmenovat do Matignonu, sídla a úřadu premiéra. A jeho konečná volba Barniera, konzervativce oddaného neoliberálním úsporám a technokracii Evropské unie, byla nepokrytým odmítnutím výsledků loňských letních voleb.

Je zajímavé se zamyslet nad tím, co Macron Barnierovi uložil. Ve Shromáždění čelil nepřátelství vůči Macronovu centristickému režimu přes obě ramena – buď zleva (Nouveau Fronte Populaire), nebo z populistické pravice (Le Penovo Rassemblement). Barnierovým úkolem bylo pohybovat se po tomto kamenitém politickém terénu a zároveň udržet Macronovu neoliberální ekonomiku. Vzhledem k tomu, že oba opoziční bloky měly mezi sebou 330 křesel, označil bych to za nemožnou misi, za bláznivý úkol. Je však těžké přeceňovat aroganci prezidenta, který operuje s tak hlubokou lhostejností ke svým voličům.

Nevyhnutelný okamžik pravdy nastal, když měl Barnier předložit rozpočet. Učinil tak 10. října. Po mnoha performativních vyjednáváních se svými protivníky z levé a pravé strany, během nichž on, Barnier, učinil několik drobných kompromisů, které ponechaly nedotčený rozpočet zjevně nepřátelský vůči sněmovní většině. Ten požadoval – zde v minulém čase, neboť návrh je nyní mrtvý – 60 miliard eur ve formě zvýšení daní (70 % z celkové částky) a snížení výdajů (30 %), z nichž většina by dopadla na pracující a francouzskou střední třídu.

Barnierova snaha přikrášlit tato agresivní čísla stojí za zmínku, už jen jako případová studie politického šikanování, které všichni dobře známe. Před předložením rozpočtu vykreslil nejhorší možný obrázek francouzských financí – únavně se uchýlil ke slovům „neexistuje žádná alternativa“, což je trik, který proslavila Margaret Thatcherová. A čísla zkrášlil tím, že do nich zahrnul 12 miliard eur na daních pro korporace a bohaté jednotlivce – ovšem s výhradou, že tyto na první pohled spravedlivé odvody jsou dočasné a budou sníženy v průběhu fiskálního roku 2026-27, kdy, bingo, obyčejní Francouzi a Francouzky ponesou veškeré břemeno daňových úprav ve prospěch zmíněných korporací a bohatých.

Zajímavé na Macronově a Barnierově patové situaci s … s většinou francouzských voličů je to, že všichni předem dobře věděli, že jejich rozpočet neprojde. A všichni předem věděli, že Barnier ho pak protlačí shromážděním bez hlasování, což je právní zvláštnost francouzského systému, která však obvykle vyvolává pobouření, když se na ni odvolává. A všichni věděli, že Barnier pak bude čelit hlasování o nedůvěře, prohraje ho a bude nucen odstoupit.

A nyní všechny strany odsuzují tu druhou za tento národní debakl. Le Penová označila Barnierův rozpočet za „násilný, nespravedlivý a neefektivní“, což při kontrole dobře obstojí. Macron minulý týden ve svém široce odmítaném projevu obvinil své oponenty, že si „zvolili nepořádek“, což dobře obstojí jen v případě, že jste ortodoxní centrista, který si rovná pořádek s neoliberálním primátem. „Nikdy nebudu brát na svá bedra nezodpovědnost druhých,“ říká hrubě nezodpovědný Macron.

* * *

Francouzský případ je snadno čitelný pro otevřeně bojovné chování jeho protagonistů. Macron je odtažitá postava, která důstojně promlouvá k francouzské veřejnosti, ale jejíž pohrdání lidmi, k nimž promlouvá, se jen zřídkakdy nepromítne do různých „reforem“, které zavádí nebo se je pokouší zavést. Může jít o zvýšení věku odchodu do důchodu, škrty v systému zdravotní péče, zvýšení poplatků za pohonné hmoty nebo vyšší daně: Vždy je to totéž. Francouzská fiskální situace je slabá, ale břemeno nápravy musí padnout na voliče, nikoli na různé elity nad nimi. Jinak řečeno, centrista Macron je v jádru mužem „trickle-down“, Reaganovým stoupencem nabídky.

A to, co se odehrává ve Francii v době, kdy spolu hovoříme – Macron říká, že brzy jmenuje nového premiéra -, je variantou toho, čeho jsme svědky v celém neoliberálním světě, pokud mohu navrhnout tento termín. Demokratický proces má být obětován na oltář moci.

V Německu dostala centristická koalice Olafa Scholze loni v létě v zemských volbách na frak a jeho vláda se nyní pomalu hroutí. Dvě povstalecké strany v zemi jsou přibližnou paralelou francouzské: Na pravici stojí AfD, Alternativ für Deutschland, a na druhé straně BSW, Bündnis Sahra Wagenknecht, strana, kterou Wagenknechtová, dynamická levice z bývalého východního Německa, nedávno založila a pojmenovala po sobě. Mezi centristy je politickým sportem pasovat tyto dva na neonacisty na jedné straně a komunisty na straně druhé – a oba na nebezpečné sympatizanty Kremlu. To není demokratická politika: Je to sebemrskačství nejistých ideologů, kteří v kontextu demokratické politiky nemohou přežít.

V anglosféře vidíte něco jiného, ale stejného. Britští centristé fakticky kolonizovali Labouristickou stranu, když se ukázalo, že Jeremy Corbyn, její lídr v letech 2015 až 2020, ji obnoví jako instituci hodnou svého jména. Corbyn byl vytlačen prostřednictvím hrubých, z ničeho vykouzlených obvinění z antisemitismu. Kier Starmer, Corbynův nástupce, je neoliberál v rouše beránčím. Když to britským voličům došlo, což netrvalo dlouho, jeho rating poté, co se loni v červenci stal premiérem, klesl o 49 procentních bodů, což je rekord v britských politických dějinách, a nyní činí -38 bodů.

Aby byl pořádek v účetnictví, Scholzův rating je 18 % a Macronův – to je ještě před Barnierovým průšvihem – 17 %. Oba lídři si vytvořili vlastní rekordy, ale ani jeden z nich se nikam nechystá. Scholz se hodlá příští rok na jaře ucházet o znovuzvolení a Macron trvá na tom, že si odslouží zbývající dva roky svého funkčního období navzdory sílícím výzvám k rezignaci.

V této souvislosti bychom se měli zamyslet nad Spojenými státy. Byli to centristé, kteří korumpovali jednu státní instituci za druhou v zájmu rozvrácení prvního prezidentského období Donalda Trumpa, a centristé, kteří po léta udržovali ve funkci senilního Joea Bidena jako nejjistější strategii pro udržení moci. Byli to samozřejmě centristé, kteří se snažili prodat Američanům Kamalu Harrisovou, když Bidenova strategie selhala. Nyní musíme bedlivě sledovat, protože už se objevují četné náznaky, že centristické elity ve Washingtonu hodlají s Trumpovým druhým funkčním obdobím provést to, co tak hanebně provedly s jeho prvním.

* * *

Když jsme svědky korupčních machinací kolektivních a pevně semknutých centristů atlantického světa, je třeba si uvědomit něco důležitého. Vlastně dvě věci.

V roce 1937 Mao, když žil v jeskyních Yan’an na konci Dlouhého pochodu, napsal esej, v níž rozlišoval primární a sekundární rozpory. Ty první jsou nejpalčivějšími antagonismy a vyžadují, aby se ti, kteří se mohou rozcházet, sjednotili. Rozdíly, sekundární rozpory, lze řešit až po vyřešení primárního rozporu. Není na tom nic příliš složitého. Roosevelt a Churchill se spojili se Stalinem, aby porazili Říši. Čelit Stalinovi přišlo později.

Tato myšlenka je na místě, když se zamýšlíme nad počínáním zakořeněných centristických elit na celém Západě. Může vám být AfD nebo Le Penovo Národní shromáždění ukradené; na druhé straně vám může být ukradená francouzská Lidová fronta nebo BSW Sarah Wagenknechtové. Důležité je chápat tyto záležitosti jako prozatím druhotné rozpory. Primárním rozporem je destrukce zbytků západních demokracií rukama centristických režimů, které se snaží udržet u moci. To je to, co je činí nebezpečnými, a tedy to, čemu je třeba se postavit.

Tato otázka způsobila během Trumpova prvního funkčního období nejrůznější zmatky. Existovala jakákoli řada důvodů, proč Donalda Trumpa nepodporovat, stejně jako existuje řada důvodů, proč ho nepodporovat nyní. Existovala však větší hrozba než Trump, jak jsem tvrdil já a několik dalších. Bylo to bezuzdné zneužívání vládních institucí – ministerstva spravedlnosti, FBI a tak dále – a vůbec despocie veřejného diskurzu ve jménu svržení řádně zvoleného prezidenta. Za tento postoj jste si tehdy vysloužili nejrůznější nadávky. Nyní je prostor pro opakování této chyby ještě menší.

Druhá záležitost, kterou je třeba zvážit, vychází přímo z té první. V posledních měsících jsem dost cestoval po Evropě. A tu a tam, zejména v Německu, ale nejen tam, nacházím novou ochotu odložit staré rozdíly mezi levicí a pravicí (jakkoli mohou být ještě použitelné) ve prospěch společného postupu proti centristickým režimům v otázkách společné opozice. Imigrace, válka na Ukrajině a vztahy s Ruskem jsou tři takové otázky. Není jasné, jak daleko tento způsob uvažování zajde, ale je třeba jej sledovat a podporovat – a to na obou stranách Atlantiku.

Američtí liberálové během mnoha let ztratili směr a Evropané podobného politického ražení je následovali. Jde o složité téma, a proto se prozatím budu držet jednoduché myšlenky.

Starý liberalismus možností – takový, jaký člověk znal v šedesátých letech, takový, jaký najdete v Kennedyho nejznámějších projevech, řekněme – ustoupil liberalismu rezignace. Emancipační liberalismus, který se bavil vizemi jiné, lepší budoucnosti, se změnil v liberalismus, který nemá jinou vizi ani příslib než věčně prodlouženou přítomnost. Nic nového si nelze představit. Nic jiného nebylo ve světě, jaký jsme si vytvořili, možné.

Nedávno mě zaujal titulek na vrcholu článku v UnHerd: „Keir Starmer nemá žádnou vizi“. Jak dokonale výstižné. Žádný z centristických vůdců, kteří se zoufale drží u moci, nemá sen, žádnou vizi. Nabízejí prázdná hesla a úpravy na okraj – „ekonomika příležitostí“, nižší ceny potravin a tak dále -, ale nic, co by znamenalo autentickou změnu, jakou jim voliči ve volbách říkají, že chtějí. Esej UnHerd byl kritickou recenzí Starmerova „Programu pro změnu“. Tématem bylo Očekávat žádnou, která by něco změnila.

Takovým vůdcům dnes říkáme neoliberálové. Jejich liberalismus je liberalismus bez možnosti, jehož nepřítelem je jakýkoli náznak možnosti. Kdykoli se skuteční liberálové účinně prosadí, spojí se s konzervativci. Jejich grálem je „stabilita“ – Macron tento termín v těchto dnech často používá. Stabilita může být dobrá věc, ale není univerzálně a vždy žádoucí. Stabilita je velmi špatná věc, když je nutná změna – radikální nebo reformní, o tom lze diskutovat -, jako je tomu nyní.

V březnu 1962 pronesl Kennedy jeden z těch projevů, na které jsem právě odkázal. „Ti, kdo znemožňují mírovou revoluci,“ řekl, “činí násilnou revoluci nevyhnutelnou.“ Dnes je to slavná věta. Kennedy žil uprostřed revoluční éry, kdy z dlouho vládnoucích koloniálních režimů vznikly desítky nových národů.

Naše doba je poněkud jiná, ale z pozoruhodné rétoriky prezidenta Kennedyho si můžeme vzít ponaučení. Centristické osobnosti, jako je Macron, mají na mysli, když mluví o stabilitě, to, že musí zůstat u moci. Všechny alternativy musí být znemožněny. A tak učinili vzestup alternativních stran a ideologií nevyhnutelným. Stejně tak prohrávají volby. Stejně tak jejich věc vyžaduje v tuto chvíli nesmírné škody pro polis, v jejichž zájmu předstírají, že jednají.