Blahoslaveny budiž dotační svátky vánoční

Potom se to časem – to už bylo po válce – přece jenom zlepšilo. Nikdy nezapomenu zvláště na stavebnici Merkur. Ježíšek tím dostal široké pole působnosti i pro další roky, bez zbytečného přemýšlení bezpečně vsadit na další barevné a barvou vonící k montování určené díly. V jejich království uprostřed Brna na Náměstí Svobody, kde měl za tím účelem výrobce specializovaný obchod. Ale i holčičky se dočkaly svého vysněného dárku, nejčastěji roztomilé panenky pronášející „máma“ skřípavým hláskem staré čarodějnice.

Paní, dostali banány!

Co se týká ovoce, tak se v oněch dobách směřování ke šťastným zítřkům lepšila před Vánoci i situace na trhu s vitamíny. Kdo měl známé nebo dostal echo, mohl s potřebným předstihem přispěchat do fronty k obchodu, kam mělo údajně dorazit pár bedýnek pomerančů. A mezitím se s ostatními čekajícími trumfovat, kdo kdy naposledy sehnal banány a dohadovat se, jakpak asi chutná třeba takové granátové jablko.

Při vzpomínce na neexistující tropické ovoce ještě jedna podobně vonící vánoční. I ta je časově a geograficky notně vzdálená, už z třiaosmdesátého a z tehdejšího Leningradu, kde se tenkrát, jak už je pravidlem vždy na přelomu roku, konalo mistrovství světa hokejových juniorů. Krásné město, nehynoucí památka na Petra I. Velikého, architektonické muzeum přímo pod nebesy. Město statečných lidí, kteří přežili mnohaměsíční nacistickou blokádu. Protože režim byl sice děs, ale před odvahou, obětavostí, srdečností a skromností obyčejných sovětských lidí, jak jsem je poznal, se skláním. (A ptáte se, jak mladí dopadli? Ve finále o světový titul prohráli se Sověty o gól, zato s kapitalisty si poradili: Kanadírům jich nasázeli sedm a Amerikánům šest. Navíc Dominik Hašek byl vyhlášen nejlepším brankářem a Vladimír Růžička nejlepším střelcem, nahrávačem, nejproduktivnějším hráčem a členem nejlepší pětky. Jo, to byla tenkrát nadílka…)

Onoho prosince byly leningradské obchody s vitamíny v o něco lepší formě než ty válečné. Přesto spíš jako trpká ironie na oné cestě k socialismu: nové moderní velké, světlé, bíle vykachlíkované s chromovanými regály. Regály plné zboží. Tísnily se v nich totiž, jedna vedle druhé a druhá vedle páté, desáté či sté, pouze hlávky bílého zelí. Nic než zelí, ani ta mrkev. Nevím, jestli i u Něvy děcka staví sněhuláky, protože jestli jo, zůstali tu zimu bez frňáků.

Paní, přijely pomeranče!

Ale nechme zelí na regálech, já hledal jižní ovoce. A i to u Něvy bylo, jenže ne v obchodech, jenom utajeně na někde stranou v parku, k odebrání rovnou z kufrů a košů. Pomeranče ze subtropických končin sajúzu. Gruzínské babky se s nimi za skromným přilepšením trmácely vlakem stovky kilometrů, plody mezitím dozrály a Leningraďané se disciplinovaně řadili do fronty jako v oněch válečných letech na denní příděl 250 gramů černého chleba. Jistěže o tom zakázaném podomním obchodu dobře věděli všudypřítomní milicionáři, jenom se pokaždé dívali jinam. Byli to taky lidi, byť v uniformě.

Od té doby se i u nás mnohé změnilo. Smrčky původně domácí provenience (leckdy košťata, jež jsme mnohdy museli dodatečně vyspravit nějakou větví) nahradily dokonalé kanadské jedle až do stropu. Pod nimi dárků tolik, že o ně ratolesti zakopávají, jelikož si mnozí rodičové kvantitou ospravedlňují kvalitativní výpadky své výchovy, a bohatými dotacemi jednorázově vánočně hojí celoroční výčitky svědomí. Dárků předem vydiskutovaných a tedy nepřekvapivých, to aby dodatečně nedošlo v rodině ke střetu zájmů.

Kdepak nějaký skromný Merkur vyžadující přemýšlení, představivost a základní manuální zručnost, vždyť přece ovládat mnohatisícové herní konzole je i vleže snadnější. Pomeranč, ten tolikrát vytoužený, je dnes přehlížený outsider vedle avokáda či manga. Panenky se už-už blíží člověčí dokonalosti, lezou po čtyřech, počůrávají se ostošest a kdoví jestli místo primitivního „máma“ už neumějí třeba aktuálně vřískat „Babiše do koše!“

Tak takové jsou teď naše polistopadové prosince se svátky klidu, míru, lásky, porozumění, obžerství, nejrůznějších dotací, úplatků i všeobecných střetů zájmů.